Vybírám si to, co vzdoruje

A já přitom ráno vstanu do tmy, která už zase oranžově svítí, protože čerstvý sníh odráží světla pouličních lamp. V konvici na plynovém sporáku dám vařit vodu, abych si po horké sprše zalila žitné vločky, které nechám uležet v misce pod talířkem, zatímco půjdu vyvenčit psa.

Obejdeme asi pětačtyřicetiminutový obdélník v Timirjazevském lese — i tam bude od sněhu nečekané světlo. Mřížoví pěšinek v tu časnou hodinu ještě nebude prošlapané. Z jedné paralelní se na nás vyřítí bulteriér Gustav a já si všimnu Kolji v dálce za ním, jak na dřevěnou tyč s hřebíkem na konci napichuje pytlík od brambůrek. Odpadky během venčení sbírá od jarního subotniku, na kterém jsem i já z vyschlé Žabenky vytahala dobré tři pytle plastových láhví. Mimochodem podezřívám Kolju, že většina protiválečných nápisů v lese je jeho práce. Ačkoli doufám, že lesních aktivistů je daleko víc, že budou přibývat a jednou vyrazí i do ulic.

Pozoruju a dokumentuju ten téměř neviditelný protest od propuknutí války. První fotografii holého kmene s modrým nápisem křídou NE VÁLCE jsem pořídila 26. února. Identické výzvy se začaly objevovat na sněhu, zamrzlém kanálu, betonové zdi, plechových kontejnerech, krmítkách i drátěných plotech. Z hlavních tras se přesunuly na boční pěšinky, ale od podzimu přibývat téměř přestaly, i když včera jsem jeden našla na lavičce u hrobu nějakého zasloužilého člena zemědělské akademie, která les spravuje.

Ne, nechci říct, že se život v hlavním městě země, která rozpoutala bezdůvodnou válku proti svému sousedovi, za bezmála rok jejího trvání nijak nezměnil. Je to ale jako s rodinnou fotografií, o níž píše americká komparatistka Marianne Hirschová v knize Generace postpaměti. Jsou na ní autorčini rozesmátí rodiče. Procházejí se po ulici v ukrajinských Černovcích. Píše se rok 1942 a autorce nejde na rozum, jak je možné, že se ten židovský pár tak baví. Někde tam přece musí být alespoň drobná známka hrůzy, kterou si představujeme, když na základě vzpomínek, dokumentů, historických prací uvažujeme o běžném životě za války. Usilovně po ní pátrá a zdá se, že ji nachází ve skvrnce na klopě kabátu svého otce. Přibližuje ji a zvětšuje a raduje se, když v ní rozpozná Davidovu hvězdu. Jenže se plete. Bylo to jen smítko. Fotografie odmítá svědčit o tom, co se v oněch letech prokazatelně dělo.

Z dnešní Moskvy by se dala pořídit spousta podobně bezstarostných snímků. Mohly by na nich být rodiny bruslící na Rudém náměstí, dvojice, které si na novoročních trzích hřejí ruce o kelímky s nealkoholickým svařeným vínem, či skupinky přátel, které v útulných podnicích u stolků z dýhy pijí kávu s mandlovým mlékem. Vedení ruské metropole si dává záležet, aby uchovalo zdání normality. Ojedinělé symboly války jako oranžovo-černá svatojiřská stuha na sídle ruských železnic či Divadle Olega Tabakova jsou osobní iniciativou, ne nařízením shora. I billboardy s portréty padlých vojáků a nápisem Sláva hrdinům Ruska jsou z centra vytlačeny na okraj. Pravda, v rámci novoroční výzdoby patriotické symboliky přibylo. Třeba před vstupem do Parku Gorkého se objevila světelná instalace z propagandou zneužitých písmen latinky Z a V, která tu doplňuje ještě O, společné oběma abecedám, aby vznikl nápis ZOV, tj. rusky volání — a konkrétně: „Za vítězství, Odvážní. Síla je V pravdě,“ jak tvrdí hesla pod písmeny. Jenže montéři ono cizí písmo zřejmě neuměli, a tak jim z toho vyšlo nesmyslné ZVO, které na sociálních sítích spustilo lavinu kousavých komentářů.

Moskva roku 2022 se od Moskvy posledních let na první pohled téměř neliší. Stále je to ono pohodlné pulzující velkoměsto, ačkoli předpovědi tvrdí, že život v něm se každou chvíli zadrhne, že západní sankce nakonec zaberou. Můj život tu zatím nic bezprostředně neohrožuje. Ukrajinské rakety už sice dolétnou až do městečka Engels, vzdáleného čtyři sta kilometrů od hranic, ale na rozdíl od těch ruských míří přesně na vojenské cíle. Pravděpodobnost, že člověk v Moskvě zahyne, byla na začátku dvoutisících let, kdy se v metru opakovaly sebevražedné bombové útoky, podstatně vyšší. Tak nějak odpovídám těm, kteří se obávají o mé bezpečí. Těm, kteří se naopak pozastavují nad neměnností moskevské každodennosti, říkám, že je to pouhé zdání. Žádná fotografie nedokáže zachytit hrůzu, kterou si v sobě každý chtě nechtě nese.

Hrůza to není jen z obav o život, ze ztráty svobody, domova nebo zaměstnání, ale především z viny, která roste s každým dnem války a padá na hlavu každého, kdo jí nedokázal zabránit, kdo proti ní úspěšně neprotestoval, kdo nenasadil vlastní život za ty, kterým se ubližuje. Padá i na mě. Tyto vysoké požadavky mezi jinými zazněly v přednáškách německého filozofa a psychiatra Karla Jasperse. Pod názvem Otázka viny vyšly poprvé v roce 1946 a staly se základem pro německé vypořádání se s nacismem. Moskevské nakladatelství Alpina Publisher teď vydalo reedici jejich ruského překladu z roku 1999 — v naději, že poslouží jako „důležitý orientační bod na této trýznivé cestě“, jak stojí v předmluvě, která se z cenzurních důvodů vyhýbá slovu válka. Nicméně čtenář nemusí ovládat žádné zvláštní umění číst mezi řádky, aby si odpověděl proč: „V únoru 2022 byla ruská společnost vržena do rozhovoru o vině a odpovědnosti.“

Slovo válka jako označení toho, co ruská armáda už řadu měsíců páchá na Ukrajině, je v Rusku zakázáno, za jeho užití hrozí trest — a nejeden už padl, například moskevský místní zastupitel Alexej Gorinov za ně dostal sedm let vězení. A tak nejen jednotlivci, ale i mnohá média, než aby se uchylovala k eufemismům a jinotajům, Rusko opustila. Ve své domovině jsou blokována, ale přístupná zůstávají díky VPN. Některá svou činnost dočasně pozastavila. Mezi nimi i webové stránky „o kultuře a duchu doby“ Colta.ru, ze kterých jsem se ráno 24. února o válce dozvěděla. Už 5. března jsem si na nich četla: „Nezdá se nám možné psát jen o kultuře a společnost opomíjet. Avšak svoboda projevu je nyní zcela potlačena. V těchto podmínkách pokládáme za čestné dočasně se odmlčet.“ 

Další média přese vše i v Rusku pokračují, ale dávají si pozor na jazyk, jak dokládá vyhýbavý odstavec, který od března předchází každému textu na stránkách projektu „o knihách a čtení“ Gorkij: „Počínaje 24. únorem 2022 jsme se všichni ocitli tváří v tvář útočnému barbarství, násilí a lži. V této situaci je mimořádně důležité uchovat alespoň zbytky kultury a podpořit hodnoty humanismu — mimo jiné i kvůli budoucnosti Ruska. Proto bude redakce Gorkého dál mluvit o knihách a připomínat svým čtenářům, že na světě zůstává místo pro myšlení a fantazii.“ 

Jsou také média, která v reakci na válku vznikla, jako internetový dvouměsíčník ROAR rusko-izraelské spisovatelky Linor Goralikové, která v něm od 24. dubna soustřeďuje protiválečné hlasy ruských literátů, výtvarníků a hudebníků, již často, pokud žijí v Rusku, vystupují anonymně. Když jsem pro publikaci ve čtrnáctideníku A2 připravovala výběr z prvního čísla, obzvlášť mě zaujal jeden hlas — básníka a nakladatele Dmitrije Kuzmina, který říkal: „Mluvit dnes o Ukrajině pro spisovatele znamená odvádět pozornost od hlasu samotné Ukrajiny. Mluvit o něčem jiném, o sobě, paradoxně znamená totéž. Otázku o poezii po Osvětimi vystřídala otázka o poezii během Osvětimi…“ 

Tu otázku si kladu od prvního dne války, i když sama poezii nepíšu, kladu si ji jako její čtenář: Mám právo si teď vůbec číst (chodit na literární večery, na výstavy, do divadla, do kina)? První týdny jsem beztak nic než zprávy číst nedokázala. Ale na literární večer jsem se vypravila hned 4. března — do Domu kultury Rassvet. Měl tam proběhnout básnický maraton výmluvně nazvaný Verše proti válce. Mezi jeho účastníky byli ohlášeni jak klasikové ruské, respektive ještě sovětské nezávislé básnické scény, tak dvacetiletí autoři. Avšak večer byl na čísi udání zrušen — právě toho dne byl schválen zákon trestající jakýkoli protiválečný projev odnětím svobody až na patnáct let. A tak se v programech začaly objevovat méně nápadné názvy. Večer básníka Andreje Rodionova, konaný o tři dny později na scéně divadla Těatr.dok, se jmenoval Vergilius v Moskvě. Zahájen byl odsouzením ruské agrese a pokračoval několika čerstvými básněmi plnými bolesti a pocitu viny. Andrej je křičel chraplavým hlasem do téměř plného sálu pro přibližně stovku posluchačů. Bylo příjemné sedět mezi tolika lidmi, kteří aktuální dění vnímají jako vy. V situaci, kdy jsou možnosti veřejného protestu omezeny na minimum, hrají takové večery pro zúčastněné záchrannou roli. Stejně jako protiválečné nápisy v lese, které samozřejmě žádnou válku nezastaví, dávají člověku naději, že ve svém odporu není sám.

O tom, jak v současnosti končí otevřená demonstrace protiválečné pozice, svědčí už stovky případů. Jedním z nejsymboličtějších je případ dvaatřicetileté petrohradské výtvarnice a hudebnice Alexandry Skočilenkové, která byla 11. dubna zatčena a hrozí jí deset let za to, že cenovky v supermarketu vyměnila za lístky s informací o zločinech ruské armády v Mariupolu. Anebo případ jednatřicetiletého moskevského básníka Arťoma Kamardina, který je ve vazbě od 26. září, kdy k němu do bytu vtrhli policisté, zmlátili ho a znásilnili za to, že recitoval své protiválečné verše u pomníku Majakovského.

Přesně osm měsíců od zrušeného básnického maratonu v DK Rassvet jsem se tamtéž zúčastnila Velkého večera Julije Gugoleva, věnovaného vydání jeho nové sbírky, jak se tvrdilo v upoutávce. O tom, že je to sbírka básní napsaných za dobu války a válku reflektujících, se tam pochopitelně mlčelo. Prostorný sál staré tovární haly byl nabitý k prasknutí. Avšak něco při pohledu do publika nehrálo — jeho věkový průměr byl nejméně šedesát let. Hosté se na přivítanou objímali, jako by se dlouho neviděli. Vrhali se i na mě, která jsem tu (jako cizinka s možností odjet) už dávno neměla být, tím spíš teď, tři týdny poté, co byla vyhlášena „částečná“ mobilizace — proto to prošedivělé publikum. Synové a vnuci utekli do Gruzie, Arménie, Kazachstánu — kam to šlo, narychlo, bez víza. Ačkoli nikdo z této moskevské privilegované vrstvy by povolávací rozkaz nejspíš nedostal. Přesto raději zůstali jen ti, kteří si byli jistí — staří, nemocní, ti, nad nimiž někdo držel ochrannou ruku, a ještě ženy a děti. Po téměř dvouhodinovém čtení jsme stáli v těsném hloučku u sražených stolů se skromným pohoštěním a děkovali Julikovi za tolik potřebná slova, za to, že nás tu všechny shromáždil. 

Vybavila jsem si v tu chvíli jiné čtení, které jsem pár týdnů předtím navštívila v Tbilisi. V tamním ruském knihkupectví vystupovali dva petrohradští básníci. Zpočátku četli verše svých ukrajinských kolegů a po nich vlastní, z posledních měsíců strávených v exilu. Byly plné nářků a sebelítosti. Jako obecně atmosféra mezi ruskými exulanty v tom vyprahlém a sevřeném městě. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že tam, v zahraničí, skutečně odvádějí „pozornost od hlasu samotné Ukrajiny“, jak tvrdil Kuzmin. Ale copak ji neodvádím i já, když se tu snažím popsat, co se stalo s ruskou kulturou po necelém roce války? Není to jen výmluva, když si říkám, že musím dokumentovat, co se děje, že musím posbírat co nejvíc faktů?

Z obdobné dokumentární potřeby vznikla antologie Poezie poslední doby, kterou z básní napsaných za prvních pět měsíců války přibližně stovkou autorů sestavil profesor ruské literatury a filmu z Princetonské univerzity Jurij Leving. V předmluvě svůj výběr přirovnal k rentgenovému snímku, který „zachycuje složitý stav současné ruské slovesnosti — její rozpaky, zmatení a hluboký šok“. Kniha vyšla na podzim v petrohradském nakladatelství Ivana Limbacha. Když jsem jí listovala v knihkupectví, padla mi do oka báseň datovaná 4. červnem, která začínala: „Byl jsem to já, German Lukomnikov, / kdo nedokázal zastavit šílené plukovníky.“ Její autor, zmíněný v prvním verši, od roku 2019 vystupoval také v divadelním představení Dmitrije Krymova Boris. Šlo o volnou interpretaci Puškinova Borise Godunova, v níž se vedly paralely mezi obdobím smuty a současností. German tam hrál jurodivého a neměl pevný text — někdy si cosi tiše pobrukoval, jindy ostře komentoval aktuální dění. S obavami prý po zahájení války čekal na blížící se představení. „Copak bych dokázal mlčet?“ zeptal se spíš do vzduchu na procházce po čtvrti svého dětství u stanice metra Jihozápadní. Dvě představení ohlášená na 25. a 27. března v Muzeu Moskvy však byla zrušena a ani žádná další už se nekonala, neboť v září byly všechny Krymovovy inscenace staženy z repertoáru moskevských divadel.

Začátkem prosince v ruské mutaci časopisu Forbes vyšel přehled hlavních výstav a představení, ze kterých v roce 2022 kvůli válce sešlo. Vesměs to byly události se zahraniční účastí — první ruská výstava francouzského výtvarníka Christiana Boltanského v petrohradské Manéži, současné indické umění v Treťjakovské galerii, sochy britského vizuálního umělce Marca Quinna v Ermitáži, fantaskní obrazy Giuseppeho Arcimbolda v Puškinově muzeu výtvarného umění, ruská premiéra opery Dopisy Vermeerovi nizozemského skladatele Louise Andriessena v Hudebním divadle Stanislavského a Němiroviče-Dančenka, Musorgského Chovanština v režie Brita Simona McBurneyho a mnoho jiného. Události, jež byly zrušeny kvůli protiválečným postojům domácích tvůrců či institucí, publikace nezahrnuje. A tak tam například chybí mnou očekávaná a na neurčito odložená retrospektiva abstraktní malířky z kruhu lianozovské školy Lidije Mastěrkovové, jež měla proběhnout v Muzeu současného umění Garaž. Tým muzea založeného v roce 2008 Darjou Žukovovou a oligarchou Romanem Abramovičem 26. února svou výstavní činnost pozastavil s vysvětlením: „Nemůžeme podporovat iluzi normality na pozadí toho, co se děje.“

Ve zmíněném výčtu událostí, které ruské publikum nemohlo zhlédnout, se neuvádí ani to, co bylo zrušeno kvůli (auto)cenzuře. Jako výstava v Moskevském muzeu současného umění, kterou na téma „všímavost a spolupráce“ v posledních dvou letech připravovali studenti kurátorství. Den před vernisáží se na sociálních sítích objevily fotografie, na nichž místo některých děl jejich autoři zanechali divákům vzkaz. Například tohoto znění: „Je mi líto, že vám zde mé práce nemohou být představeny z důvodu, který nesmím vyslovit.“ Muzeum poté výstavu raději odvolalo.

Jeden nečekaný kulturní zážitek mi uplynulý rok přese vše přinesl. Stala se jím výstava věnovaná tvorbě režiséra Alexeje Balabanova ve zrušené petrohradské továrně Sevkabel na břehu Finského zálivu. Vypravila jsem se na ni spíš pro ten industriální prostor a výhled na zamrzlé moře. U vchodu do expozice jsem si skepticky nasadila sluchátka, bez nichž se výstavou nedoporučovalo procházet. Ale už záhy jsem byla vtažena do absurdního a morbidního světa Balabanovových filmů, které ruskou realitu popisují s věrností, z níž až mrazí. O tom, jak přesně Balabanov dokázal zachytit ruského člověka, svědčí i smutný fakt, že si současná propaganda přivlastnila hlavního hrdinu jeho kultovních snímků Bratr a Bratr 2 Danilu Bagrova, mladého demobilizovaného vojáka z čečenské války. To jemu patří slova: „Síla je v pravdě,“ která propagandisté interpretují spíše v duchu, kdo má sílu, ten má pravdu, a nechápou, že Bagrov je umělecký obraz a mezi ním a jeho tvůrcem zeje propast. Alexej Balabanov ani Sergej Bodrov, který hrdinu ztvárnil, se už bránit nemohou, oba jsou po smrti. Výstava to ale činí za ně. A já si po příchodu domů pustila Balabanovův film o životě v ruské provincii za války v Afghánistánu. Ačkoli válka byla daleko, doléhala tam — když se vojáci domů vraceli v nahrubo stlučených rakvích —, říkalo se tomu náklad 200 a tak se jmenuje i film. Aktuální je nejen proto, že tento náklad už zase do ruské provincie proudí, ale i proto, že vypráví o otřesné krutosti, kterou válka v lidech probouzí, i když nejsou přímo na bojišti.

Žádná kulturní událost v dnešním Rusku není války prosta. Prosakuje všude — byla i na mezinárodním veletrhu intelektuální literatury Non-fiction, který na začátku prosince proběhl v Moskvě. Pravda, cítit byla především kvůli absenci — zahraničních hostů, ale i řady domácích spisovatelů a děl. Chyběly knihy těch, kteří otevřeně vystupují proti válce (bestsellery Ljudmily Ulické či Borise Akunina), které režim označuje za „zahraniční agenty“ (například Dmitrije Bykova), a také knihy s LGBT tematikou (například Oxany Vasjakinové). Právě v těch dnech vstoupil v platnost zákon o úplném zákazu „propagandy netradičních sexuálních vztahů“, který je nesporným důsledkem války. Putinovský režim ji vede nejen proti Ukrajině a Západu, ale i proti všem uvnitř, kteří nesouhlasí a projevují svobodomyslnost.

A přece jsem krátce před Novým rokem jedno místo, které téměř dokonale vytěsnilo válku, navštívila — čerstvě otevřené Centrum Zotov v někdejší konstruktivistické pekárně, které si klade za cíl zkoumat tento směr s jeho touhou zformovat nového člověka vlivem prostředí. V nádherné čtyřpatrové budově s kruhovým půdorysem byla zmatená výstava o avantgardním umění počátku minulého století a já se nemohla zbavit pocitu, že prostředí, které dnes formuje „nového člověka“, s touto sterilní a prázdnou krásou nemá nic společného. A tak i sem nakonec pronikla válka. Nosím si ji v sobě.

Kultura v Rusku se za téměř rok války radikálně proměnila, i když dál vycházejí knihy, probíhají výstavy spíchnuté z toho, co je v depozitářích, divadla uvádějí osekaný repertoár, kina pouštějí pirátské kopie amerických blockbusterů a sovětské filmy. A pak jsou tu ještě Z-umělci, kteří obsluhují režim. Pro sebe si vybírám to, co mu vzdoruje. A třeba v knížce o tělesné svobodě britské spisovatelky Olivie Laingové, která letos vyšla v ruském překladu, si podtrhávám: „Píseň není zbraň, stejně jako obraz není protestní pochod, ale neznamená to, že nemají vliv na vnější svět.“ Pár takových „písní a obrazů“ jsem za válečný rok přece jen nasbírala. Můžete namítnout, že je to málo, a budete mít pravdu. Ale i z tohoto mála se bude dát v budoucnu stavět.

Autorka je rusistka.