Knihkupec může dovést člověka k četbě

Vnímáš své třicáté narozeniny pozitivně, nebo spíš s rozpaky?

Čím rychleji se blíží, tím mám k třicetinám neutrálnější vztah. Určitě je to milník, který pořádně oslavím, ale důležitost zrovna těchto narozenin se pro mě změnila. Ještě před pár lety jsem si myslela, že do třiceti budu muset spoustu věcí stihnout, procestovat hodně zemí, najít si stabilní práci a obecně mít život pod větší kontrolou než do té doby. Ve výsledku to je ale blbost. Takže na sebe už nevytvářím tlak na to mít ve všem jasno a nemusím mít z těchto kulatin žádný strach.

seriál Třicátníci

Sešlo ze všech tvých plánů „do třiceti“? Nebo si chceš splnit alespoň některé?

Ze všech plánů mi zůstaly hlavně ty, které se týkají cestování. Pořád mám na seznamu ještě několik zemí, které bych chtěla navštívit. Vůbec nezáleží, kdy se do nich vypravím, do třiceti už to stejně nestíhám. A pak jsou země, kam bych se chtěla vrátit, na ty mám taky času spoustu.

foto: Jakub Pavlovský

Co byla tvoje vysněná práce, když jsi byla ještě dítě?

Myslím si, že jeden z prvních snů byl stát se veterinářkou, to ale na dlouhou dobu vystřídal sen být spisovatelkou, takže tam už od malička byla alespoň nějaká práce s knížkami.

Měla jsi v dětství kromě snů i jiné literární impulsy?

Na základní škole jsem několikrát přispěla do školního časopisu, tak to ostatně dělaly všechny děti, které paní učitelka pochválila za pěknou slohovou práci. Potom jsem si nějakou dobu psala povídky do šuplíku. Žádné z nich jsem ale nikdy nezveřejnila a bude nejlepší, když to tak zůstane.

Které knihy jsi četla jako malá?

Jako dítě, když mi ještě četli rodiče, jsem zbožňovala české klasiky od Václava Čtvrtka, jednou z mých oblíbených bylo Jak ševci zvedli vojnu pro červenou sukni. A také jsem měla ráda Astrid Lindgrenovou, zvlášť její dívčí hrdinky, jako byly Pipi nebo Ronja. Jedny z prvních knih, které jsem četla sama, byla Řada nešťastných příhod od Lemonyho Snicketa a jsem ráda, že to je série, která se pořád čte.

foto: Jakub Pavlovský

Jsi v knihkupectví spokojená?

Jsem i nejsem. Pro knihomolku je to vysněná práce, pracovat celé dny s knihami je skvělé. Na druhou stranu je to pořád druh práce s lidmi. To pro mě jako introvertku, a vlastně člověka, který nemá moc rád lidi, není ideální. Pozitiva i negativa jsou na těch vahách často dost v rovnováze, ale pořád je to práce, kterou mám ráda. V tomhle období relativního klidu knižního trhu si to spíš užívám, zákazníci jsou milí a mám víc prostoru se knihami opravdu zabývat, číst je a dobře je doporučovat.

Obdobím klidu je i Měsíc knihy, respektive čtenářů?

Bohužel je právě březen, Měsíc knihy, měsícem nejklidnějším. V lednu a únoru totiž ještě trochu doznívá vánoční shon a kvůli počasí není vlastně moc jiných možností, co dělat, než číst. V březnu se to ale každoročně téměř ze dne na den zastaví. Jedinou světlou stránkou bývá jarní Velký knižní čtvrtek, ten už ale čtenáře také zdaleka netáhne tolik, jak tomu bývalo dřív.

Dokážeš říct, co by tvoji práci ještě vylepšilo, které změny by ti zpříjemnily život?

To je dost složitá otázka. Práce v knihkupectví je jen jeden z článků knižního řetězce, takže se moje práce často odvíjí od toho, jak fungují ty ostatní. Osobně by mi život určitě zpříjemnilo více milejších zákazníků, ale to řekne kdokoli, kdo někdy pracoval v prodeji — když se sejde několik morousů po sobě, dokáže to člověku vážně zkazit den.

foto: Jakub Pavlovský

Považuješ práci knihkupkyně za práci 21. století?

Myslím si, že i v 21. století je to práce nenahraditelná. Dobrý knihkupec může, stejně jako třeba dobrý učitel literatury, dovést člověka k četbě, která ho opravdu bude bavit. Můžeme samozřejmě říct, že si každý sám na Instagramu nebo TikToku může najít, co mu bude vyhovovat. Já ale osobně vnímám rozdíl mezi doporučením někoho, koho vidím jen na obrazovce svého telefonu, a někým, kdo mi osobně s nadšením popisuje, jak ho nějaká kniha ovlivnila. Část knižního trhu se sice už přesunula na internet, pro kamenná knihkupectví, a tím pádem i knihkupce je ale pořád místo. 

A považuješ to za práci, kterou by měli vykonávat mladí lidé?

Je ideální, když se v knihkupecké práci generace potkávají. Zkušenost letitých knihkupců je nezaměnitelná, tu nemůže nahradit sebelepší vyhledávací systém. Já sama jsem se od starších knihkupkyň hodně naučila — od jednání se zákazníky až po to, jaká náhodná esoterická knížka vyšla před třiceti lety. Protože někdy opravdu přijde zákazník, který si pamatuje jen barvu knihy a vágně popíše obsah, a s tím si většinou ani Google neví rady. Ale knihkupec, kterému za život prošly rukama stovky knih, titul vyloví z paměti. Mladší knihkupci mají zase často výhodu ve sledování knižních trendů. Mnozí z nich jsou na sociálních sítích sami aktivní, takže snáze reagují na proměňující se poptávku. A ta práce ostatně není jen o tom mít načteno. Knihkupec musí umět doporučit i knihu, kterou by si sám nikdy nepřečetl, protože každá kniha má své čtenáře. A díky sociálním sítím a jejich předávání pocitů z knih je tedy pro knihkupce snadnější takovou knihu doporučit.

Čteš jako knihkupkyně jiné knihy, než které bys četla v jiné práci?

Řekla bych, že mám rozhodně lepší rozhled o tom, co vychází na českém trhu, než bych měla v jiné práci, a proto mám teď rozhodně širší záběr toho, co čtu. Sahám často i po titulech a žánrech, které bych normálně odsoudila jako něco, čím se mi nechce vůbec zaobírat. A obecně čtu víc komerční fikce a čím dál víc zjišťuji, že dobrá kniha nemusí být jenom „lepší“ literatura. Pořád ale tíhnu k zajímavým ženským textům, které často vydávají menší nakladatelství, nebo k zahraniční literatuře, která se do češtiny překládá s velkým zpožděním. To se prakticky nezměnilo.

foto: Jakub Pavlovský

Projevuje se dnes ještě tvůj dětský sen stát se spisovatelkou, zvlášť když jsi obklopena knihami?

Mám naopak pocit, že čím více knihami se obklopuji, tím méně mám spisovatelské impulsy. Je kolem mě spousta příběhů, které stálo za to předat ostatním, ale já osobně žádné takové téma nemám. Raději tak přenechávám psaní jiným. Nikdy ale neříkám nikdy, proto to jako možnost nezavrhuju úplně — musela bych ale mít námět, který nebudu moct pustit z hlavy.

Která témata jsou spojena s tvým současným životem?

Řeším hodně feministické otázky. Obecně mě zajímá postavení žen v české společnosti, což je spojené i s tím, že jsem studovala gender studies. I proto mě hodně potěšilo vydání knihy Proč jsme tak naštvané? Šárky Homfray. Artikuluje v ní všechna témata, která jsou pro mě důležitá, ale jsem většinou moc frustrovaná na to, abych je vysvětlovala. Zároveň ale feministická témata hledám i v literatuře, nebo ji naopak čtu feministickou optikou. To je téma, které mi asi zůstane napořád.

Vyhledáváš podobné knihy jen kvůli sobě, nebo je třeba i doporučuješ zákazníkům?

Většinou začínám u sebe. Hledám tituly, které by mi mohly rozšířit obzory nebo které mě alespoň tematicky zaujmou. A když mám možnost, tak je šířím dál a doporučuju, i když ne nutně přímo zákazníkům, ale třeba na sociálních sítích. To hlavně proto, že většina feministické teoretické literatury je stále dostupná jen v angličtině a v práci nemám příležitost cizojazyčné knihy doporučovat. Ale pokud se objeví nějaké české tituly, přijde mi, že k nim zákazníci gravitují sami. Pokud jsou tituly kvalitní, své čtenáře si najdou a ani není potřeba je doporučovat. Jen musí být pro lidi dostupné. U beletrie je to složitější i proto, že často sama o sobě feministická není, ten význam jí potom přikládají čtenáři. Ale rozhodně se snažím doporučovat literaturu, která reflektuje ženské životy, a hlavně literaturu psanou ženami.

Trápí tě v životě i jiná než feministická oblast?

Řekla bych, že i ostatní oblasti, které jsou pro mě důležité, s feminismem souvisí, respektive jsou tématy, která feminismus řeší. Queer témata, dopady klimatické krize nebo třeba třídní rozdíly považuju také za feministická témata.

Generační anketa

Kterou společensko-politickou událost, kterou jsi zažila, považuješ za určující pro tvůj život?

Upřímně nemám pocit, že by mě nějak ovlivnil nějaký výrazný společensko-politický milník. Víc můj život ovlivňovala kultura, kterou jsem v dospívání konzumovala, hlavně hudba.

Které téma bys chtěla, aby se stalo celospolečenským?

Myslím, že témata, na kterých mi záleží — postavení žen, rovná práva obecně a environmentální témata —, už jsou celospolečensky diskutovaná. I když mám pocit, že asi nejsou reflektována na základě faktických poznatků a hodně lidí je shazuje ze stolu s tím, že jsou to témata zbytečná, nebo dávno vyřešená.

Kdo je pro tebe dnes veřejnou autoritou?

Autority nemám ráda, takže nikdo.

Chodíš volit?

Ano, téměř vždycky. Volební účast v komunálních volbách mi trochu komplikuje fakt, že i když už dlouhodobě bydlím v Praze, mám stále trvalé bydliště v menší vesnici poblíž Hradce Králové, a nejsem vždycky schopná přijet a volit lokálně. Jiné volby ale nevynechávám. Ať už jsou výsledky jakékoli, a že často nejsou podle mých představ, považuji za nutnost se svým hlasem zapojit.

Podílíš se nějak aktivně na veřejném životě?

Dřív jsem dobrovolničila v neziskovce, zapojovala se do organizování různých akcí a festivalů, teď už se ale moc nezapojuji.

Kteří současní čeští autoři pro tebe tvoří zdejší literární kánon?

Čtu hodně fikci psanou ženami, ty české mají talent na docela depresivní psychologické příběhy. Osobně mě hodně oslovují knihy spisovatelek Petry Dvořákové, Viktorie Hanišové a Anny Bolavé, ty bych určitě zařadila do současného kánonu. A ačkoliv nečtu moc mužů, mým oblíbencem je Jaroslav Rudiš.

Jaký je tvůj vztah ke Slovensku?

Můj vztah ke Slovensku je doslova rodinný. Můj děda byl Slovák, takže jsem jako dítě strávila dost času návštěvami u slovenské části rodiny. V posledních letech už se s nimi moc nevídám a Slovensko už jsem pár let nenavštívila, ale pořád cítím ke Slovensku pouto.

Autor je editor webu H7O.