Konstelace: O pár pater jinam

O plodnosti a polnostech

Ty to neslyšíš?
tikaj ti biologický hodiny 
taky je pravděpodobný
že umřeš sama 
péče o půdu 
rostlinstvo 
vyřeší moc 
tikaj i nukleární hodiny
s čajem můžeš nachodit
kilometry k mocnostem
ale stejně furt bude kolem
bouřit ta válka 
—
válka je vůl

V roce 2020 ti v plzeňském nakladatelství TCF print vyšla sbírka Ráno mi chvíli trvá, než si zase zvyknu na svět. Mohla bys ji krátce představit a říct, i co pro tebe kniha znamená teď? A možná ještě něco dodat ke spolupráci s Adélou Marií Jirků, která knihu ilustrovala?

seriál Konstelace

Adéla je sestra mojí kamarádky a spolužačky z vysoké školy Kamily Jirků a stala se taky mojí kamarádkou. O tom, že chci vydat sbírku, tak věděla, byla od začátku u toho a pomáhala mi. Když se pak vydání táhlo několik let, dost to urychlila svým zásahem. Václav Fencl Losenický, který se na sbírce podílel jako tiskař a vydavatel, čekal na vydání a tisk minimálně dva roky. To, že oba sbírce věřili a pomáhali její realizaci, dodávalo i mně pohon. Adélka přišla s tím, co všechno bude ilustrovat, což jsou i názvy básní, které „vyčárkovala“. Vybrala si taky moji fotografii, kterou překreslila a tak dále. Pak to samozřejmě ladili s Václavem, ale já jsem do toho nijak nezasahovala. Adélka vybrala taky papír u Václava v plzeňské tiskárně a písmo. Teď je pro mě docela naplňující se k ní vracet a opakovaně žasnu. Pořád mě něčím překvapuje. Čtení v posledních letech mívám postavený na básních z ní. Ale popravdě už mám chuť se soustředit na něco novýho.

Zátiší na čtení s obrazem Krajina modrého lesa od Adély Marie Jirků, foto: Kamila Jirků

Při veřejných čteních často spolupracuješ s dalšími umělci, například hudebníky. Jak se díváš na různé mezioborové spolupráce a co si obecně myslíš o žánru autorských čtení?

Rozhodně jsem pro využívání všech performativních stylů a poloh v různým mixu s různými poměry a s velkou dávkou experimentu. Když něco předvádím, není v tom zároveň nikdy moc plán. Prostě se to děje, často jsou to ryze improvizovaný večery, já ani nevím, co přečtu jako další, někdy ani jak to bude dlouhý. Někdy čtu v doprovodu muzikantů, který vidím poprvý v životě chvíli před představením, nebo se zeptám publika, jestli tam někdo náhodou nehraje na piano, který náhodou stojí v kavárně. Držím se hudby, svýho vnitřního nastavení a nálady v sále. Baví mě rozmanitost stylů a prostředí i nějaká dovednost obstát před různým publikem a v různých situacích, umět se adaptovat, a přesto zůstat svojsky svá. Ráda se taky na akcích snažím zapojovat publikum, nechávám lidi sledovat, jak se u básní cítí, na papír si zapisovat emoce nebo vlastní texty a třeba i tyhle pocity sdílet s ostatníma. Můžou říct něco na mikrofon, nabídnu jim o přestávce nebo v průběhu čtení, aby si vytvořili svoji báseň metodou blackout poetry… Autorský čtení podle mě jednoznačně svět potřebuje, je to specifický zážitek a disciplína. Myslím, že se jim daří, a i kdyby byla sebemenší, jen s pár diváky, mají svoje místo a cenu.

Přijde mi, že v tvých básních hraje zásadní roli tělesnost. Pracuješ s trapností, nepatřičností, různými průlomy intimního do veřejného. Používáš taky citoslovce, což v básních není moc běžné. Souhlasila bys s tím? 

Zásadní roli? O mužích, jak to mají s touhou a přitažlivostí a sexem, čteme už staletí. Prostě je to jedna oblast mýho života, která je navíc dost básnicky potenciální. Jsou tam velký, silný emoce a sexuální touha je myslím natolik zastoupená v našich životech, že o týhle oblasti v životě každý ví. A žijeme jí na denní bázi a neustále se to proměňuje stejně jako celkový prožívání světa a věcí v něm. Co se týče těch citoslovcí, když řekneš fuj nebo ach, rozhodně to s tělem udělá něco, co ostatní slova nevyvolávaj. Snažím se jejich pomocí do básně přidat tělesný prožitek a zintenzivnit tak, co chci sdělit. Citoslovce jsou pro mě asi taky skvělá zkratka. 

Ohledně tý trapnosti. Přijdu si trochu sociálně nešikovná, takže trapně se cítím dost často nebo s přestávkama celý život. Nedokážu moc dobře číst společenský očekávání, a i když je nějak čtu, zvolím pro komunikaci divnou řeč nebo řeknu něco naprosto nepatřičnýho pro danou chvíli. V básních a vystoupeních se to dá naopak dobře zúročit. Probourá nás to o pár pater jinam a lidi zpozorní. Když je něco jiný, v životě to vyčnívá a je segregovaný, ale v umění a na pódiu přesně tohle zaujme.

Jak o své tvorbě přemýšlíš a co tě třeba inspiruje?

Baví mě pilovat slova a pracovat s rytmem, i když básně většinou napíšu na jeden nádech. Rytmus se dost hodí při čteních s hudbou a osobně ho v každé básni vnímám od začátku. Tomu nádechu předchází povalování v hlavě — takový mentální obrábění a hledání správných slov a poloh uvažování. Někdy ani moc nechápu, o čem to píšu nebo čtu, ale baví mě to prozkoumávat — i po letech. V něčem jsem monotematická, ale obracím to ze všech stran a vždycky se v průběhu života vyloupne ještě nová vrstva. Jinak to procítím a prožiju a otevře se mi prostor pro nový slova. 

Teď si hodně nechávám v hlavě povalovat téma jazyka. Jakej je pro mě v tvorbě přirozenej? Sbírku jsem myslím zbytečně opravovala do spisovných forem a vynechávala spojky. Při čteních většinou vycházím z původní podoby textů, nějaký rytmus a vnitřní řád konkrétní básně mě k ní vrací. Taky je podle mě rozdíl mezi básní čtenou nahlas a v duchu. Vnímám to tak, že při tichým čtení je víc prostor pro ostatní, pro čtenáře. Je to víc solitérní, intimní záležitost. Při vystoupeních víc autorsky diktuju, jak se u toho má kdo cítit. Udělám z toho i tak trochu komedii. Svým výrazem tomu dám určitý emoční náboj, který je třeba i podpořenej hudbou. I když samozřejmě v různých lidech to zanechá různý dojem i tak. Obecně mi přijde lákavý se dozvídat, jak život a různý etapy a události, který nám jsou společný, zvládaj a reflektujou ostatní lidský bytosti. I vzájemný sdílení toho.

Ilustrace Vrabčák od Adély Marie Jirků s knihou Vojtěšky Hrázové, foto: Kamila Jirků

Na webu sociální sítě Poetizer, kterou sama využíváš, mě zaujalo tvrzení, že zde „naleznete poezie podle svých představ“. Nevím, jestli jde o překlep, špatný překlad, nebo záměr, ale to množné číslo působí přinejmenším slibně. Co pro tebe Poetizer znamená a jak s ním pracuješ?

První text na Poetizer jsem publikovala 28. 4. 2015 ve 4.53 ráno, nedlouho po spuštění aplikace v ČR. Vzpomínám si, že jsem se někde o chystané appce, nebo jak píšeš, sociální síti dočetla a vyloženě čekala, až ji spustí. Setkalo se to u mě totiž s obdobím, kdy jsem si dělala průzkum a zvažovala, kde a za jakých podmínek můžu publikovat. Psaní do šuplíku mi přestalo stačit a taky jsem neměla kolem sebe nikoho, s kým bych mohla tuhle svoji vášeň sdílet. Předtím jsem procházela webový portály pro básníky a jiné psavce. Poetizer mě zaujal tím, že je to mobilní aplikace, ale hlavně to, že si jako jediný tehdy nepřivlastňoval autorská práva zveřejněných textů. To byl zcela zásadní moment a tohle uvažování Johanky a Lukáše Sedláčkových bylo na české poměry podle mě až revoluční. Protože kdo by chtěl sdílet se světem svoje texty, ale přijít o možnost s nimi v budoucnu nějak nakládat? I díky tomu mohla vyjít sbírka Ráno mi chvíli trvá, než si zase zvyknu na svět. 

Aktuálně Poetizer používám spíš jako databázi a uložiště pro svoji tvorbu a s lidmi tam neinteraguju, a popravdě je ani nečtu. Nedokážu říct, jaký je Poetizer teď. Dřív jsem tam byla dost aktivní, hlavně po spuštění aplikace a v letech následujících. Díky Poetizeru jsem se seznámila například s Václavem Fenclem Losenickým, kterého jsem zmiňovala výše — vytiskl a vydal moji sbírku. Párkrát jsme také na něčem spolupracovali s Lukášem a Johankou Sedláčkovými. Poetizer jsem reprezentovala v rámci vystoupení či sepsáním originálních textů třeba i směrem k donorům. Teď jsem vděčná za to, že mám svoje básně vždycky po ruce ve svým telefonu, a můžu z něj tak i číst. Jejich sdílení prostřednictvím sociální sítě ale už pro mě dneska není tak důležité.

Co teď v souvislosti s poezií a psaním chystáš?

Už nějaký čas, zatím spíš mentálně, chystám a promýšlím novou sbírku. Bude o tělesné a jiné lásce, vztazích, sexu a trápení ze všech možných úhlů. Jednak protože tohle téma si chci pro sebe nějak uspořádat a doohledat a taky se to asi nikdy dostatečně nepopíše a neomrzí.

Autor studuje komparatistiku.