Můžeme Čechům hodně vyprávět

Při své poslední návštěvě Brna jsi mi vyprávěla o svém tatínkovi ze Sýrie a mamince z Ukrajiny. Tvoje kořeny jsou tedy provázané s kulturami, jež celá desetiletí čelí agresi a naprosto nepřijatelnému chování ze strany společného nepřítele. Nedávno jsem z úst jedné syrské lékařky slyšela myšlenku, že pokud by svět reagoval na decimující válku v Sýrii razantněji, je docela možné, že by si Rusko na Ukrajinu netrouflo tak, jak to zažíváme dnes. Jak o tom přemýšlíš ty?

Když vypukla válka v Sýrii, připadalo mi to neuvěřitelné, nepřijatelné: v jednadvacátém století jsou opět zabíjeny tisíce lidí, ničena města a památky, které jsem snila navštívit, a teď už to nemůžu udělat. Zároveň mě i přes ty hrůzy nejvíce překvapovalo, že navzdory válce pokračuje „normální život“. Vzpomínám si, jak mi otec vyprávěl, že na jednu z budov jeho univerzity dopadla bomba, ale vyučování pokračovalo… Tehdy se mi zdálo, že to není možné. A pak vypukla válka na Ukrajině. Je hořkou ironií, že v obou případech byla jasným strůjcem agrese a války právě ta země, v jejímž hlavním městě se moji rodiče kdysi setkali — a těžko se jejich cesty mohly v té době a za těch okolností zkřížit jinde. V dějinách neexistuje podmiňovací způsob — nevíme, co by se stalo kdyby. Ale rozhodně jsme v praxi viděli, že agresoři vnímají „pacifikaci“ jako slabost a povolnost. A nyní, uprostřed nové velké války v Evropě, si musíme být vědomi i toho, že jak válka v Sýrii, tak válka na Ukrajině jsou opožděnými důsledky špatného poučení ze zkušeností z druhé světové války.

rozhovory s Ukrajinci

V Česko-ukrajinském dialogu se pohybuješ, pokud vím, už více než deset let. Jaké bylo tvoje první setkání s českou kulturou? Čím je podle tebe obohacující pro tu ukrajinskou?

Moje první seznámení souviselo se studiem filologie na Kyjevské univerzitě, kde jsme se mimo jiné museli alespoň povrchně naučit další slovanský jazyk, a já si zvolila češtinu. Nevím proč, obecně se ráda učím jazyky a tenhle byl jednak dost vzdálený na to, aby byl zajímavý, jednak dost blízký na to, abych mohla použít svou lingvistickou intuici — i když víme, jaký je to klam. Myslím, že česká a ukrajinská kultura mají spoustu přínosných styčných bodů a diskuse a výměny v těchto odvětvích a tématech poskytují oběma stranám mnoho podnětů k přemýšlení. Líbí se mi, že počet překladů z češtiny do ukrajinštiny neustále roste a diverzifikuje se, a chtěla bych věřit, že bude narůstat i proud opačným směrem, tedy z ukrajinské kultury do české. Můžeme Čechům hodně vyprávět o sobě před a po Sovětském svazu, můžeme společně reflektovat a pracovat na postsovětské zkušenosti, která je pro naše národy společná, ale přesto velmi odlišná. Myslím, že jedním ze společných rysů našich kultur je vynalézavost v nejširším slova smyslu. To se týká podnikavosti, technologií a zároveň jednoduchosti některých řešení. Bylo by zajímavé tuto tezi prozkoumat hlouběji na základě stylistické analýzy našich literatur posledních 30—40 let, ráda bych si takovou studii přečetla.

Jevhenija Nestorovyč, foto: Victoria Boyko

Jaké by podle tebe měly být přeloženy knihy z ukrajinštiny do češtiny?

Za posledních deset let se v ukrajinské literatuře vytvořila poměrně rozsáhlá veteránská či vojenská literatura, která bude v dnešním světě velmi zajímavá. Knihy o ukrajinské realitě posledních let od Artema Čecha, Tamary Horychové Zerny, Jevhenije Kuzněcovové… Za pokus stojí i překlady historické literatury faktu psané jednoduchým a srozumitelným jazykem, které by trochu více přiblížily, co a jak se zde dělo z pohledu Ukrajinců během velmi dlouhého dvacátého století a také po získání nezávislosti. Zdá se, že na jejím vydání v České republice pracuje Radomyr Mokryk, jehož kniha o šedesátých letech je v současné době na předních místech ukrajinských čtenářských žebříčků. Poslední období dějin by snad mohly uzavřít naše reportáže z regionů, takové kulturní a antropologické studie, jako jsou ty od Svitlany Oslavské a Kateryny Zaremby.

„Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit vaše právo to říkat.“ Touto větou chtěla anglická spisovatelka Evelyn Beatrice Hall vyjádřit Voltairův postoj k nesnášenlivosti. Jak bychom mohli tento etický princip novověké kultury adaptovat na dnešní svět?

Možná jsme propásli okamžik, kdy moderní svět konečně přešel na jiný způsob existence a komunikace. Při pohledu na nekonečné online bitvy při jakékoliv příležitosti se nyní spíše uplatní úsloví: „Budu hájit své názory až do smrti, i kdyby všechny racionální argumenty dokazovaly opak.“ O tom, jak se stalo, že nám internet místo všeobecné vzdělanosti přinesl všeobecnou negramotnost, byly napsány stovky knih, ale stále není příliš jasné, co bychom s touto situací měli v praxi dělat. Zdálo by se, že idea svobody projevu vychází z tohoto pravidla, ale zpočátku nebere v úvahu například moderní technologickou možnost placené a vysoce cílené propagace konkrétních sdělení těm uším, kterým se budou líbit a se kterými se už předem počítá, že budou souhlasit. Tak se tato možnost každého být slyšen prostřednictvím dnešních technologií mění v možnost každého shromáždit armádu příznivců pro jakýkoli odiózní, nereálný nebo společensky škodlivý účel. A to je kontext, s nímž dnes musíme pracovat. Změna principů prověřování informací na sociálních sítích a kontrola škodlivosti obsahu pomocí umělé inteligence nefunguje a nebude fungovat k lepšímu životu, ale jen prohloubí krizi — protože tento princip placené propagace cílených informací v osobním prostoru uživatele je sám o sobě špatný a neetický.

Rusko vede válku proti Ukrajině již desátým rokem. Loni vaše země utrpěla bezprecedentní útok. Jak na ruskou agresi reaguje ukrajinská kultura a literatura? Co jste se o sobě sami dozvěděli?

To, co jsme se o sobě dozvěděli, nám vystačí na desítky let přemýšlení, ale jako obvykle na to nemáme čas. Ukrajinská kultura od samého počátku reagovala velmi zdravě — tak, jak by měl imunitní systém reagovat. Naše kultura musela vzhledem k historickým okolnostem velmi dlouho přebírat a plnit funkce mnoha jiných životně důležitých společenských a státních institucí. Pravděpodobně proto si vypracovala takovou vitalitu a odolnost. To má samozřejmě i vedlejší účinky, a to se o sobě dozvídáme i nyní, když posloucháme Rádio Bajraktar. Abych to vysvětlila, na Ukrajině jsme měli rozhlasovou stanici, která se jmenovala Ruské rádio a hrála nekvalitní ruský pop, po úplném rozpadu se přejmenovala, nyní hraje nekvalitní ukrajinský vlastenecký pop a úspěšně funguje.

Ale dozvěděli jsme se také spoustu nových a nečekaně dobrých věcí. Poznali jsme se mnohem lépe, protože Ukrajinci vlastně cestovali velmi málo. Vyvrátili jsme mnoho stereotypů: například že je lepší žít v zahraničí. Ukázalo se totiž, že mnoho služeb a odvětví je na Ukrajině organizováno a funguje lépe než v Evropě. Naučili jsme se mnohem více si vážit všeho, co máme — zcela přirozeně tváří v tvář hrozbě, že o to přijdeme. Doufám, že se konečně zbavujeme komplexu méněcennosti, který byl jedním z největších vnitřních problematických spouštěčů ukrajinské kultury, a to jak té vysoké, tak každodenní. Možná jsme konečně dospěli k tomu, abychom se měli rádi normálním, lidským způsobem. Ráda bych této interpretaci věřila.

Jak je možné české i širší evropské kulturní elitě sdělit, že Čajkovskij, Dostojevskij, Ďagilev jsou součástí ruského světa a že uváděním her, oper, koncertováním a vydáváním knih navazuje na ruský imperiální diskurs?

Postupně, důsledně, přiměřeně. Ukrajinský institut na tom podle mého názoru velmi dobře pracoval po celý rok a pokračuje v tom prostřednictvím akcí, intelektuálních diskusí, manifestů a projevů na různých místech. Velká část práce spočívá v oblasti přehodnocování ruské kultury samotnými Evropany a my tuto práci nemůžeme dělat za ně. Ukrajinci ukazují mnoho vstupních bodů, z nichž lze dekonstrukci majestátní a tajemné „ruské duše“ zahájit, ale Evropané, zejména ti západnější, musí opustit svou intelektuální komfortní zónu a dozvědět se o Rusku mnohem více, než jim bylo po celou dobu od pádu železné opony příjemné. Myslím, že bychom zatím měli více mluvit o ukrajinském diskursu, který je nyní podle mého subjektivního názoru mnohem zajímavější a důležitější.

Od roku 2015 jsi mimo jiné koordinátorkou a moderátorkou na lvovské části Měsíce autorského čtení. Od té doby, kdy se festival rozšířil do Lvova, navštívilo Ukrajinu víc než tři sta autorů z Evropy. Jak hodnotíš tuto akci, co podle tebe znamená v kontextu evropského kulturního dialogu?

O tomto proudu jsem mluvila výše. Podpora a posilování takových výměn je velmi obtížná a nevděčná práce, protože je vnímána jako akce jednou za rok, jakýsi luxus, zábava. Ve skutečnosti jde o vytváření úzkého společenství autorů, překladatelů, nakladatelů a badatelů z celé střední Evropy, kteří se znají, pracují a podporují výměnu informací mezi čtyřmi a více zeměmi. Jsou to lidé „tichého“ a „dlouhého“ vlivu, ale jejich angažovanost a povědomí o tom, jak Ukrajinci žijí, co chtějí a jak přemýšlejí, je tou nejlepší vakcínou proti ruské propagandě a jakýmkoli stereotypům. Proto je to práce kulturní výměny, která by měla být standardně podporována jako součást budování spolehlivé informační bezpečnosti v Evropě.

Od roku 2022 jsi ředitelkou Post Bellum Ukrajina, jak se podle tebe daří překlopit a vtělit tento úspěšný projekt na Ukrajině a jaká jsou největší úskalí?

Výzev je mnoho, protože válka mění všechno: to, jak vzpomínáme, jak mluvíme o minulosti a současnosti, jak se navzájem slyšíme i jak pracujeme. Zároveň však posiluje touhu zachytit to nejdůležitější a nejcennější — tedy výjimečné hrdiny a hrdinky, jejich příběhy a zážitky. A v tomto smyslu se díky naší práci v Post Bellum Ukrajina cítíme potřební. Na druhou stranu je velmi těžké přemýšlet o perspektivě desítek let, kterou se při uchovávání svědectví řídíme, když se náš plánovací horizont na Ukrajině zúžil na jeden den a někdy to bylo jen pár hodin. Přesto jsme již zaznamenali 70 svědectví a v regionech, zejména na jihu, v tom pokračujeme — a tam je mnoho nevyprávěných příběhů i pro ukrajinské publikum. Jak je můžeme přehledně a srozumitelně vyprávět zahraničnímu publiku? O tom hodně přemýšlíme společně s našimi českými kolegy. Nejpraktičtější výzvou však je, jak zajistit finanční udržitelnost naší organizace tváří v tvář nejistotě válečného stavu.

Předválečný československý prezident a filozof T. G. Masaryk po roce 1918 velmi podporoval vzdělávání ukrajinské emigrace, která do Československa utekla před bolševickou revolucí. Ukrajinu silně podporoval i prezident a spisovatel Václav Havel. Co podle tebe mohou pro Ukrajinu čeští spisovatelé udělat dnes? 

Čtení ukrajinských kolegů, zvát je k rozhovoru — třeba i internímu, uzavřenému, abyste se dozvěděli odpovědi na otázky, o kterých se v médiích píše manipulativně nebo které krajané ne zcela chápou. Nebýt lhostejný je to nejdůležitější. Nepodléhat stereotypním tvrzením, ale ptát se samotných Ukrajinců. Do rozhovorů o nás a naší budoucnosti se musíme zapojit i my. Pomáhejme citlivě: tak, jak bychom si přáli, aby nám bylo pomoženo.

Brno jsi navštívila už několikrát. Které ukrajinské město je Brnu nejpodobnější? A souhlasíš s tím, že je Brno město básníků?

Brno mám velmi ráda. Má pro mě kousek Nového Lvova, kousek mého milovaného Charkova, kousek Užhorodu a kousek své vlastní nesrovnatelné atmosféry sebevědomého malého města, které zná svou cenu a má k tomu všechny důvody. Zdá se mi, že by se z toho různá ukrajinská města mohla poučit, protože vzhledem k rozsahu a dalším velmi odlišným faktorům se na Ukrajině dlouho považovalo za úspěch přestěhovat se do velkého města, nejlépe do hlavního. Ve skutečnosti je ale mnohem snazší zorganizovat si pohodlný a příjemný život v menším měřítku. A já si velmi cením místních kulturních zvláštností, této jedinečné identity, kterou taková mimoměstská města vytvářejí. To je ta největší poezie, takže Brno je určitě městem básníků.

Jevhenija Nestorovyč je ukrajinská kulturní manažerka, kritička a autorka. Studovala literární teorii a tvůrčí psaní na Kyjevské národní univerzitě Tarase Ševčenka, postgraduální práci o digitálním posunu v literární komunikaci napsala na Národní univerzitě Ivana Franka ve Lvově. V letech 2013—2021 vedla řadu školení v oblasti managementu umění a kultury, kritiky a managementu médií. Pracovala jako PR manažerka na různých projektech na Ukrajině a v zahraničí, jako spolueditorka a autorka v online magazínu Zbruch, ale i jako programová koordinátorka v Českém centru Kyjev (2020—2022). Od roku 2015 je koordinátorkou a moderátorkou na lvovské části Měsíce autorského čtení. Od května 2022 vede tým nevládní organizace Post Bellum Ukrajina.

Autorka je absolventka Masarykovy univerzity, oboru ukrajinský a ruský jazyk. Spolupracuje s nakladatelstvím Větrné mlýny, spolupodílela se na založení Měsíce autorského čtení. V minulosti řídila České centrum v Kyjevě. Tlumočí, překládá, spoluorganizuje kulturní akce.