Překladům chybí povědomí o tématu

Řadu vašich překladů a také knih, pod nimiž jste podepsán jako autor či editor, spojuje zájem o kulturu severoamerických indiánů. Co jej ve vás probudilo? 

Brian Moore: Černé roucho, přeložil Roman Tadič
Volvox Globator, Praha 2022

Nad tím, proč mě tak zajímají právě severoameričtí indiáni, proč hlavně indiáni z Planin a proč speciálně Šajeni, jsem se sám opakovaně zamýšlel. Svou roli samozřejmě sehrála idealizující a romantizující beletrie i literatura faktu, ale myslím, že se za tím také skrývají fenomény, které jsem přes ten nános romantických iluzí u indiánů vnímal a které hluboce rezonují se základním nastavením mojí osobnosti — touha po svobodě, smysl pro spravedlnost, rovnoprávnost, solidarita a silný vztah k přírodě. Cítil jsem, že společnost, do které jsem se za nejhlubší normalizace narodil, je plná sobectví, povrchnosti, zbabělosti, lži a přízemnosti, a indiáni pro mě představovali jakousi naději, že se dá žít jinak. Hodně z mých dětských představ bylo třeba opustit a podívat se na indiány bez příkras, ale pořád mě fascinují a jsou mi blízcí.

Jakým způsobem ovlivnili váš život?

Společný zájem o indiány mi přivedl do cesty pár báječných a vzácných lidí, kteří se stali mými nejbližšími přáteli. Díky zájmu o indiány jsem zažil a prožil věci, které by mě jinak nepotkaly. Zájem o indiány stojí vlastně také za tím, že jsem se učil anglicky, protože české a slovenské zdroje brzy došly a bylo potřeba pustit se do těch anglicky psaných. To byla hlavní motivace. Bez toho by později nebylo žádné překládání knih.

Umělecky vděčné téma, k němuž se opakovaně vrací nejen literatura, ale třeba i kinematografie, představuje střet evropské civilizace a křesťanství — reprezentovaných nejčastěji jezuitskými misionáři — a cizí kultury, kupříkladu indiánů. V čem podle vás spočívá přitažlivost a síla děl, jako je Černé roucho, Mlčení Šúsaka Enda nebo film Rolanda Joffého Mise? A čím je v kontextu obdobných příběhů román Briana Moorea specifický?

Možná nás oslovuje střet hodnot, který se rozehrává prostřednictvím střetu civilizací a na pozadí tohoto střetu. Hodnoty, které ctíme a proti kterým se vymezujeme, utvářejí naši identitu a integritu. Konflikt mezi zásadními hodnotami může samozřejmě probíhat také v rámci jedné kultury, vesnice nebo dokonce rodiny, je spousta takových děl, ale řekl bych, že formát střetu civilizací umožňuje hodnoty relativizovat, ptát se, co je univerzálně lidské a co v tomto směru neobstojí. Takové nastavování zrcadla asi potřebujeme, abychom získali nadhled a pravdivější perspektivu. Je tu samozřejmě riziko, že tvůrce implantuje „exotické“ civilizaci hodnoty, které chce vyzdvihnout, jako se to děje například v Posledním samuraji nebo Tanci s vlky. Třeba mnohem komornější film Hostiles (snímek Scotta Coopera z roku 2017; pozn. red.) mi připadá uvěřitelnější a zanechal ve mně hlubší stopy. Každý ze tří „jezuitských“ opusů, které jmenujete, je jiný a „frontová linie“ v něm probíhá jinudy. V Misi jde spíš o hodnotový a politický střet uvnitř jedné civilizace a indiáni hrají ve filmu obrazně i doslova druhé housle, jsou víceméně komparz. Černé roucho má určitě blíž k Mlčení, ale liší se tím, že tu kromě lásky k bližnímu triumfuje i milenecká láska. Moore předkládá víc linií střetu — obchodníci versus jezuité, indiáni versus bílí, Algonkinové a Huroni versus Irokézové, člověk versus příroda. Síla přírody hraje v Černém rouchu velmi důležitou roli. Jako kdyby to byla další civilizace. Je domovem a zdrojem obživy, ale zároveň vyčerpává a děsí.

Roman Tadič, foto: Radka Šibravová

Černé roucho jste si sám vyhlédl a nabídl nakladateli, nebo to bylo jinak? A jak se vám překládalo?

S nabídkou přišel nakladatel. Přiznám se, nenapadlo mě, že třicet let po filmu neexistuje český překlad. Pracoval jsem na tom hned po Wintonově Ovčácké chajdě, kde bylo potřeba vyrovnat se s australským slangem a prohřešky proti gramatice, takže mi Černé roucho připadalo jako procházka růžovým sadem. Navíc mi pomáhala znalost reálií. Děj posunují vypravěčským hlasem různé postavy, jsou tam vnitřní monology a přímá řeč. Přemýšlel jsem o psychologické věrohodnosti postav různého naturelu a kulturního zázemí. Tady ještě text umožňoval vážit na lékárnických vahách stylové zabarvení synonym a idiomů. Oříškem bylo, že postavy někdy vyslovovaly pojmy a názvy, které jako příslušníci daného etnika žijící v dané době vyslovit nemohly. Jak jsem se k tomu postavil, vysvětluje úvodní poznámka. O reáliích jsem hodně uvažoval. Doufám, že ne víc než sám autor.

Musím se přiznat, že mě šokovala podle autora historicky doložená a v jeho románu velmi akcentovaná vulgarita indiánů, byť většinou zlehčovaná třeba mimikou. Napadá mě, jestli to v českém překladu nevyznívá ještě barvitěji a drsněji než v angličtině. A je tomu opravdu tak, že naprostá většina známých příběhů o indiánech tento jejich rys cenzurovala? 

Nikdy si nemůžu být jistý, že jsem míru expresivnosti přesně trefil, a asi se to nedá objektivně změřit. Každého v životě ovlivnilo nějaké prostředí. Někomu by nepřešlo přes jazyk jediné sprosté slovo, jiný jimi vyšperkuje každou větu a v jeho prostředí to působí téměř stylově neutrálně. Do překladu dávám samozřejmě kus sebe a pokládám hlavu na špalek. Ke druhé části dotazu chci říct, že vulgaritu indiánů v Černém rouchu pokládám v téhle míře za uměleckou licenci, i když ovlivněnou názorem jezuitů. Nemůžu mluvit za všechny indiánské kultury, ale třeba u Šajenů, kterými se zabývám, mám tu zkušenost, že mezi svými mluví otevřeněji a nebojí se žertovat o sexu. Tradiční příběhy mnoha indiánských skupin jsou často celkem explicitní. Ale k hrubosti, jakou vidíme v Černém rouchu, to má daleko. Kdybych to měl přirovnat ke steaku, u Moorea jsou pro mě indiáni moc krvaví, u Maye nebo Coopera moc vysušení a u Thomase Bergera nebo Shermana Alexieho jsou šťavnatí tak akorát.

„Řekl jsi to té padavce černému rouchu?“ ptal se Šomina. „Posere se z toho.“

„Pitomý černý roucho,“ odpověděl Neehatin. „Nechte ho mně.“

„Když děti půjdou hned, měly by na tábořiště dorazit dlouho před setměním,“ řekl Ugebemat. „Je to jenom půl dne cesty, i pro ty malé.“

„Dejte jim něco, co ponesou,“ navrhl Neehatin. „Ať si ti malí sráči zvykají,“ ostatní se řehtali. Své děti milovali, ale měl pravdu. Musejí se naučit nosit věci.

(Ukázku z románu Černé roucho vybral a přeložil Roman Tadič.)

Říkal jste, že vás překvapila absence českého vydání románu, jako je Černé roucho. Chybí podle vás v češtině ještě nějaká zásadní beletristická díla s indiánskou tematikou? A které tituly dané provenience byste případně sám rád přeložil?

Pravda je, že hodně důležitých a kvalitních románů už v češtině vyšlo, ale rozhodně je pořád co překládat. Tím spíš, že se stále víc prosazují autoři indiánského původu, což je báječné, protože do literatury, která tematizuje severoamerické indiány, vnášejí nové pohledy, akcenty, poetiku a hlavně osobní prožitky. Ze starších věcí by mohla být zajímavá třeba Last Standing Woman od Winony LaDuke, sága sedmi generací odžibvejské rodiny, nebo Ride the Wind od Lucie St. Clair Robson, historický román o dívce unesené a vychované Komanči. Z novějších textů by stál za hřích Absolutely True Diary of a Part-Time Indian od Shermana Alexieho nebo zfilmovaný Indian Horse od Richarda Wagamesea, který se dotýká internátního školství, temné skvrny na kanadských dějinách. Já osobně jsem si moc přál překládat oceňovaný román mladého šajenského autora Tommyho Orange There There (česky vyšlo pod názvem Tam tam v překladu Alžběty Ambrožové; pozn. PN), ale nebyli jsme dost rychlí. Nicméně ještě pořád mohu snít o Trail of the Red Butterfly od Karla H. Schlesiera. Schlesier byl kulturní antropolog a etnohistorik, ale napsal i tenhle lákavý historický román, který líčí šajenskýma očima legendární válečnou výpravu do Mexika. Vlastně bych se rád pustil do čehokoli, co se točí kolem severoamerických indiánů. Je to srdeční záležitost, ale zároveň bych využil svoje znalosti. Když se dívám na některé překlady, citelně jim chybí povědomí o tématu.