„Nevím, co bude dál“

Změna plánu

Kamkoliv v Česku jedu, dopředu se podívám, jestli tam narazím na malé a nezávislé knihkupectví, které bych mohl navštívit. Když jsem se na jaře chystal do Karlových Varů, byl jsem zklamaný — žádný takový obchod s knihami jsem nedohledal. Oblast svého zájmu jsem proto rozšířil, až jsem narazil na knihkupectví Michala Grossmanna v Ostrově. Nebyl jsem si však jistý, jestli jde o to správné místo, znejistila mě skutečnost, že knihkupectví se nachází v obchodním domě. Jakmile jsem si přečetl rozhovor s knihkupcem z roku 2014, už jsem neváhal. Grossmann v něm říkal, že se na konci roku chystá zavřít svůj obchod a odejít do důchodu, a také si stěžoval na to, že si nemůže dovolit prodavačku, proto je v knihkupectví od rána do večera sám. Když jsem mu zavolal a on ochotně přijal moji nabídku na rozhovor, udělalo mi to radost. Hlavně proto, že knihkupectví ještě nezavřel.

seriál Knihkupectví

Michal Grossmann, foto: Jakub Pavlovský

Po devíti letech od zmíněného rozhovoru, kdy se s Michalem Grossmannem scházím i já, je všechno úplně jinak, než plánoval. „V důchodu jsem už skoro deset let, ale sehnal jsem prodavačku, takže knihkupectví stále funguje. Kolegyně, která mi pomáhá už osmým rokem, je moje učitelka ze základní školy, díky tomu je věkový průměr našeho týmu raritních 77,5 let. Další raritou je, že v knihkupectví nemáme počítač,“ říká vesele Michal Grossmann. Letos 21. června to bude přesně třicet dva let, co se pustil do prodeje knih.

foto: Jakub Pavlovský

Už v dětství se společně s rodiči věnoval turistice, to mu zůstalo dodnes. Kromě samotného putování po horách to však mělo i vedlejší efekt — rád čte knihy s přírodní tematikou. Mezi jeho oblíbené patří i romány Karoliny Světlé z Podještědí. K práci knihkupce se ale dostal jako slepý k houslím. Začínal zkraje devadesátých let, dlouhá léta působil v Jáchymově. „V téhle provozovně jsem od roku 2013. Do té doby jsem prodával ve školkách a školách, jezdil po trzích s vozíkem. Byla to tvrdá práce, ale díky ní jsme toho i s dětmi, které jsem brával s sebou, hodně procestovali. S příchodem do Ostrova jsem všeho nechal. Už nikdy to nebude takové,“ přibližuje své knihkupecké zázemí. Dnes je jediným nezávislým knihkupcem nejen v Ostrově, ale i v okolí. Přitom ještě před lety byla knihkupectví skoro v každém městě. Co zákazníci neseženou u Michala Grossmanna, najdou v nedalekých Karlových Varech, kde jsou však pouze pobočky knihkupeckých řetězců.

Nehorázné zdražování

Nevelké knihkupectví se nachází v přízemí ostrovského obchodního domu, kterému místní dodnes říkají „Brigádník“. Prostor je to vskutku neobvyklý, obchod je totiž průchozí, lidé chodí přes knihkupectví do dalších prodejen. Proto musí neustále hlídat a nesmí odbíhat od pokladny, kterou mu už také vyprázdnili. Krádeže nicméně nejsou neobvyklé, v poslední době je jich ale méně. Společně jsme se zamysleli nad tím, jestli to vlastně není smutné, když lidé přestali krást knihy, že jim za to už nestojí. „Asi je nekradli pro sebe, protože chtěli číst za každou cenu. Co s knihami dělali?“ ptám se. „Knihu za sedm set prodali za dvě stovky a za to pak v hospodě pili celý večer,“ odpovídá.

foto: Jakub Pavlovský

Svého podnikání se dosud nevzdal, to ale neznamená, že se neobává budoucnosti. Je v nájmu od města, platí však zbytečně i za průchozí koridor. „To by bylo, aby se v šestnáctitisícovém městě neuživil jeden klasický knihkupec. Nechci si ke knihám brát žádné cetky. Je to hrozné, protože moje generace, která ke mně léta chodila, buď zemřela, nebo na to už nemá peníze. Co si budeme povídat, ceny knih se výrazně zvýšily. Kdyby šlo o nové tituly, tak neřeknu, ale některé společnosti zvyšují ceny knih, které mi tu na pultech leží i několik let, klidně o stovku. To je nehoráznost,“ vysvětluje Grossmann. Většinou k němu pro knihy chodí střední generace, ta mladší spíš výjimečně a zpravidla pro tituly z povinné školní četby.

Dokud je na chleba

Pravidelně za ním jezdí prodejci z různých nakladatelství a distribučních společností. Nejen díky tomu ví, jaké „hlouposti“ vycházejí. Když přijedou, tak jim říká: „To je hezké, že vy mi to všechno poradíte, ale já to musím prodat. Uvědomte si, že to, co u nás stojí 499 korun a víc, i kdyby bylo zlaté, tak je neprodejné.“ Existuje však několik českých a zahraničních autorů, u kterých cena nehraje roli — lidé si jejich knihy koupí bez problému. Jde například o oblíbeného Joa Nesbøho.

foto: Jakub Pavlovský

Co se týče prodejů, Michal Grossmann si už dvacet pět let ručně v sešitu eviduje přesné tržby, takže může snadno srovnávat jednotlivé měsíce a roky. „Nejlepší byl rok 2005, kdy jsme ve dvou lidech prodali knihy za několik milionů korun, po deseti letech to byla už jen polovina. Prosince se naštěstí drží stabilně, ale ostatní měsíce jsou nejisté,“ dodává s otevřeným sešitem před sebou. „Vůbec nevím, co bude dál,“ říká. Jeden čas jeho starší syn uvažoval o tom, že by knihkupectví převzal. „Pomáhal mi přes Vánoce a viděl v prosinci ty statisíce, ale až později pochopil, co je skutečný zisk. Nakonec z toho vycouval. Zkusím požádat město, aby mi snížili nájem, a uvidíme. Mám spočítané, že musím denně prodat za pět tisíc, abych nebyl ve ztrátě. Začátkem roku se mi poprvé stalo, že jsem za den prodal knihy za pouhých několik stovek. Pojedu dál, ale jakmile se budu dostávat do ztráty, odpískám to a zavřu,“ shrnuje své plány.

Případný konec knihkupectví Michala Grossmanna proto nebude spojený s nedostatkem energie a nadšení do práce, ale s nedostatkem financí. „Mě to furt baví. Ještě mám na chleba s máslem, tak je to dobrý. Avšak abych tady něco dotoval…“

Autor je editor webu H7O.