Nejlepší hodiny obětuju tomu, co se musí

Jaké pocity máš s blížícími se třicátými narozeninami? Jsou to obavy?

Nemám z toho obavy. Obavy mám pouze z věcí, které dokážu ovlivnit, protože tím pádem za ně také nesu odpovědnost. Je ovšem pravda, že když si srovnám své představy „až mi bude třicet“ se situací „je mi skoro třicet“, občas cítím bolest nebo úzkost. Chtěla jsem toho umět víc, vědět víc, dokázat víc, vidět víc — svět je okouzlující místo a je toho pořád hodně k objevování. Na druhou stranu zas dělám věci, které jsem si dřív vůbec nepředstavovala, takže je to férové něco za něco.

seriál Třicátníci

sasanka se stáhla jako útroby
ale nenech se mýlit
stále tu jsou rodiče a jsou tu ještě děti
stále vítězí řemeslník nad básníkem
vše je pořád v kurzu pádu
a z myslí září tmavé světlo rubínu 

Anna Luňáková, foto: Tomáš Vodňanský

Chtěla jsi stihnout něco konkrétního?

Napadla mě taková jízlivá odpověď, a sice že teď, když už nestihnu umřít ve věku, kdy by se mi dal stavět romantizující piedestal nenaplněných úspěchů, které by se zcela jistě dostavily, jen kdybych se dožila toho a toho věku… Tak teď je spíš čas naučit se střídat období klidu s obdobími změny, hledat rovnováhu mezi touhou začínat nové a upřímného čerpání z dřívějšího. Hledat jiné vítězství, jinou vnitřní vůli. Mohla bych říct, že bych se ráda stihla naučit emocionální odolnosti a základnímu sebevědomí, abych sama sebou tak snadno nezmítala, zvlášť po třech dekádách na Zemi.

trvalý šum města kovu přehluší každý projev života
ptáci tu nelétají slunce nekreslí po stropě
po několika týdnech života zde získáš dojem
že chybí jen maličko k tomu abys už nikdy nezaslechl
svůj vnitřní hlas
v uších ti cosi lomozí lehce škrabká
a nikdo neví, zda věta nese papír
nebo papír větu
jen kosti a zuby skutečně rezonují
a město kovu je bez lítosti
jako malý ses učil o podsvětí
město kovu je pod ním

nakreslím
jak mé selhání zachrání apologii vůbec 
i jak tu lidé uvažují
Možná by ctili strom!
jen kdyby každý z nich byl nejprve porozen

prudký vítr
ve kterém se nenadechne ani ten nejzkušenější potápěč

kruh jako bolestínství a mysl ve tmě
tichý Panter spoutaný provazy ve své libidózní ekonomii miluje
utrpení
pak je tu i pastviště a našinství
To všechno je kov!
žádné prášivé duše
a stopy záhad vepsané do složených křídel
žádné setřásání genitálií ve jménu andělů
jen stará žena ve vzpomínkách
a stud z ukvapenosti potící se ve francouzštině

Dokážeš popsat, co tě v životě trápí?

Trápí mě mnoho věcí na mnoha rovinách. Nemám vlastní bydlení a nevím, zda ho někdy mít budu, v poslední době ani nevím, zda ho chtít mám, děsí mě vysoké ceny energií a bojím se březnového vyúčtování, trápí mě fakt, že stále ještě neumím vyplnit daňové přiznání, trápí mě ostatně jakákoliv komunikace s úřady, čím dál častější návštěvy lékařů a lékařek, ať už preventivní, nebo odůvodněné, trápí mě nedostupnost kvalitních potravin a zdravého jídla i moje neochota sestavit sama pro sebe dlouho odkládanou kuchařskou knížku s vegetariánskými a veganskými recepty, kterou bych se mohla řídit vždy, když mám v hlavě zmatek. Trápí mě každodennost, každý den, kdy se to mé — sobecké — já nemůže věnovat bezvýhradně jen a jen tomu, co chce, ale zpravidla své nejlepší hodiny obětuje tomu, co musí. Říká se tomu dospělost? Nevím. Podařilo se mi také ztratit pár lidí, které jsem milovala.

jsou tvorové jejichž kůže nesnese kov
a ona žila ve městě kovu
celé ostrůvky pleti
na cáry visí do tenkých uliček jako provensálské prádlo
propálené, ale barevné, řekla by sebejistě

ve městě kovu padá vytrvalý šustivý déšť
země tu pláče, lidé tu pláčou, domy jsou veskrze uplakané
a v centru města memento
kam se každý z nás alespoň jednou zajde podívat
(a pokud jsi tu poprvé, je to také první místo, kam tě pošlou)
socha dřeva
jistě, už zčernalého vodou
má zvláštní jméno, které nikdy nedokážeš vyslovit:
nemohla se zbavit pocitu, že něco je špatně
kdysi dávno sem to živé tělo dovezli jako válečnou kořist
a později se o něm mluvilo
jako o symbolu trvalého míru mezi národy

Vyjmenovala jsi spoustu důvodů k obavám. Z čeho máš naopak radost?

Když potkám štěkánu, když mě napadne, že si koupím něco dobrého, když to následně bez výčitek udělám, když se procházím a zahřejou se mi nohy tak, že se hýbou samy od sebe dál a dál, když si představím, že poletím do Japonska a budu tam bydlet, když si vzpomenu, jaké to bylo hladit vlastního koně a šeptat jeho jméno, když hraju Counter-Strike: Global Offensive anebo když mi jen tak zavolá rodič, aby zjistil, jak se mám.

To zní, jako bys měla radost každou chvíli.

Mívám radost snadno, otázka je, jak dlouho vydrží. Obecně ale pociťuji spíš vděk než neklid.

Vzpomeneš si na důležité knihy z období tvého dětství a dospívání?

Jakákoliv manga, zejména Král Šamanů a Naruto, Jan Zábrana, zcela jistě Harry Potter, paradoxně Also sprach Zarathustra a odtud zas W.I.T.C.H., Platonovy dialogy, nejvíc asi Symposion, série Dívky v sedlech, Ano a Chůze Thomase Bernharda, určitě Terry Pratchett a jeho Zeměplocha.

Několik měsíců jsme spolu chodili na gymnázium. Tušila jsi už tehdy, že se vydáš literární dráhou? Respektive že se budeš pohybovat v literárním světě?

Já vím, že to bude znít, že jsem ironická nebo přehnaně rádoby skromná, ale já si opravdu nemyslím, že bych se pohybovala po „literární dráze“. Podívej, vždyť moje knihy vyšly v maličkém nákladu, prakticky nikdo je nezná a vést se mnou rozhovor je to jediné, co podporuje dojem, že jsem literární autorka. Na gymnáziu jsem si nepředstavovala, že budu publikovat. Chtěla jsem být právničkou a pomáhat lidem, u toho se živit sportem. V maturitním ročníku se vše změnilo, ale to je jiný příběh a příběhy jsou nuda. A co se týče „literárního světa“, je pravda, že v posledních letech v takovém prostředí pracuji — pořádám literární čtení, podílím se na tvorbě tisku a aktivitách s tím spojených… A jsem za to vděčná, protože je to práce, která mi není odporná, tak jako mi byla nesnesitelnou třeba práce v advokátní kanceláři.

Psala jsi své knihy s tím, že je budou lidé číst? Proč myslíš, že je neznají?

Nevím, jestli se nutně píšou knihy s tím, že je budou lidé číst. Nechci se hádat, ale podle mého názoru je rukopis něco jiného než výsledná kniha. Budu to ilustrovat na příběhu básníka, kterého objevuji prostřednictvím svého výzkumu. Po jeho smrti umrznutím v kostele, v jednom francouzském squatu, našli kolem těla šest hustě popsaných sešitů s poezií. Když těch šest sešitů opíšu a vydám, tak vznikne kniha, která bude jeho literaturou, určitě ji ale primárně nenapsal, aby lidem něco předával, aby byl čten… Spíš to pro něj byl způsob, jak komunikovat s intuicí a sekundárně s lidmi. Myslím, že to mám trochu podobně. Ale jasně, vědomě jsem podnikla kroky k vydání knih, takže jsem od toho asi něco chtěla… Co to bylo? Zapomněla jsem… Kontakt se čtenáři je pro mě ale nesmírně důležitý, ano, zejména kontakt s jinými čtenáři-básníky, se kterými mohu díky literatuře komunikovat jiným jazykem než v běžné konverzaci. Je to jako schopnost vytvořit si pevné přátelství za několik sekund namísto několika let. Myslím si, že moje literární dílo není ani velké, ani tolik nerezonuje se současnými tématy… ale nevím, nevím! Zeptej se, prosím, znova za deset let.

Říkáš, že pracuješ v literárním prostředí, zmínila jsi ale jen zlomek toho, co skutečně děláš. O co všechno jde?

Inu, pracuji s takzvanou zvukovou poezií, vedu si zvukový deník — každý den se snažím složit krátkou skladbu, která zní tak, jak den proběhl, se spolkem HERONS VECTOR točíme krátké filmy, brzy bude festivalová premiéra snímku ZÁKLADY PRÁCE SLUNCE, momentálně máme roztočené další dva, několik se jich dá nalézt na YouTube. Literatura je taky samozřejmou součástí chystaného divadelního představení Glückauf. Pracovně jsem literární redaktorka revue Prostor. Starám se o literární obsah v tištěném čísle, samozřejmě v kongeniální spolupráci s celou redakcí. Založila jsem a starám se o online rubriky blogu revue Prostor, jako je recenzní rubrika Rekomando a publikace poezie a prózy Revue Prostor uvádí, na kterou jsou navázaná čtení, tzv. Nouvelle, kde si autorky a autoři ověřují své texty takříkajíc v praxi. Jsem odpovědná za literární akce, které se konají každou středu v Kampusu Hybernská. Externě spolupracuji s Českým rozhlasem Vltava, kde pravidelně recenzuji zejména teoretické texty do pořadu Mozaika a také připravuji a následně moderuji pořad ArtCafé, kde se primárně zabývám literaturou ve všech jejích podobách. Píšu články pro různá média, moje nejoblíbenější je slovenská Glosolália, protože se v ní mohu esejisticky vyřádit. Kromě každodenní práce ale považuji za podstatné i to, že se nám v revue podařilo dát dohromady antologii Pandezie, které jsem dělala editorku — nevím, asi je covid podstatný jen pro ty, kteří v něm někoho nebo něco podstatného ztratili — a do literárního světa zasahuji i překladem, vydala jsem knižně Dopis pro D. André Gorze a v tuto chvíli pracuji na druhém překladu. Dělám doktorát na romanistice. A tak.

Před několika dny ses stala novou předsedkyní Asociace spisovatelů, proto dovol alespoň jednu otázku. Co považuješ za nejdůležitější úkoly této funkce?

Je to teprve pár dní, jak říkáš, takže můj vztah k této funkci se bude zřejmě v čase ještě intenzivně vyvíjet. Myslím, že je podstatné na jedné straně učinit transparentnější ono velké množství práce, mnohdy neviditelné, kterou Asociace spisovatelů již vykonala a dál vykonává. Myslím, že bych také měla být prostředníkem mezi členkami a členy Asociace a snažit se, aby třeba i významné osobnosti literární scény měly chuť a zájem otevírat diskusi se státem nebo nižšími správními složkami o financování a podmínkách píšících lidí u nás. Nebát se takzvaně politicky projevit, vyjádřit postoje, za kterými by mohli stát všichni členové a členky Asociace. Mým hlavním úkolem bude absolvovat mnoho schůzek a hovorů s velkým množstvím lidí, kteří Asociaci vedli dosud, kteří jsou členy jejích kontrolních a jiných orgánů, a také s každým jednotlivým členem a členkou, abych pak mohla dál Výboru Asociace a také veřejnosti a orgánům komunikovat nejen co chceme, ale i za čím si stojíme, co nám přijde důležité, kde je role spisovatelky či spisovatele nezastupitelná a tak podobně. Je pro mě ale důležité znova upozornit na to, že práce pro Asociaci je dobrovolná, stejně jako členství v ní a že je to snaha zorganizovat se v silný hlas, který nepůjde ignorovat, že je to možnost pro všechny ty báječné lidi, kteří v Asociaci jsou anebo jsou jí nakloněni, abychom společně realizovali projekty, diskutovali a také si v neposlední řadě pomáhali řešit i běžné problémy, které píšící člověk mívá, například při procesu vydávání knihy… Celá Asociace spisovatelů hodlá nadále prosazovat lepší institucionální podporu literátů a literátek, lepší finanční ohodnocení spisovatelů a spisovatelek, a to jak za texty, tak veřejná vystoupení.

Najdeš si při tom všem chvilku pro sebe?

Až moc chvilek jen pro sebe! Čím jsem starší, tím jsem zahloubanější a možná i línější.

Lidé se mě občas ptají, proč toho dělám tolik. Využiju situace a zeptám se tě na totéž.

A stále nedělám dost! Člověk by mohl a měl zkoumat do hloubky tolik objeveného, a zároveň se tolik nových věcí odkrývá s každým dalším rokem… Nedělám toho mnoho, spíš je to více menších věcí, které krouží kolem téhož, takový nekonečný výzkum.

Generační anketa

Kterou společensko-politickou událost, kterou jsi zažila, považuješ za určující pro tvůj život?

Dívčí válka a evropská uprchlická krize 2015.

Které téma bys chtěla, aby se stalo celospolečenským?

Knedlíky.

Kdo je pro tebe dnes veřejnou autoritou?

Mezi námi se stále ještě pohybují lidé, kteří se neztratili v proudu. Říkejme jim třeba „dědkové“ a „velekněžky“. Tito lidé se přednostně vyznačují neobvyklou laskavostí a pohostinností, nejednou za mě zaplatili večeři. Tito lidé jsou moudří a u inkriminovaného jídla zaslechnete nejednu kousavou poznámku, jsou prosyceni ironií, jejich oči se lesknou jako hvězdy… A o tom něco vím, k narozeninám jsem dostala teleskop. Většina ostatních je bude pomlouvat, že jsou zlí. Nejsou. 

Chodíš volit?

Tikkun olam.

Podílíš se nějak aktivně na veřejném životě?

Snažím se podporovat — ač jsem oproti aktivním členkám jen takový tleskač — důležitou Iniciativu Hlavák, která již od roku 2015 nabízí pomoc uprchlíkům, kteří se ocitnou na Hlavním nádraží v Praze. Venčím fenku jedné, ne příliš pohyblivé paní důchodkyni. Ráda učím, i když momentálně mám jen jednu hodinu týdně. Teď přemýšlím, zda pedagogika spadá pod veřejný život.

tváře umouněné od popela, ale kominík to není
luk s peřím, klobouk, kamizola, ale myslivec to není
šaty s vlečkou, stříbrem vyšívané, ale princezna to není, jasný pane
kdo je to?

Kteří současní čeští autoři pro tebe tvoří zdejší literární kánon?

Kánon jsou oči medúzy a mě zajímá oheň. Nikdo, o kom se hodně píše, nemusí sám dobře psát. A ne, neříkám, že zájem znamená prohru. Zájem někdy pálí jako slzy zmatku. Občas zahlédnu ty, kteří si hrají na kánon, často pro pořádek rovnou nabídnou přirovnání, aby bylo jasné, k čí záři se hlásí. Představ si teror: někdo se proslaví svou bolestí a všichni hned spěchají se k ní přihlásit. Odvaha začínajících beze jména, to je mým kánonem.

Jaký je tvůj vztah ke Slovensku?

Velmi přátelský. Měla jsem velké štěstí na Slováky a Slovenky, kteří nádherně obohatili můj život, že ano, R.? A.?

Výše uvedené básně vnímejte jako alternativní odpovědi na otázky.