Jsem knižní milionář

Když vidím tvou obrovskou knihovnu, nabízí se hned první otázka. Máš představu, kolik máš doma knih?

Když se na to tak dívám, tak si to netroufnu odhadnout, ale dělám si seznam. Mám excelové tabulky, do kterých si vždycky zapisuji zakoupené knížky. Taková moje soukromá katalogizace. Tyto seznamy jsem si začal psát proto, abych si v knihkupectví nekupoval něco, co už mám. Z beletrie je tam momentálně 3 773 knih, u odborných publikací jsem na čísle 3 342, takže dohromady je v těch tabulkách zaznačených 7 115 knížek. To jsou ty zapsané knihy. Doma máme ještě knihy manželky, ty ve svých seznamech nemám, těch je něco přes pět set. Takže i s těmi nezapsanými to bude víc než 7 600 knih. Postupně, i když docela rychle, to přerůstá prostorové možnosti pokoje, respektive pokojů. No a pak mám ještě nějaké knihy v práci…

seriál Domácí knihovna

Sbíráš nějaké konkrétní edice nebo knihy od konkrétního nakladatele? Vím, že sbíráš knihy, které ilustroval Boris Jirků.

Ano, ano, tady naproti je polovina police Boris Jirků. Není to kompletní, občas ještě objevím něco, čím sbírku doplním. Nalevo jsou knížky Aloise Mikulky, které napsal nebo ilustroval, a napravo knížky ilustrované Adolfem Bornem. To je moje „svatá sběratelská Trojice“. Potom mám hodně titulů z odeonské řady světové literatury. Taky ji nemám kompletní, ale mám tu edici rád, a když se objeví něco zajímavého, tak to koupím. Stejně jako nemám kompletní ani Sebrané spisy Bohumila Hrabala, které vycházely v 90. letech v nakladatelství Pražská imaginace, chybí mi čtyři kousky, ale ty se dnes špatně shání. Dále tu mám různé popularizační řady, z Academie edici Galileo, z Mladé fronty edici Columbus, pak psychologickou popularizační řadu od Portálu, také edici Zip z nakladatelství Argo/Dokořán. Není to o tom, že bych musel mít z těch edic všechny knihy, vybírám si podle toho, co mě zajímá a je důležité pro mou práci.

Marek Timko, foto Václav Maxmilián

Jaké nejvzácnější knihy v knihovně máš?

To lze velmi těžko vybrat. Není to úplně o ceně nebo o nějaké historické hodnotě, ale spíše o tom, co je mi drahé. Například jsem rád, že mám ty Sebrané spisy Bohumila Hrabala. Ty nově vydané jsem si už nepořizoval. Pak jsou to některé knihy od Aloise Mikulky, například ty pohádkové z 60. let. A potom mám téměř kompletní dílo Egona Bondyho. Chybí mi jen jedna kniha, čtvrtý svazek z prvního oficiálního vydání jeho Poznámek k dějinám filosofie. Jinak by to mělo být vše, co v češtině či slovenštině po roce ’89 vyšlo, mimo samizdatů. Také mám radost ze sbírky knih Ladislava Klímy. Jako raritní sběratelskou věc mám kompletní šestisvazkové dílo Arthura Schopenhauera, ve druhém vydání z roku 1891. To si ale nepřečtu, je to v němčině a švabachem.

A co nějaká kniha, která je vzácná tím, že je například někým podepsaná, třeba Bondym?

Bondyho mám podepsaného hned dvakrát. Jedno věnování je v Invalidních sourozencích, druhé v Útěše z ontologie. Mám i různá další věnování, určitě si teď nevzpomenu na všechny, ale například od Magora Jirouse mám v knize Rattus norvegicus napsáno tohle: „Jsem naozaj potěšen, že až do Prešova dolehla moje slova. Magor, na Skleněné louce, 6. října 2004.“ Sbírka tehdy vyšla v nakladatelství Vetus Via, vydával ji Jaroslav Erik Frič. Na Skleněnce bylo autorské čtení i křest. Tehdy jsem s Jirousem mluvil poprvé, a když jsem si tu sbírku koupil, tak jsem si ji od něj nechal i podepsat.

Jaké knihy si vybavuješ z raného dětství a četli ti rodiče?

Nepamatuji si, že by mi četli rodiče, vím ale, že mi četla babička, například pohádky od Andersena, různé lidové pohádky, ale četla mi také pohádky indiánské. To jsem pak měl na pár let indiánské období. Za starého režimu jsme ve školní družině museli chodit povinně jednou týdně do knihovny a každý si musel odnést alespoň jednu knížku, to při odchodu kontrolovala soudružka učitelka. Já jsem si vždycky půjčoval hodně knížek, pohádky, mýty a legendy, westernovky i dětské obrázkové encyklopedie. Nejvíc si ale pamatuji na knížku Staré řecké báje a pověsti od Eduarda Petišky. Ta byla skoro vždycky vypůjčená a byly na ni pořád rezervace, přestože ji knihovna měla asi ve dvaceti kusech. Kromě zmiňovaného indiánského období jsem měl v dětství i období Tarzana. Ty první čtyři díly jsem měl doma a četl je na zahradě v koruně jabloně. To byla tedy četba dospívání a potom jsem měl pauzu. 

A co jsi četl v pozdním dospívání a v rané dospělosti?

Na konci základky a na střední škole jsem skoro vůbec nečetl. Ve třetím ročníku na střední jsem se začal zajímat o výtvarné umění, takže jsem si pořád dokola prohlížel reprodukce obrazů a soch v Dějinách umění od Pijoana, a občas si i něco přečetl z doprovodného textu. Beletrii jsem tehdy nečetl vůbec. Pamatuji si jen na četbu knihy Nikdo to tu nepřežije! od Jima Morrisona, ale to bylo vlastně takové autobiografické vyprávění. Jo, a ještě jsem přečetl Tajný život Salvadora Dalího. K Vánocům ’96 jsem od své tehdejší přítelkyně dostal svého prvního Hrabala. Byl to druhý svazek jeho Sebraných spisů s názvem Židovský svícen, a to bylo čtení přímo iniciační, jelikož na střední jsme v literatuře Hrabala neprobírali. A to byla vášeň i rozkoš z četby. Během půl roku jsem přečetl Hrabala komplet a to u mě znovu nastartovalo četbu beletrie. Pak jsem se dostal k Bondymu a přes něj k filozofii. Po skončení střední školy jsem se nedostal na vysokou, byl jsem rok na úřadu práce, a tak jsem ve svém volném čase chodil na univerzitu poslouchat přednášky z dějin filozofie. Moje cesta k filozofii ale začala právě u Hrabala a Bondyho.

Uvědomuji si, že jsem ani na střední, ani během vysoké školy moc nečetl poezii. Studoval jsem sice literaturu, takže něco ze slovenské poezie jsme číst museli, ale to jsem bral víceméně jako povinnost, nic mě moc nezaujalo, kromě Štrpky a pár současných básníků. Četl jsem potom poezii v kontextu Hrabala, protože jsem četl celé jeho dílo a on začínal jako básník ovlivněný surrealismem. A potom Bondy a undergroundová poezie, ale to bylo zase hodně ovlivněné hudbou, protože jsem od patnácti let hrál jako bubeník v několika kapelách. Možná i proto jsem tehdy málo četl, hodně jsme s kapelou zkoušeli, občas koncertovali, mé aktivity tak byly více hudební než čtenářské. Takže ta náklonnost k undergroundu, k Plastikům a Psím vojákům šla přes hudbu a s poezií jsem se setkával víc přes texty písní, respektive Plastici neměli klasické písňové texty, ale zhudebněné básně od Bondyho nebo Wernischovy. K poezii jsem se tedy dostal skrze hudbu. A pak, někdy v mých devatenácti letech, jsem objevil morbidní a zároveň erotickou poetiku Krchovského. Takže přes underground ke Krchovskému a potom se to začalo nabalovat, dostal jsem se ke Skácelovi, Holanovi a další české poezii druhé poloviny 20. století, k Miroslavu Holubovi. Až jsem se dostal k té současné.

Říká se, že člověka nejvíc ovlivní knihy, které přečte mezi 18 a 25 lety. Jaké jsou pro tebe ty nejzásadnější knihy, ke kterým se třeba i vracíš?

Protože jsem na vysoké škole studoval i filozofii, tak to byla hodně filozofie. Kromě Bondyho Útěchy z ontologie, o které jsem pak psal diplomovou práci, mě nejvíce ovlivnily knihy Josefa Šmajse. Asi nejformativnější pro mě byla a stále je jeho Evoluční ontologie. Tu knihu skutečně považuji za nejoriginálnější dílo české filozofie za posledních dvacet let. Při četbě té knihy jsem si uvědomil, že nejde jen o nějakou akademickou filozofii, ale o něco, co se zabývá současnými existenciálními hrozbami. Že nejde o text, který má čtenáře jenom intelektuálně stimulovat, ale který se ve své naléhavosti snaží kriticky reflektovat, adekvátně pojmenovat, diagnostikovat a také i navrhovat konkrétní řešení globální ekologické krize. Od té doby, asi od mých čtyřiadvaceti let, mě to téma už neopustilo a pořád je ve mně živé.

Když se tak ale na tebe, Václave, dívám, uvědomuji si, že další, co mě silně ovlivnilo, byla četba knih Samuela Becketta. Ve druhé polovině 90. let byly jeho prózy i básně skvěle přeložené do češtiny. Beckett mě zajímá pořád, to se nezměnilo. Když jsem jej četl poprvé, byl jsem v úžasu z toho, že literatura se dá psát úplně jinak, že ty texty jsou skoro až neliterární, narušují se postupy tradičního vyprávění, až najednou nevíš, kdo je vlastně vypravěč a jestli tam vůbec nějaký vypravěč je, časté jsou vnitřní monology, ale občas není jasné, koho monology to vlastně jsou. Beckett byl pro mě první autor, u kterého jsem si uvědomil, že vyprávět se dá i subverzivně. I tato fascinace trvá doteď.

Měl jsi někdy čtenářskou krizi? Že bys vůbec nemohl číst…

Od té doby, co jsem se díky Hrabalovi k četbě beletrie po pár letech pauzy vrátil, jsem už asi žádnou takovou krizi neměl. Měl jsem ale období, kdy jsem moc nechtěl číst to, co jsem v rámci studií číst musel. Občas jsem tu povinnou četbu ke zkouškám protrpěl. Teď už z beletrie nečtu nic, co se mi číst nechce, už mám ten luxus, že si můžu vybírat, co číst chci. Jistou krizí se možná dá nazvat, že už nečtu tolik co dřív. Dřív jsem četl i dvakrát více, teď čtu relativně pomalu a nestíhám číst vše, co bych v té chvíli přečíst chtěl.

A co máš momentálně rozečteno? 

Momentálně mám rozečteno přes dvacet knížek. Čtu skvělou knihu Mozek a vědomí od Patricie Churchland, která se zabývá vědomím z pohledu neurověd a neurofilozofie, mám rozečteného Daniela Dennetta Záhada ľudského vedomia, Marka Petrů Fyziologie mysli, o víkendu jsem dočítal popularizační knihu forenzní psycholožky Julie Shaw Zlo: věda o temných stránkách lidství. Z beletrie jsem zrovna dočetl Mapu a území mého oblíbeného Houellebecqa… na nočním stolku mám hned několik rozečtených knih, například popularizační Knihu o medicíně od Clifforda A. Pickovera nebo Podivuhodnou historii sexu od Kate Lister. Z poezie teď čtu knihu Bořka Mezníka, mého kamaráda, který v únoru zemřel. Kniha se jmenuje Vy mně taky, podařilo se mi ji sehnat úplně náhodou v jednom internetovém antikvariátu. Těžko říct, jestli je to poezie, jsou to spíše takové poetické mikropříběhy, ale je to emocionálně velmi intenzivní.

Máš nějaké čtenářské návyky?

Kromě podtrhávání si tužkou je to chronická toaletní četba. Dále si nedokážu představit, že bych šel spát bez toho, abych si před spaním četl, vždycky alespoň půl hodiny, a buď je to kniha, nebo časopis, často Respekt nebo Host. A pak je to samozřejmě četba ve vlaku. Pokud si před cestou zapomenu s sebou vzít knížku, zvyšuje se míra mé čtenářské úzkostlivosti. Cestování bez četby je pro mě útrpné. Nejvíc toho přečtu na cestách nebo v posteli. 

Jak jsi mluvil o knize Evoluční ontologie a problému globální ekologické krize, jaké knihy bys ostatním čtenářům k tomuto velice aktuálnímu tématu doporučil?

Doporučil bych Knihu o klimatu, má to skoro pět set stran a texty do ní vybírala Greta Thunberg. Může to znít možná trochu divně, jelikož Thunberg je známá hlavně jako aktivistka, ale ta kniha je o vědě, je tam průřez spoustou témat: od narůstání průměrné teploty přes ohrožení biodiverzity až k různým podobám znečištění životního prostředí. Je to kolektivní sborník několika desítek špičkových vědců, kteří se věnují klimatologii, ekologii a příbuzným oborům. Kniha je i výtvarně velmi hezky zpracovaná, je tam množství obrázků, fotek, grafů, tabulek i zajímavých infografik.

Líbí se mi také edice Klimax, kterou vydává nakladatelství Host. Z těch starších knížek bych mohl doporučit knihu Ekologie, pospolitost a životní styl Arneho Næsse či knihu Hlboká ekológia od Billa Devalla a George Sessionse. To jsou dnes, dá se říct, klasické práce, které ten celý diskurs ochrany životního prostřední začaly. Další důležitou prací je kniha Psychologie environmentálních problémů, která reflektuje narušený vztah člověka k přírodě z pohledu různých psychologických teorií, například z pohledu ekofeminismu. Velmi zajímavá a naléhavá je i nedávno vydaná kniha O času a o vodě islandského spisovatele Andriho Snæra Magnasona, která popisuje rychlé tání ledovců a z toho vyplývající globální ohrožení ekosystémů.

Vím, že si každoročně děláš soupis, kolik jsi přečetl knih a kolik za ně utratil. Jak jsi na tom teď?

Soupisy si dělám od roku 1996, v tom roce jsem přečetl pouze jedenáct knih. V roce 1997 to bylo sto čtyři knih, v roce 1998 to bylo sto padesát sedm knih a postupně se to zvyšovalo. V letech 2006 až 2010 byl takový mírný propad kvůli psaní disertační práce. V roce 2011 jsem přečetl dvě stě jedenáct knížek, a to bylo i nejvíc, už nikdy jsem to nepřekonal. V dalších letech to bylo průměrně kolem sto padesáti knih ročně. Dohromady je to od roku 1996 do dneška 3 435 knih. Nemám ale zapsané žádné knížky, které jsem četl do 17 let.

A jaké jsou útraty? Třeba za poslední rok.

Už nekupuji tolik co dřív. V roce 2022 jsem zakoupil tři sta patnáct knížek a utratil jsem za ně skoro čtyřicet tisíc. Kdybych to měl sečíst za celou dobu, co si knihy kupuji, tak by to vyšlo kolem milionu čtyři sta tisíc, takže minimálně milion v těch knížkách bude. Takže jsem vlastně knižní milionář.

Marek Timko (* 1979, Prešov) vystudoval filozofii a slovenský jazyk a literaturu na Prešovské univerzitě, doktorát z filozofie (evoluční ontologie) získal na Masarykově univerzitě v Brně. Pracovně působí jako odborný asistent na Ústavu bohemistiky a knihovnictví Slezské univerzity v Opavě, externě učí na Katedře informačních studií a knihovnictví MU v Brně. Pracuje také v Moravskoslezské vědecké knihovně v Ostravě jako katalogizátor. Přes dvanáct let je spoluorganizátorem Literárních večerů v Brně a v posledních letech je i nájemným moderátorem Měsíce autorského čtení. Napsal čtrnáct básnických sbírek (deset je dosud nevydaných). Své texty publikoval například ve sbornících Artemisia, Umpakultura, na portálu Polí5, také v časopisu DNO a v literárním obtýdeníku Tvar. V současnosti žije v Ostravě. Jeho blízké okolí trpí jeho chronickou bibliománií.

Autor je redaktor Hosta.