Stydět se není třeba
„Nikdy mě nenapadlo, že je něco divně. Stydím se, že jsem se nad tím doteď nezamyslela,“ komentovala studentka filozofické fakulty sérii článků Kánon 2.0 Barbory Votavové. Za celá studia nebyla konfrontována systémem a ani sama sebou se skutečností, že jí ve výuce literatury chybí jiný pohled. Takový, který možná lépe mluví i za ni samotnou.
Uklidnila jsem ji, že o tom jen stěží mohla přemýšlet, když věřila autoritám, které ji vyučovaly a tvrdily, že toto je to nejlepší, co kdy bylo napsáno. Že se nemá stydět, když nedostala nikdy příležitost, popostrčení k tomu, aby o tom, co v doporučených seznamech literatury je, přemýšlela sama. Doporučila jsem studentce a dalším studujícím, ať se projdou kolem svých knihoven nebo knihoven svých rodičů a napočítají, kolik je tam žen a zástupkyň a zástupců minorit. Když jiná žena doporučila tento test kdysi mně, zhrozila jsem se. Pět let studia literatury a moje povědomí o jiných zkušenostech, perspektivách, tradicích a světech bylo mizivé. Mezi zhruba osmi sty knih mojí knihovny bylo asi pět žen a jediná zástupkyně etnické skupiny — Toni Morrison, kterou skutečně nemohl ignorovat ani rigidní literární kánon.
Odpověď na tento problém nám dává bibliodiverzita, která aktivně vybízí k empatii, solidaritě, hledání nových zkušeností a perspektiv. Definuje pojem slušný projev, který umožní zaznít i hlasům, které neoplývají finančním kapitálem, což jsou typicky právě minoritizované skupiny. Vybízí ke zpomalení (což je v protikladu k rychloobrátkovému zboží) a někdy až k zastavení, které umožní přehodnotit naše postoje a dekonstruovat staré struktury stavějící na nadřazenosti (kapitálu, jedné skupiny obyvatel apod.). V mnohém se bibliodiverzita překrývá s konceptem nerůstu, jehož zástupci vyzvali v loňském roce ministerstvo kultury, aby přestalo kulturu vnímat jako finanční investici, nebo snad jako průmysl, jehož funkcí je generovat zisk. Z kulturní obce se tehdy spojilo na tři sta aktérek a aktérů, kteří výzvu podpořili. Na exekutivní úrovni ale myšlenky nerůstu ani bibliodiverzity zatím nerezonují, přestože jejich jádro tkví v demokratičnosti a rovném přístupu ke všem, k čemuž se naši vládní představitelé hlásí svými proklamacemi.
Pokud — a k tomu vyzývá i Susan Hawthorne, autorka knihy Bibliodiverzita, — není možné výše popsané přístupy prosadit shora, je nezbytné začít v podhoubí, u kořenů, a tedy u nás — čtenářstva, tvůrkyň a tvůrců, vyučujících i nakladatelství. Důvod nám k tomu může dát i Eleanor Catton, která v roce 2013 napsala: „Literatura je v tom nejlepším případě ryzím setkáním: odolává spotřebě, protože ji nelze vyčerpat a nemá spotřební lhůtu. Pouta, jež se vytvářejí mezi čtenáři a autory, mezi čtenáři a postavami a mezi čtenáři a myšlenkami, mají smysl, jaký nikdy nemohou mít pouta vytvořená mezi spotřebiteli a produkty.“ Jinými slovy stojí za to usilovat o otevřený dialog, setkání, přijetí a nekonvenční myšlení. To, co nám to může přinést jako jednotlivcům i jako společnosti, je cennější než krátkodobý zisk.
Zpátky ke studentce ze začátku článku. Jsem přesvědčená, že se není za co stydět, pokud jsme o (biblio)diverzitě doteď nepřemýšleli, protože jsme nedostali v současném systému příležitost. Stydět se budeme muset, pokud to nezměníme. A začít můžeme už tím, že si projdeme svoje knihovny.
Autorka je básnířka a doktorandka na FF MU. Spoluvede Asociaci malých nakladatelů a knihkupců.