Dramatičnost dějových situací

Italský western představuje jeden z nejpopulárnějších žánrů italské kinematografie, ale i komplexní sociokulturní fenomén, který rezonuje v širokém mezinárodním kontextu. A právě tento jev se ve své knize snaží představit Jan Švábenický. V rozhovoru hovoří o své knize „Fenomén italský western“ a také o skladateli Enniu Morriconem.

Ve své obsáhlé knize Fenomén italský western píšete, že již jako středoškolák jste navázal kontakt se slavným italským skladatelem nejen filmové hudby Enniem Morriconem. Jak tento váš obdiv k jeho hudbě vznikl a jak jste se odhodlal ho kontaktovat?

Jan Švábenický: Fenomén italský western
Casablanca, Praha 2021

S hudbou Ennia Morriconeho jsem se poprvé setkal jako jedenáctiletý kluk, když jsem v televizi přes zákaz rodičů tajně viděl italský western Velké ticho (Il grande silenzio, 1968) Sergia Corbucciho, který se s výjimkou jedné flashbackové scény celý odehrává v zimním zasněženém prostředí. Leitmotiv doprovázející úvodní titulkovou sekvenci na mne silně zapůsobil a zůstal mi v paměti. Od té doby jsem začal vyhledávat všechny filmy s Morriconeho hudbou, díky které jsem postupně poznával také celou žánrovou a tematickou šíři italské kinematografie i televize. Od počátku devadesátých let jsem měl možnost sledovat televizní stanici FTV Premiéra, kterou spoluvlastnili Italové a na které byly programově zastoupeny převážně italské filmy. Podobnou diváckou zkušenost jsem měl v téže době i s kanálem OK3, který uváděl zejména snímky převzaté z rakouských a německých satelitních stanic, mezi nimiž byly často zastoupeny italské filmy. Hlavně díky těmto dvěma televizním programům, ale také souběžně se rozvíjejícím videopůjčovnám jsem měl možnost vidět různé filmy italských populárních žánrů s Morriconeho hudbou. Tvorba tohoto skladatele mě oslovila natolik, že jsem mu již jako středoškolský student v roce 2000 napsal dopis do Říma. Maestro mi proti mému očekávání odpověděl a od té doby jsme zůstali v korespondenčním kontaktu. Bylo to ještě v době, kdy nebyl tolik medializovaný internetem ani proslulý koncertními turné, tak bylo mnohem snazší ho oslovit. 

Jak se vaše kontakty s Morriconem vyvíjely a došlo nakonec i k osobnímu setkání?

Ennio Morricone byl až do velmi pokročilého věku pracovně velmi vytížený, takže jsme si psali v různých časových intervalech, ale téměř vždy mi odpověděl a byl velmi vstřícný a přátelský. Později jsem během filmových studií na Univerzitě Palackého v Olomouci postupně navazoval osobní kontakty i s některými jeho spolupracovníky a režiséry, pro jejichž filmy komponoval hudbu, a získal jsem i pohled na jeho hudbu a způsob práce z pohledu několika italských filmařů. S Enniem Morriconem jsem se osobně setkal dvakrát v Praze. Poprvé pouze krátce během jeho prvního českého koncertu v Obecním domě v roce 2011 a podruhé během zkoušek s Českým národním symfonickým orchestrem a tiskové konference v nahrávacím studiu v Hostivaři v roce 2015. Sedět v blízkosti Morriconeho a sledovat, jak diriguje velký orchestr, byl pro mne po jeho prvním koncertu velmi silný a nezapomenutelný zážitek. Za osobní setkání se skladatelem velmi vděčím panu Janisi Sidovskému, který mi umožnil Maestrovy zkoušky s orchestrem navštívit. V roce 2011, kdy jsem se poprvé setkal s Morriconem, jsem se v Praze na Kampě v hotelu Archibald poprvé osobně setkal také s režisérem Aldem Ladem, který spolupracoval se skladatelem na celkem devíti filmech a jehož první snímek, kafkovský detektivní thriller La corta notte delle bambole di vetro (Krátká noc skleněných panenek, 1971), se natáčel a odehrává v Praze.

Jan Švábenický a Ennio Morricone v Praze (2015), foto: osobní archiv

Jan Švábenický a Ennio Morricone v Praze (2015), foto: osobní archiv

Jaký byl Ennio Morricone?

Ennio Morricone byl velmi vstřícný a přátelský a mnohdy odpovídal na dopisy svých fanoušků a obdivovatelů, což mi potvrdil i můj kamarád Claudio Fuiano, který pracuje pro různé italské diskografické společnosti zaměřující se na filmovou hudbu a byl s Maestrem v častém kontaktu kvůli vydávání jeho hudby na CD a LP nosičích. V Praze jsme si s Morriconem povídali právě o jeho desetileté spolupráci s režisérem Aldem Ladem na devíti filmech různých žánrů. V mé první italské knize Aldo Lado & Ernesto Gastaldi. Due cineasti, due interviste (Aldo Lado & Ernesto Gastaldi. Dva filmaři, dva rozhovory) z roku 2014, kterou jsem byl osobně představit v nakladatelství a knihkupectví Bloodbuster Edizioni v Miláně, mi režisér Lado popisuje také svou rozmanitou spolupráci a tvůrčí zkušenosti se skladatelem. Morricone mi během našeho setkání v Praze sdělil, že se mu má kniha líbila, což mě velmi potěšilo, protože pochvala od samotného skladatele byla pro mě velkou poctou. Později mi totéž napsal Claudio Fuiano, kterému se Maestro v Římě o mé knize zmínil. Měl jsem také štěstí i volbou tématu rozhovoru, protože Morricone byl již velmi unaven neustále se opakujícími dotazy o italských westernech nebo spolupráci se Sergiem Leonem. Dodnes si pamatuji, s jakým entuziasmem vyslovil jméno režiséra Alda Lada, když jsem se ho na něho po zkouškách s orchestrem zeptal. Režisér Lado mi nedávno napsal, že Morricone kdysi poskytl ve Francii rozhovor, kde uvedl, že spolupráce s Ladem patřila k těm, kterých si vážil nejvíce, protože byla žánrově rozmanitá a poskytla mu široký prostor k hudebním nápadům a experimentování s možnostmi zvuku.

Vaše kniha se zabývá italským westernem, s nímž je Morricone neodmyslitelně spjat. Můžete nám o tom něco stručně říct? Jaká je jeho hudba k tomuto žánru a čím je tak specifická?

Hudba k italským westernům představuje v rámci celé Morriconeho tvorby pouze nepatrný zlomek z několika stovek titulů různých žánrů a národností. Nicméně mezinárodní popularitu získal Morricone právě díky enormnímu úspěchu italských westernů v Itálii i zahraničí a od té doby bývá často spojován právě s tímto žánrem. Westerny patřily k těm populárním žánrům v italské kinematografii, které umožnily Morriconemu experimentovat v širokém slova smyslu a využít všechny instrumentální rozmanitosti a melodickou variabilitu jednotlivých motivů. V jeho hudbě k westernům nalezneme lyrická témata, sólové operně pojaté ženské vokály, reminiscence na sicilskou lidovou hudbu, odkazy na Bachovy, Beethovenovy či Monteverdiho skladby i moderně pojaté motivy inklinující k popovým a beatovým rytmům. Tyto podobné tvůrčí postupy ovšem volili také jiní italští skladatelé skládající hudbu k westernům. Morricone je rozpoznatelný především díky svému hudebnímu stylu, který je založen na skloubení smyslu pro instrumentaci s všudypřítomným experimentováním se zvukem jednotlivých hudebních nástrojů. Morriconeho hudba nevyjadřuje pouze dynamiku filmového vyprávění, ale také intenzitu dramatičnosti jednotlivých dějových situací. 

Aldo Lado a Jan Švábenický v Praze (2011), foto: osobní archiv

Aldo Lado a Jan Švábenický v Praze (2011), foto: osobní archiv

Co byste z Morriconeho obsáhlé tvorby vyzdvihl mimo hudbu k italským westernům, co máte rád?

Určitě hudbu k různým populárním žánrům, jako detektivní a policejní thrillery, špionážní a dobrodružné snímky, válečné a kostýmní podívané, ale také komedie nebo erotická dramata, v nichž Morricone využíval široké spektrum hudebních poloh i nástrojů. Líbí se mi Morriconeho atonální a disonantní kompozice právě pro italské mysteriózní thrillery, kde skladatel často a záměrně upozaďuje líbivou melodičnost a zdůrazňuje avantgardní improvizaci. Pro jiné snímky, jako například pro kriminálku Città violenta (Násilnické město, 1970) Sergia Sollimy, psal moderní hudbu na pomezí progresivního rocku, popových rytmů a symfonických témat. Zajímavý je v tomto ohledu třeba thriller Una lucertola con la pelle di donna (Ještěrka s ženskou kůží, 1971) Lucia Fulciho, kde Morricone prolíná rozmanité motivy od ženského vokálu doprovázeného kytarou přes psychedelický rock až po atonální experimenty. Morriconeho hudba nejen pro film se obtížně redukuje na příklady, protože celá jeho tvorba představuje komplexní celek založený na skladatelově tvůrčím vývoji a odlišných kompozičních přístupech k různým filmům. V některých filmech, kde je silně zastoupena erotika, Morricone zase často používá ženské vzdechy vyjadřující erotické vzrušení a vyvrcholení při orgasmu. Tento postup skladatel často používal i ve scénách, kdy není sex přímo zobrazen, aby v divákovi navodil pocit toho, co ve filmu přímo nevidí. 

Hudbu k italským westernům však nepsal jen Morricone. Které další skladatele byste uvedl a jak se třeba od Morriconeho liší?

Italský western patřil v období šedesátých a sedmdesátých let k produkčně nejvíce zastoupeným žánrům ve filmovém průmyslu, takže málokterý skladatel se mu zcela vyhnul. Každý z nich měl stejně jako Morricone osobitý styl i tvůrčí přístup ke komponování a variování leitmotivů i jednotlivých dalších témat. Mezi skladatele, kteří psali hudbu pro italské westerny, nejvíce patří společně s Morriconem určitě Francesco De Masi, Carlo Savina nebo Gianni Ferrio. V rámci hudby k italským westernům vznikla prakticky celá jedna hudební škola a generace skladatelů, kteří prosluli i hudbou k jiným populárním žánrům italské kinematografie. Z moderně a experimentálně založených skladatelů byli s tímto žánrem spojeni například Bruno Nicolai, Luis Bacalov, Riz Ortolani, Marcello Giombini, Piero Piccioni, Piero Umiliani, Nico Fidenco, Stelvio Cipriani, Franco Micalizzi… Z tehdy starší generace to byli především Angelo Francesco Lavagnino a Carlo Rustichelli. Velký posluchačský úspěch měly soundtracky sourozenecké dvojice Guido & Maurizio De Angelis, jejichž hudba k westernům se často pohybuje na rozhraní folku, popu a rockových balad.

Vaše kniha Fenomén italský western má podtitul Sociokulturní charakteristiky jednoho žánru a velmi podrobně a z mnoha různých úhlů probírá velké množství filmů a tvůrců. Kolik filmů jste viděl a jaké jsou vaše nejoblíbenější?

Z italských westernů jsem až na několik obtížně dostupných titulů viděl všechny, což mi umožnilo vytvořit si komplexní pohled na tento populární žánr a vycházet z různých interpretačních hledisek. Jedním z těchto filmů, které jsou dlouhá léta nedostupné, je Crisantemi per un branco di carogne (Chryzantémy pro stádo neřádů, 1968) Sergia Pastoreho, po němž zatím neúspěšně pátrají mnozí filmoví badatelé z Itálie i zahraničí. Z nostalgických důvodů spojených s dětským vnímáním filmu je mi velmi blízký již zmíněný Corbucciho western Velké ticho. Nedovedu říci, které snímky patří k mým nejoblíbenějším, protože každý film je pro mě zajímavý něčím jiným. Mívám zkušenost s tím, že čím méně je film známý, tím je zpravidla zajímavější, ale jedná se samozřejmě o můj osobní zainteresovaný pohled. Nepřistupuji k filmu z estetických a kritických pozic, takže si nevytvářím žádné hodnotící pohledy ani nesestavuji žebříčky „nejlepších“ filmů. Takový přístup mě vždy nudil, protože se opírá pouze o osobní subjektivismy. Upřednostňuji vždy metodu zhlédnout co nejširší spektrum filmů a vyhledávat prvky, které je spojují a díky kterým se daný populární žánr stává společenským a kulturním fenoménem. Takto jsem postupoval i v případě mé knihy o italském westernu, abych docílil co největší komplexnosti. 

Zdá se mi, že výjimečné postavení mezi všemi italskými westerny má slavný snímek režiséra Sergia Leoneho Tenkrát na Západě (C‘era una volta il West, 1968), samozřejmě s Morriconeho neodmyslitelnou hudbou. Je to tak? A proč?

Zde opět záleží na úhlu pohledu. Mnozí filmoví historici, publicisté i diváci považují Leoneho western za „nejlepší“ film tohoto žánru a mají tendenci ho nálepkovat různými superlativy. Stejně tak režisér Sergio Leone bývá mylně pokládán za zakladatele, vynálezce a hlavního představitele italského westernu. Tento populární žánr existoval v Itálii již dávno před Leonem i po něm. Většina režisérů šla svou vlastní cestou a vytvářela rozmanité modely a podoby žánru, které nemají s Leoneho pojetím nic společného. Leoneho vliv na žánr byl nesporně normativní a inovativní, ale bývá často a nespravedlivě přeceňován na úkor jiných zajímavých tvůrců. Bývalý Leoneho asistent a režisér Tonino Valerii mi kdysi sdělil, že filmová kritika je líná a málokdy si dá práci s tím, aby od sebe odlišila věci, které jsou ve skutečnosti velmi rozdílné. To zcela platí i u italských westernů a jejich tvůrců, kteří bývají často označováni za Leoneho pokračovatele, napodobitele, dědice a podobně. Pro mě osobně je film Tenkrát na Západě samozřejmě spojený s dětstvím a jedná se o zajímavý film, ale je jedním z mnoha zajímavých, nikoliv jediným ani výjimečným. Vím, že pro mnohé pamětníky a obdivovatele žánru je Leoneho epický snímek mimořádnou podívanou, ale já osobně preferuji spíše filmy Sergia Corbucciho, které mi přijdou v rámci žánru svou rozmanitostí a variabilitou mnohem zajímavější. 

Jak byste italské westerny charakterizoval, co je pro ně specifické a jak se liší od westernů amerických?

Porovnávání italských westernů s americkými se často opírá právě o mylné představy, že italský model žánru vychází z amerického. Tento pohled lze vztáhnout pouze na tvorbu Sergia Leoneho, který byl znalcem hollywoodských westernů a zejména ve filmu Tenkrát na Západě na ně v některých scénách a záběrech vědomě odkazuje. Leoneho případ byl bohužel některými filmovými historiky a publicisty ustanoven jako obecné pravidlo i pro ostatní italské režiséry. Italské westerny jsou určitě typické mnohem větší hravostí a odstupem od žánru vyznačujícím se používáním různých zcizujících prvků. Tyto filmy nejvíce vystihuje spojení ironie a násilí, ve kterém tvůrci poukazují na skutečnost, že vše je pouze hra s různými kulturními prvky a jejich skrytými významy. Italský western má obecně mnohem blíže k italské a evropské kulturní i náboženské tradici, která se v nich přímo odráží jak ve výpravě, kostýmech, prostředí či hudbě, tak i v chování a jednání jednotlivých postav. Pokud bych měl být konkrétnější, tak italský western má mnohem blíže k starořeckým eposům, italské commedii dell‘arte nebo španělskému pikaresknímu románu než k historickému obrazu Divokého západu. Ten byl pro italské filmaře zcela okrajový a sloužil spíše jako atraktivní pozadí pro napínavé dobrodružné vyprávění. Někteří hrdinové italského westernu jsou vybaveni akrobatickými schopnostmi charakteristickými pro cirkusové akrobaty nebo komiksové supermany, čímž se jednoznačně odkazují na populární kulturu. 

Proč byly westerny tak oblíbené právě v Itálii a jak byly přijímány ve světě a u nás? A točí se ještě v Itálii?

Protože italské publikum identifikovalo v italských westernech svou vlastní kulturní, společenskou a náboženskou identitu a také proto, že často přítomná ironie dělala z žánru rafinovanou a zábavnou podívanou. V zahraničí se jednalo především o model žánru, který na tamním distribučním trhu doposud chyběl a který poskytoval publiku něco zcela nového, nekonvenčního a atypického, na čemž byl italský western přímo založený. K nám se tento populární žánr dostal s výjimkou několika titulů uvedených za minulého režimu v kinech a televizi s mnohaletým zpožděním až počátkem devadesátých let, kdy byl zastoupen zejména na televizních kanálech a ve videodistribuci. V druhé polovině osmdesátých let se k nám dostaly některé tituly také na neoficiálních videokazetách s českým rychlodabingem a jednalo se zpravidla o nahrávky z rakouských a německých satelitních stanic. V posledních letech uvádí některé italské westerny pravidelně i Česká televize, která je uváděla i v minulosti. Pamatuji si malý cyklus věnovaný tomuto populárnímu žánru již v devadesátých letech. V našem prostředí je italský western spojený jak s pamětníky, kteří znají tituly uváděné za socialismu v kinech, tak i poměrně širokým okruhem fanoušků a sběratelů. V Itálii se westerny točí neustále, i když ne s takovou produkční intenzitou, jako tomu bývalo dříve. Na tento žánr se zaměřuje například režisér Emiliano Ferrera, který ve svých filmech ztvárňuje i hlavní role a pojímá westerny jako podívanou propojující různé žánrové roviny, včetně hororu. 

Co dalšího z italské kinematografie sledujete a co vás zajímá mimo Itálii?

Zaměřuji se komplexně na dějiny italské kinematografie od němé éry až po současnost, ale nejvíce se zabývám obdobím padesátých až devadesátých let, které bylo pro Itálii z kulturního, společenského a politického pohledu ve vztahu k filmu velmi turbulentní. Vedle studia původních italských zdrojů a literatury v italštině již dlouhá léta vedu také rozhovory s režiséry, scenáristy, producenty, kameramany, hudebními skladateli i dalšími tvůrci, kteří mi poskytli velmi cenný materiál o tom, jak fungovaly italská kultura, společnost nebo filmový průmysl v tomto dlouhém období. Často se jedná o informace, které čtenář v literatuře o italské kinematografii nenajde, protože vycházejí z osobních zkušeností jednotlivých aktérů. Během bádání a psaní o italské kinematografii se tak neustále historicky a jazykově vzdělávám, protože stále nacházím různé nové a doposud neznámé oblasti, které samy o sobě vypovídají o tom, že italská kinematografie je doposud stále neprozkoumané archeologické teritorium. Zajímá mě také western v jiných národních evropských kinematografiích mimo USA, ale většinu času věnuji výhradně italskému filmu, protože jedině tak lze dosáhnout uceleného pohledu zohledňujícího všechny různé souvislosti. Jako divák se podívám na cokoliv jiného, ale nemám potřebu o tom psát, protože na tyto oblasti se zaměřují jiní, mnohem erudovanější odborníci.


Jan Švábenický vystudoval Katedru divadelních, filmových a mediálních studií na Univerzitě Palackého v Olomouci a poté absolvoval doktorské studium na Ústavu literárnej a umeleckej komunikácie Univerzity Konštantína Filozofa v Nitře. Specializuje se zejména na dějiny a interpretaci italské kinematografie, především na oblast populárních žánrů. Jeho příspěvky vycházejí v řadě domácích i zahraničních periodik.

Autor je knihovník, publicista, recenzent, editor a spisovatel.