Kulturu nelze odložit

Kdybychom se teď z Brna vypravili do Charkova na několik týdnů a měli možnost pobývat třeba v legendárním domě Slovo, jaký Charkov bychom viděli a jak moc se změnil za poslední rok?

V Charkově se skutečně nachází legendární obytný dům Slovo, postavený v roce 1930 speciálně pro ukrajinské spisovatele a lidi z kultury obecně. Bohužel téměř všichni obyvatelé tohoto domu byli sovětskými úřady perzekuováni za své proukrajinské postoje. Toto období často nazýváme „rozstřílené obrození“. Naše Literární muzeum zřídilo v jednom z bytů tohoto domu rezidenci pro umělce. Budu velmi ráda, když k nám v blízké budoucnosti přijedou čeští umělci — rezidence totiž postupně obnovuje svoji činnost. A i to už je důkazem změn v Charkově. Když Rusko zahájilo rozsáhlou ofenzivu proti Ukrajině, během několika dní byl Charkov prázdný: na ulicích nebyli lidé, obchody, kavárny, salony, muzea a divadla byly zavřené, nefungovala doprava — zbývala jen nejistota, úzkost a neustálé zvuky bombardování. Nejen zvuky… Rychle jsme se přesouvali v autech. Ti, kteří zůstali, se zapojili do skupin územní obrany nebo založili dobrovolnická centra. Navenek prázdný Charkov byl velmi soustředěný a překvapivě organizovaně aktivní. Někdo město bránil — Charkov leží čtyřicet kilometrů od hranic s Ruskem, takže nepřítel se první den invaze přiblížil k jeho okraji —, jiný zajišťoval jeho životní funkce, někdo se staral o obránce a o ty, kteří se o sebe nemohou postarat sami — rozváželi jsme humanitární pomoc, pomáhali lidem při evakuaci, organizovali obědy pro dobrovolníky, sháněli a nakupovali ochranné prostředky, léky atd.

rozhovory s Ukrajinci

Z nějakého důvodu jsem byla přesvědčena, že k okupaci nedojde. Byla taky chvíle, kdy jsem chtěla udělat plakát s nápisem „Ivane, jdi domů — vodka není. Praha 1968 — Charkov 2022“. Myslela jsem si, že kdyby do města vjely ruské tanky, vyšla bych právě s tímto heslem na protest a ukázala, že to není první, a pokud se to nepodaří zastavit, tak ani poslední pokus impéria podmanit si jiné národy. V roce 2021 jsem byla v České republice a mile mě překvapilo, že uchováváte památku na události pražského jara, na toto zásadní individuální hrdinství vašich občanů.

Dnes Charkov ožil, mnoho lidí se vrátilo domů a funguje hlavní informační infrastruktura. Dokonce jsem měla radost z dopravních zácp. Někdy mám pocit, že lidé na válku zapomněli, ale není to pravda, z dalších jsou dobrovolníci, pracují a přispívají armádě a zajišťují tak život města. A bohužel si už ani nevšímáme zabedněných oken a zničených budov po celém městě — i když už probíhá jejich částečná rekonstrukce. Ano, toto je nyní naše realita a my s ní pracujeme. Charkov je nemocný, ale soustředí se na vítězství a budoucnost. Naše muzeum například už téměř rok ve městě pořádá sérii uměleckých a publicistických akcí nazvaných „Pátý Charkov“ — dialogy a umělecké výpovědi o budoucnosti města.

Tetiana Pylypčuk, foto: osobní archiv

Kulturní, společenské a politické změny, k nimž v naší zemi došlo, jsou příliš radikální na to, abychom je mohli reflektovat, popsat a vyjádřit. Koneckonců důležitým úkolem dnešní kultury je proměnit naši jedinečnou, stále živou zkušenost v paměť. Mimochodem, když se vrátíme k našemu sídlu, koncem dubna letošního roku nás navštívil český básník Jaromír Typlt. Prohlédl si Charkov i deokupovaná území, diskutovali jsme o Ukrajině a České republice — kde jsou styčné body našich kultur — a hovořili o společných zkušenostech. Ukrajinští básníci a Jaromír také četli své básně za doprovodu jazzových improvizací. Jaromír objevil ukrajinskou avantgardní poezii dvacátých let, zejména ho zaujal Mychajlo Semenko, a nyní uvažujeme o uspořádání společné výstavy v České republice. Uvědomili jsme si, že o sobě vlastně moc nevíme — musíme spolu více komunikovat a něco společně vytvořit.

Řídit Literární muzeum v této době se zdá být nadlidským výkonem, navíc je o instituci známo, že kompenzuje i literární život a je v podstatě takovým uměleckým hubem celého Charkova. Popsala bys trochu blíž, čím se přesně zabýváte?

Muzeum fungovalo i během těžkého bombardování Charkova. Pokud bych hovořila o sobě, ředitelkou muzea jsem se stala v lednu 2022, což znamená, že najednou nastaly krizové podmínky — nejprve eskalace války a pak samotná invaze. V prvních dnech pro nás bylo hlavní ochránit sbírky a tým. Už před 16. únorem jsme připravili sklepy pro pobyt lidí a sbalili část sbírky. Bylo obtížné evakuovat nejcennější předměty z města, ale podařilo se nám to téměř okamžitě. A v březnu jsme začali připravovat akci Muzejní noc — uprostřed války. Ta se konala v galerii umění v suterénu, takže ve víceméně bezpečném prostoru. Uvědomili jsme si, že kulturu nelze odložit, protože válka kultur probíhá. Rusko stěží potřebuje naše materiální zdroje — je to spíš jakási divoká imperiální potřeba 21. století zničit kulturu jiného, převzít a překroutit naše narativy, změnit naše kulturní kódy. Proto dnes věnujeme zvláštní pozornost našemu postoji k ruské kultuře a ruským intelektuálům — je pro nás důležité změnit vnímání ruské kultury jak pro naše komunity, tak pro svět.

Například za měsíc plánujeme v Charkově otevřít výstavu s názvem „Vlastní jména“ o ruských spisovatelích, jejichž jména se používají v mnoha charkovských ulicích. Ruské impérium používalo svou vlastní kulturu k tomu, aby si přivlastnilo cizí, a my chceme odhalit mechanismy překódování společnosti do cizí kultury. Musíme se také zbavit stereotypů o ruské literatuře. Již dlouho chyběl kritický pohled na tento obraz velké humanistické literatury Puškina, Tolstého, Dostojevského a dalších ruských autorů, který je pevně zakořeněn ve světové humanitní vědě. O ruské kultuře se téměř nekomunikovalo jako o imperiální, a kultura je přece základem společnosti — její hodnoty a normy: co je tolerováno a co je nepřijatelné, jak nezávislá a kritická jsou společenství. Tím, že ruští intelektuálové pokračují ve vytváření kultu vlastní kultury, vlastně pokračují v rozvíjení imperiálních narativů, které byly v imperiální kultuře nevyhnutelné, ale které by dnes měly být vnímány kriticky. Zdá se mi, že v Rusku nejsou jak prorežimní, tak opoziční strany připraveny kriticky hodnotit vlastní minulost. To platí zejména pro kulturu, kterou Rusové pravidelně využívají k přeorientování pozornosti od konkrétních současných zločinů spáchaných Ruskem na abstraktní humanistické ideje, které údajně reprezentují Rusko prostřednictvím jeho kultury. Jinými slovy, ve skutečnosti oddělují kulturu od společnosti. Domnívám se, že jde o nebezpečné trendy, které vytlačují skutečné příčiny konfliktu z našeho informačního prostoru v zájmu falešného míru. Je to jedna z klíčových otázek naší budoucnosti, protože Rusko, jak víme, leží čtyřicet kilometrů od Charkova.

Abychom se zamysleli nad současnými událostmi a diskutovali o budoucnosti, zahájili jsme v muzeu společně se Serhijem Žadanem projekt „Pátý Charkov“. Víme, že zvítězíme, a přemýšlíme o tom, v jakém městě a zemi chceme žít. Od září loňského roku do března 2023 to byl interní dialog, jehož řečníky byli pouze Ukrajinci. Ale od dubna tohoto roku zveme k dialogu také zahraniční intelektuály, aby hovořili o naší společné budoucnosti, protože Ukrajina se považuje za součást evropského světa. A jsem ráda, že mnoho Evropanů je připraveno za námi do Charkova a na Ukrajinu přijet navzdory nebezpečí.

Přestože byla budova muzea na rok pro návštěvníky uzavřena, všichni jsme živě pracovali ve sklepeních Charkova i ve lvovských muzeích a galeriích. Část našeho týmu byla ve Lvově a během uplynulého roku jsme tam otevřeli dvě výstavy, a to „Charkov — železobeton“ a „Antitext“. Na první výstavě jsme chtěli Lvovanům vyprávět o Charkově. Mnoho našich spoluobčanů mělo stereotypní představu, že Charkov je město, které je více nakloněno ruské kultuře, a tak je tento tvrdý odpor Charkovanů vůči agresorovi překvapil. Naše výstava ukazovala charkovské období dvacátých let 20. století „rozstříleného obrození“ neboli kulturní revoluci, kdy se umělci orientovali spíše na Evropu a navrhovali utéct z Ruska co nejdál. Téměř všichni tito umělci byli sovětskými úřady zastřeleni. Výstava „Antitext“ je o textech ukrajinské kultury, které Rusko zničilo nebo které jsme se sami snažili před zničením ukrýt. Ať tak či onak, tyto texty v našem kulturním prostoru chyběly. Jak nepřítomnost některých textů ovlivňuje nás, naši kulturní paměť? To jsme se snažili na výstavě prozkoumat.

Jak už zaznělo, nedávno do Charkova přijel na rezidenci i básník, galerista a performer Jaromír Typlt. Přiblížila bys setkání s ním a případně zda se ze vzájemného poznání urodí něco nového?

Jsme vděčni našim českým partnerům za spolupráci a za možnost, že Jaromír navštívil Charkov. Myslím, že je velmi důležité, aby naši zahraniční kolegové viděli dění na Ukrajině na vlastní oči. Mění to optiku a umožňuje to globální pochopení příčin války. Jaromír navštívil deokupovaná území, viděl Charkov, jaký je dnes, seznámil se s naší tvůrčí komunitou, která je dnes víc než jen „uměleckou komunitou“ — všichni naši umělci a kulturní činitelé jsou dobrovolníci a nepřetržitě pracují směrem k vítězství. Tato atmosféra jednoty, vzájemné pomoci, lidskosti a vroucí touhy osvobodit naše země od okupantů podkopává teze o etnickém konfliktu, nacistických náladách Ukrajinců atd. Těžko se to popisuje, ale je to cítit i dnes tady na Ukrajině. Jaromír to zřejmě cítil. Vedli jsme velmi poučnou diskusi, během níž jsme hovořili o koloniální zkušenosti České republiky a Ukrajiny, o jazykových otázkách — jak Češi získali zpět svůj jazyk a jak to dnes dělají Ukrajinci, o pojmu „malý národ“. Dvouhodinová diskuse ukázala, že témat k diskusi máme hodně a bohužel o sobě navzájem víme málo. Proto čekáme na další obyvatele z České republiky. Myslím, že tento formát výměny a spolupráce mezi rezidencemi vytvoří ony důležité osobní vazby, které jsou základem každé dobré interakce a přátelství. S Jaromírem také uvažujeme o společné výstavě o avantgardní poezii. Možná už příští rok něco vystavíme.

Jak je možné české i širší evropské kulturní elitě sdělit, že Čajkovskij, Dostojevskij, Ďagilev jsou součástí ruského světa a že uváděním her, oper, koncertováním a vydáváním knih navazuje na ruský imperiální diskurz?

Chápu, že pro evropskou kulturní elitu je přivlastňování si ruské kultury Ukrajinci nepochopitelné. Z nějakého důvodu jim není zřejmá role ruské kultury v rozpoutání této války ruským lidem — ne zločineckým režimem, ale lidem samotným. Můžete se podívat na statistiky ruské podpory války na Ukrajině, můžete si přečíst pozitivní reakce Rusů na smrt například ukrajinských dětí — a uvidíte, co všechno společnost toleruje. Lidé, kteří z Čajkovského, Dostojevského, Ďagileva udělali kult, nyní využívají toto „vysoké umění“ k zakrytí svých zločinů proti lidskosti. Pro mě neexistuje společnost oddělená od své kultury, a pokud se tato kultura stala nástrojem a vedla k tragické válce, pak bychom se možná měli kriticky podívat na kulturu samotnou a její tvůrce. Zdá se mi, že ani opoziční ruští intelektuálové, kteří hovoří o zločinném Putinově režimu, nejsou ochotni změnit svou optiku vůči ruské kultuře a nadále ji pěstují jako „velkou humanistickou“, jakousi ruskou značku. A je škoda, že je v tom některé evropské kulturní elity podporují.

V Brně jsi už poněkolikáté, tentokrát jsi ale měla možnost projít si galerie a muzea. Co tě překvapilo? Přiblížila bys trochu, jak na tebe naše sbírky působí?

Viděla jsem hodně českých muzeí — miluji muzea, je to i oblast mého profesního zájmu. Velmi se mi líbí přístup českých kolegů k tvorbě muzejních expozic. Většina výstav, které jsem viděla, je velmi korektní, transparentní, nevtíravá, někdy ironická zprostředkovatelka mezi exponátem a návštěvníkem. Jako návštěvníkovi mi není vnucována něčí „pravda“ o událostech — je mi dán dostatečný prostor pro vlastní názor a závěry prostřednictvím ukázky muzejní sbírky, kdy moje vlastní zkušenost může korelovat s tím, co vidím. V Brně se mi velmi líbilo v Uměleckoprůmyslovém muzeu. Bylo příjemné vidět stylové, promyšlené spojení moderny a minulosti. Máte také neuvěřitelnou architekturu. Měla jsem to štěstí, že jsem viděla vilu Tugendhat. Ohromilo mě, že si rodina postavila dům svých snů, a nakonec z něj vzniklo muzeum. Možná to tak dopadá, když do svého výtvoru vložíte tolik lásky, přemýšlení a stylu. Je to o vztahu ke svému městu a své komunitě. Váš postoj k vlastnímu dědictví mě velmi těší.

Které ukrajinské město je Brnu nejvíce podobné? A souhlasíš s tím, že Brno je městem básníků?

Brno je velmi jedinečné město. Ani nevím, ke kterému ukrajinskému městu by se dalo přirovnat. Líbí se mi, že je úměrné lidem — ráda se po vašem městě procházím. Zajímavá je architektura i okolní příroda. To, že je Brno město básníků, ale turistovi úplně zřejmé není, i když mi to na prohlídkách říkali. Brno bych spíš nazvala městem divadel.

Po roce 1918 předválečný československý prezident a filozof T. G. Masaryk silně podporoval vzdělávání ukrajinských emigrantů, kteří do Československa uprchli před bolševickou revolucí. Ukrajinu velmi podporoval také prezident a spisovatel Václav Havel. Co podle tebe mohou čeští spisovatelé udělat pro Ukrajinu dnes?

Podle mého názoru by bylo dobré překládat více ukrajinských autorů — nejen současných, ale i našich klasiků. Myslím, že českou literaturu známe o něco lépe než vy tu ukrajinskou. A samozřejmě se nebát přijet na Ukrajinu.

Tetiana Pylypčuk je významnou literární a muzejní osobností. Žije a pracuje v Charkově. Je absolventkou filologie na Charkovské národní univerzitě V. N. Karazina a od roku 2022 vede Literární muzeum v Charkově. Má bohaté zkušenosti v oblasti ukrajinské literatury a muzejního provozu. Pořádá výstavy, organizuje kulturní akce a festivaly. Spolupracovala s mnoha mezinárodními organizacemi a fondy. Je laureátkou městské ceny H. S. Skovorody a členkou ICOM.

Autorka je absolventka Masarykovy univerzity, oboru ukrajinský a ruský jazyk. Spolupracuje s nakladatelstvím Větrné mlýny, spolupodílela se na založení Měsíce autorského čtení. V minulosti řídila České centrum v Kyjevě. Tlumočí, překládá, spoluorganizuje kulturní akce.