Na léta kamarádíčkování doplácíme všichni

Ve zprávě uvádíte, že některá zjištěná jsou alarmující. Skutečně? Není to tak, že jsme tohle všichni tušili?

MŠ: Všichni dlouhodobě tušíme, že kreativní profese v kultuře na tom z ekonomického hlediska nejsou nijak skvěle. Ale k pouhým dojmům až donedávna chyběla jakákoli data. Díky několika průzkumům uskutečněným v posledních letech profesními spolky máme konečně poměrně přesná čísla, o která se lze opřít. Víme například, že honoráře překladatelů jsou nejen na hony vzdálené průměrné mzdě, ale nedosahují ani té důstojné. A že stoupají tak pomalu, že překladatelé rok od roku chudnou. Je jen otázkou času, kdy to přestane být únosné. K odlivu mozků dochází už nyní, a bude-li se zoufalá situace prohlubovat a stát navíc přistoupí k opatřením, která budou mít na už tak křehký knižní trh a OSVČ v kultuře likvidační dopad, celý obor dost možná zažije katastrofální zemětřesení.

Lze srovnat situaci spisovatelů píšících uměleckou literaturu a těch, kteří se zabývají literaturou faktu?

OL: Pro takové srovnání zatím, pokud vím, nemáme spolehlivé údaje. Odhaduji, že situace tam bude o něco bližší překladatelům — myslím v tom smyslu, že autorky a autoři non-fiction se nejspíš mohou věnovat své profesi a v publikacích vycházet z ní, ať to jsou lidé z akademické sféry, nebo například novináři.

Mají se překladatelé lépe než spisovatelé?

MŠ: Abychom mohli provést relevantní srovnání například výše příjmů těchto profesí, musel by existovat dostatek osob, které se věnují výhradně spisovatelství nebo výhradně překladatelství. Jenže takových je minimum. Například jen polovina literárních překladatelů stráví překladem více než polovinu své pracovní doby. Čtyři pětiny překladatelů se mimo jiné právě z ekonomických důvodů věnují i dalším výdělečným činnostem.

Zdá se, že překladatelé jsou své práci oddanější než spisovatelé. Pracují více hodin, dostávají vyšší honoráře. Je tomu tak?

MŠ: Praktická povaha práce překladatele a spisovatele se hodně liší. Překladatelé pracují téměř výlučně na bázi autorské smlouvy, kterou uzavírají ještě předtím, než se pustí do překladu. Mají jasný deadline, jasný rozsah díla. Odměnu tak lze snadno přepočítat třeba na hodinovou mzdu, výdělek máte zaručený předem, a protože vyplacení honoráře je vázané na odevzdání díla, motivuje vás to překlad v termínu dokončit. Práci, jejíž objem je pevně daný, je také určitě snazší si rozplánovat, stanovit si pracovní dobu a dodržovat ji. Samotné překládání se tak může více podobat běžnému pracovnímu životu.

Co se týká honorářů, překladatel je obvykle placený od normostrany, přičemž odměna zahrnuje i poskytnutí licence v určitém časovém a množstevním rozsahu a na určitý způsob užití díla. Ne úplně snadno se ale z pozice překladatele dojednává třeba podílová odměna, tedy nějaké procento z prodejní ceny, pokud je titul úspěšný. U původní české literatury bývá podílová odměna běžnější, honorář je tak ale ve velké míře vázaný především na komerční úspěch titulu.

Dokážete ukázat prstem na ty, kteří můžou za bezútěšné podmínky spisovatelů a překladatelů?

MŠ: Těch faktorů je velmi mnoho. Úplně nejzásadnějším je příliš malý a zároveň příliš přebujelý český knižní trh. Titulů u nás vychází nadmíru, což je důvodem nízkých prodejů a s tím souvisejícího nízkého počtu vydaných kusů. Řada knih se vůbec nezaplatí, jiné jen s odřenýma ušima. Proto nedokážou důstojně zaplatit ani ty, kdo na nich pracují, matematicky to prostě nevychází. Knihy by musely být buď výrazně dražší, nebo by se od každého titulu muselo prodat daleko více kusů. Ani jedno se ale očekávat nedá. Velká konkurence držela dlouho ceny knih až nesmyslně nízko, jejich nedávné skokové zvýšení způsobilo teprve zdražení vstupů, které nakladatelé neovlivní, například papíru a tisku. Překladatelům i spisovatelům svazuje ruce zákon — tlačit kolektivně na zvyšování honorářů nemohou, to by byla kartelová dohoda. Ač se scházíme, sdílíme své zkušenosti a vzájemně si pomáháme, o smlouvě nakonec vyjednává každý sám za sebe. A téměř vždycky se najde někdo, kdo práci udělá levněji a rychleji, ačkoli třeba hůř. Mnozí překladatelé jsou doslova mistry v podřezávání si větve sami pod sebou a pod celým oborem.

Špatné podmínky překladatelů by mohla změnit výrazně vyšší státní podpora, aby byli kvalitně zaplaceni alespoň ti, kteří pracují na náročné a umělecky hodnotné literatuře. V současné době je ale možností veřejné podpory vydávání literatury velmi málo a objem prostředků tak zanedbatelný, že se v kalkulacích rozpustí prakticky bez jakéhokoli efektu pro tvůrčí profese. Těch pár grantových titulů ročně pomáhá nakladatelům ve výsledku velmi lehce dofinancovat ostatní produkci anebo umožňuje vydávat knihy, které by bez podpory znamenaly pro nakladatele ekonomickou katastrofu. Důstojný honorář tvůrčím profesím bohužel není požadavkem grantových programů, jakkoli grantové komise dohlížejí alespoň na to, aby nebyl hluboko pod hranicí důstojnosti.

V neposlední řadě je potřeba obrátit kritický prst i do vlastních řad. Na českém knižním trhu dlouho platila „devadesátková“ praxe a filozofie — knihy se přece dělají z lásky, a když už něco vydělají, odměna má být symbolická, vždyť tvořit literaturu je úžasná zábava a koníček. Přechod k profesionalizaci a komerčnímu, podnikatelskému myšlení, které je do jisté míry u OSVČ v kultuře nezbytné, nezvládly ani profesní organizace, ani jednotlivci — není jistě náhodou, že zdaleka nejnižší honoráře a nejhorší smluvní podmínky podle nedávno provedeného průzkumu mívají, ač je to možná šokující, ti nejstarší a nejzkušenější překladatelé. Na léta stagnace, kamarádíčkování, absence vyjednávání a otrockého dobrovolničení po večerech a víkendech bohužel nyní doplácíme všichni. I když se tu a tam podaří honorář navýšit, pořád valorizujeme částky, které měly být vzhledem k násobnému růstu průměrné mzdy i životních nákladů už dávno podstatně vyšší. A nůžky mezi důstojnou mzdou a odměnami tvůrčích profesí v literatuře se zvlášť při současné inflaci nekontrolovatelně rozevírají.

Výzkum vznikl jako podklad při přípravě statusu umělce. V jakém stadiu se nachází?

MŠ: Status umělce je pro celý český kulturní sektor obrovskou příležitostí. Využít ji naplno, to bychom asi chtěli v našem státě a odvětví na samotném okraji politického zájmu příliš, otázkou ovšem je, zda se ji podaří alespoň nepromarnit. Pro ministerstvo kultury by měl být status umělce prioritní agendou, dosud to tak ale moc nevypadá. Kolikrát jste o něm slyšeli zasvěceně mluvit třeba ministra kultury? Všichni vědí, že se někde něco připravuje, ale o konkrétních obrysech zatím bohužel nemá jasno nikdo, ze všeho nejméně samotní umělci.

Loňský rok se odehrával ve znamení sbírání dat a podkladů, různé organizace vypracovávaly studie o ekonomické situaci kulturních profesionálů. Jak ukázaly podpory za pandemie nebo v loňském roce vypsaná, administrativně složitá výzva v rámci Národního plánu obnovy na podporu tzv. tvůrčích projektů, ministerští úředníci nemají zrovna dvakrát velké povědomí o tom, za jakých podmínek umělci pracují a jaké jsou jejich reálné potřeby. Různé zásadní dokumenty pak vznikají doslova od stolu v kanceláři, a to nikdy nemůže dopadnout dobře.

Na druhou stranu si přiznejme, že ani umělci a jejich oborové organizace zase moc nerozumějí světu úředníků. Společných jednání, během nichž bychom se mohli lépe pochopit a vyjít si vstříc, je málo. Jenže je to trochu začarovaný kruh, ve vedení organizací nedostatečně dobře placených profesionálů jsou dobrovolníci a kde brát volný čas na vyjednávání s úřady a tolik potřebný lobbing?

OL: Po loňských výzkumech teď začala probíhat navazující setkání mezi lidmi z ministerstva kultury a jednotlivými uměleckými obory, v dalším kroku bychom se pak měli nejspíš setkat všichni — předpokládám, že zjištění z dalších částí kultury budou v řadě ohledů podobná. Zároveň nastane jedna ze složitějších částí, a to jednak hledání shody na kritériích pro to, kdo status umělce získá, a především jakým způsobem by měl v první fázi v Česku začít fungovat — jakou podporu, pomoc nebo vyšší míru jistoty lidem vytvářejícím tuzemskou kulturu přinese.

Jaký je podle překladatelů a spisovatelů ideální stav jejich pracovního života?

MŠ: Nemyslím si, že by překladatelé v základě toužili po čemkoli víc než po podmínkách, které by jim zajistily důstojný život. Aby se mohli naplno věnovat své profesi a odvádět neuspěchanou, kvalitní práci. Aby mohli v průměru pracovat osm hodin denně pět dní v týdnu a vybrat si bez obav z výpadku příjmů třeba čtyři týdny dovolené ročně. Aby je existenčně neohrožovala nemoc či dlouhodobý úraz nebo aby po nich stát nechtěl vyšší odvody, než kolik jim jejich výdělek dovolí. To, co je pro naprostou většinu pracující populace zcela standardní, a dokonce v zákoně ukotvený stav, se OSVČ v kultuře bohužel stále více vzdaluje.

OL: Nemyslím, že v literatuře nebo v kultuře obecně chceme nějaká zvýhodnění oproti ostatním. Jde v zásadě jen o uznání specifické povahy tvůrčí práce a dostatečnou reakci ze strany státu na to, že je s ní spojená řada nejistot. V případě spisovatelek a spisovatelů jde v úplném základu myslím o to, aby pro ně tvorba nemusela být nějakou druhou nebo třetí směnou a činností, které se věnují po nocích a víkendech po práci a péči o rodinu.

Autor je editor webu H7O.