Podstatné je, zda je osoba z románu identifikovatelná

V souvislosti s kauzou Mornštajnová vs. Toy Box se objevilo mnoho publicistických termínů jako výpůjčka, plagiát, vykrádačka a další. S jakými relevantními pojmy v tomto kontextu pracuje české autorské právo?

Je vhodné zdůraznit, že se celý případ s nejvyšší pravděpodobností vůbec nedotýká porušení autorských práv Toy Box, a proto asi není na místě zmiňovat autorská práva. Autorským dílem je — v definici autorského zákona — dílo vytvořené fyzickou osobou, které je tvůrčí a jedinečné. Ona jedinečnost ve stručnosti znamená, že žádné jiné takové dílo předtím nevzniklo, neexistuje. Toy Box odvyprávěla svůj životní příběh, který sama „nevytvořila“ — nebudu zabíhat do duchovních či náboženských témat, kdo je „tvůrcem“ našeho života a osudu —, popisuje fakta z dětství. Tedy nejedná se o výtvor její tvůrčí fantazie. A na životní osud nemůže mít nikdo „copyright“, čili si ho nemůže přisvojit jako autorské dílo. O plagiát by se jednalo, pokud by Alena Mornštajnová použila ve své knize námět, celé věty, slova nebo verše užité Toy Box, na které by bylo možné pohlížet jako na tvůrčí a jedinečné. Ale bohužel případů zneužitých dětí jejich prarodiči bylo hodně, jakož že se tak stalo v lese či že oběť se svým trýznitelem sdílela dům u lesa apod. Z pohledu autorského práva se o žádné porušení pravděpodobně nejedná.

Setkal jste se někdy ve své praxi s případem, kdy by se skutečně prokázalo, že konkrétní literární dílo je plagiátem?

Jsou případy plagiátů, o kterých nemohu volně psát, protože došlo k dohodě mezi dotčeným autorem a nakladatelem, nicméně jeden případ mi vytanul na mysli, a to když Český rozhlas odvysílal pásmo o herci Tomáši Holém, ve kterém vydatně doslovně používal bez označení texty ze životopisu, který zpracovala jiná osoba. Nejčastější jsou případy, kdy dílo začnou vytvářet spoluautoři, ale názorově se rozejdou a jeden z nich z další práce na díle odstoupí. A následně ten, který dílo dokončí, je uveřejní jen pod svým jménem, byť nese jasné stopy tvůrčího vkladu druhého autora.

Výřez z obálky Les v domě

V čem je to v případě literatury jiné než v případě hudby nebo třeba výtvarného umění? Jak se například nakládá s citacemi, parafrázemi nebo tributy? Co je ještě z hlediska práva akceptovatelné a co nikoli?

Je pravda, že zejména ve výtvarném umění či hudbě dochází k nápodobě či plagiování cizích děl daleko častěji. Takové případy řeším skutečně velice často. Autorský zákon ale předjímá, že někdo bude chtít tvůrčím způsobem reflektovat cizí dílo, proto zná pojmy jako parodie, pastiš, případně apropriace, které spadají pod zákonnou bezúplatnou licenci. Jedná se o uměleckou parafrázi původního výtvoru, a to právě za účelem jeho „posunutí“, třeba i k jinému humornému či ironickému významu. Vždy ale za splnění podmínky, že by mělo být jasné, které dílo nebo který autor je parafrázováno. Ona dovolenost má obvykle hranice právě v bodu, kdy nebude jasné, že se jedná o „přiznané“ užití díla jiného autora a „uživatel“ cizí dílo vytěžuje ke svému neoprávněnému prospěchu a obohacení.

Ve svém blogovém příspěvku na Aktuálně.cz jste napsal: „Důležité je, že dochází k nepochopení, co je osobní — neautorská — výpověď (Toy Box) a dramatické — autorské — zpracování (Mornštajnová).“ Jak to myslíte, že je výpověď Toy Box neautorská? Pracuje právo s jasným odlišením autorské a neautorské výpovědi a přistupuje k nim jinak?

Jak jsem uvedl, pokud popisuji svůj život ve smyslu „vyrůstala jsem s dědečkem v domě u lesa a dědeček mne do lesa brával a zneužíval mě tam“, není na tom nic autorského. Pokud by jej osoba, která takový příběh zažila, dále rozvinula o tvůrčí prvky a takové jedinečné „vstupy“ by autorka knihy užila, jednalo by se už o neoprávněné užití cizí tvorby. Nejlepším příkladem jsou možná rozhovory. Pokud se redaktor ptá celebrity, co dělá, jaké má plány a co snídala, nic tvůrčího na tom není. Dotazy i odpovědi jsou obvykle generické a přinášejí jen — leckdy nezajímavé a stokrát omleté — informace. Proto může takový rozhovor vést i umělá inteligence, ale to je jiná píseň. Jestliže se ale bude jednat o rozhovor například typu Dálkový výslech Václava Havla, který zpracoval Karel Hvížďala, kde redaktor-autor připraveně a přesně formuluje otázky na různá témata, protože má zájem svými dotazy otevřít „tvůrčí“ diskusi, a tázaný-autor mu ve stejném duchu odpovídá, tedy neomezuje se jen na popis denního běhu, ale rozvíjí odpovědi v dramatickém či filozofickém duchu, jedná se o autorské dílo a jako takové ochrany požívá.

Jaký je váš názor na to, když se ve veřejném prostoru takto ledabyle nakládá s obviněním z plagiátorství? Je vůbec možné někoho obviňovat ve věci, která je nedokazatelná? Pokud to sama nepotvrdí, nikdy se přece nemůžeme dozvědět, zda se Mornštajnová článkem Toy Box inspirovala, nebo ne.

Zásadní sdělení je, že se Alena Mornštajnová inspirovat může. Obrovské množství autorů — jen z těch českých například Hrabal, Poláček, Pavel, Svěrák a další — těží z toho, „co kde zaslechli“. Mohu si jedině klást otázku, zda je morální, etické či slušné vytěžit cizí příběh, nadto takto pohnutý. Ale je to neprokazatelné, zneužitých dívek ze strany prarodiče, nadto v lese budou jistojistě desítky. Alena Mornštajnová tedy mohla inspiraci čerpat z jiných osudů, nebo si prostě celý příběh skutečně vymyslet, předloha není „jedinečná“.

Toy Box na svých stránkách uvedla, že zvažuje žalobu na ochranu osobnosti. Dává to v tomto případě nějaký právní smysl? Mohou být něčí osobnostní práva poškozena románem?  

Mohou, a není to ojedinělý případ. Podstatné je, zda je konkrétní osoba z románu identifikovatelná a zda ji lze takto ztotožnit s existující předlohou. Domnívám se ale, že Toy Box nebude mít s takovou žalobou naději na úspěch — opakuji, román jsem nečetl a nevím, zda autorka na Toy Box ještě nějak příběhem konkrétně neodkazuje —, protože neprokáže, že Alena Mornštajnová popisuje právě „její“ příběh. K tomu se přihlásila sama Toy Box…

A není naopak žalovatelné, pokud Kateřina Kadlecová z Reflexu nazve Alenu Mornštajnovou už v titulku svého komentáře „zlodějkou příběhů“? 

Alena Mornštajnová nemusí takové odsudky tolerovat, zejména jsou-li vystavěny na nepravdivém skutkovém základu — tedy že nějaký příběh ukradla. To by redaktorka musela prokázat, že je mezi smutným osudem Toy Box a knihou Les v domě nějaká souvislost, že autorka skutečně příběh „zcizila“, přivlastnila si ho. A to je prakticky neprokazatelné. Jak jsem uvedl, je to smutné, ale příběh v ničem originální není — vyjma osobního utrpení oběti…

Kauza podle mě otevřela jedno zajímavé téma, a sice nakolik jsme vlastníky událostí svého života — patří naše biografie jen nám? Lze v českém právu najít nějakou oporu pro to, že nelze umělecky zpracovávat životní události či zkušenost konkrétního člověka? Existují v tomto směru nějaká právem daná omezení?

Životní příběhy zpracovávat podle českého práva lze. Existuje pro takové případy výslovně v občanském zákoně umělecká či zpravodajská licence. Jinak by nemohla vzniknout literární, filmová či jiná umělecká zpracování, která mají za předobraz skutečnou osobu a její život. V takovém případě je ale nutné dbát, abychom popisované osobě v zájmu „zatraktivnění“ příběhu nepřipisovali do života události, které tam nemají co pohledávat. Zejména takové, které zobrazené osobě škodí, mají důvěrnou povahu nebo se nějak dotýkají osob jiných. Stručně řečeno by měl být příběh vykreslen co nejvíce pravdivě, bez průniků do intimní sféry, která nebyla již předtím oprávněně zpřístupněna. Jako daleko větší problém vnímám popularitu deníků či jiných důvěrných projevů, které jsou s takovou oblibou zveřejňovány po smrti pisatele. Je jasné, že málokdo si píše deník s vědomím, že bude po jeho smrti uveřejněn. A proto by tak i mělo být pietně přistupováno k písemnému odkazu každé osoby, která s takovým zveřejněním ještě za svého života neudělila souhlas.

Autor je šéfredaktor Hosta a spisovatel.