Nechci si ze čtení dělat rutinu

Jaké knížky si pamatujete z raného dětství? Četli vám vaši rodiče?

Rodiče nám hodně četli dětské klasiky, Honzíkovu cestu a podobně. Já sama jsem se naučila číst v pěti letech a četla jsem si už ve školce. První knížka, kterou jsem přečetla, se jmenovala Anička Malířka od Eduarda Petišky s ilustracemi od Heleny Zmatlíkové a po ní další díl Anička Flétnička. Asi desetkrát jsem četla sovětskou knihu Odvážná školačka a žrala jsem i tu agitaci. Hodně jsem se rozečetla v první třídě, to byly ještě často dětské knihy, například Alenka z planety Země, a ve druhé třídě už jsem začala číst poličky zleva doprava. Vím, že ve druhé třídě jsem se hecla a přečetla jsem Dobrodružství dobrého vojáka Švejka. V té době jsem tomu samozřejmě vůbec nerozuměla. Teď se chystám ho přečíst znovu, ale nechce se mi do něj, když je to taková bichle.

seriál Domácí knihovna

Jsou nějaké další knihy, které pro vás byly během školních let zásadní? Které vámi v té době rezonovaly nebo s vámi zůstaly?

Že by se mnou některé zůstaly, to bych přímo neřekla. Je ale pravda, že se mnou některé knihy nebo edice trošku zatočily, byly to různé klasiky, jako je třeba Kája Mařík, který má asi deset dílů, a já všechny četla třikrát nebo čtyřikrát. Dokonce jsem se pod vlivem této knihy zkoušela i modlit, šla jsem i párkrát do kostela, ale tím moje náboženská kariéra skončila. Potom jsem hodně četla edici Knihy odvahy a dobrodružství, taky nějaké verneovky, mayovky a i Foglara. Ale musím říct, že už v té době mi hodně chyběly foglarovky pro holky, nějaký ekvivalent chlapecké dobrodružné literatury, měla jsem hodně ráda Ronju, dceru loupežníka, ale víc toho nebylo. Zásadní ekvivalent Foglara pro holky myslím chybí doteď.

Viktorie Hanišová, foto: Václav Maxmilián

Pochopil jsem, že dívky měly často rády příběhy o koních.

Ano, příběhy o koních jsem taky měla ráda a četla je často. Později jsem zkusila i něco od Stanislava Rudolfa, ale moc mě to nechytilo. Klasické dívčí knihy mě celkem minuly, většina byla strašně předvídatelná. V prvním ročníku na gymnáziu jsem šílela z Egypťana Sinuheta. Ve druháku jsme dostali skvělou učitelku literatury, která nám dala výborný seznam povinné četby, takže od druhého ročníku jsem začala číst kvalitnější knihy, většinou takové ty klasiky: Kundera, Hrabal, ale třeba i Nezval a Cvetajevová. Přišlo mi fajn, že jsme nemuseli číst Babičku, ale zato nám učitelka doporučovala raná díla Boženy Němcové, která byla ještě líznutá romantismem. Naše učitelka byla zároveň i ruštinářka, ale toho správného ražení, takže nám doporučovala i ruskou klasiku, například Tolstého a Dostojevského.

Když už jste zmínila cizí jazyk, tak vy jste vystudovaná anglistka a germanistka a překládáte z obou těchto jazyků. Co vás ke studiu jazyků přivedlo? Byla to spíš filologie, nebo literatura? Vzpomínáte si, kterou knihu jste jako první přečetla v cizím jazyce?

Na to mám velice banální odpověď. Jazyky mi vždycky docela šly, ale po gymnáziu jsem chtěla zcela nesmyslně studovat zeměpis a kartografii, na to byla ale potřeba matematika, takže přijímačky jsem nezvládla a strávila rok na pomaturitním studiu. Protože mě hodně zajímala latina a germanistika, zkusila jsem se přihlásit na filozofickou fakultu, ale na germanistiku mě nevzali. A jako záložní možnost jsem měla angličtinu a němčinu na peďáku, takže jsem pak vystudovala něco, o co jsem zase tak moc nestála. Postupem času jsem ale zjistila, že je to jednak výborná kombinace a zároveň je pedagogické vzdělání celkem praktické. Když mě přestane živit literatura, můžu dělat něco jiného. A s četbou vás možná taky zklamu, nevzpomínám si. Začala jsem zjednodušenou četbou — penguiny. Až na vysoké jsem začala číst víc knih v cizím jazyce ze seznamu povinné literatury, jedním z prvních byl asi Chaucer a v němčině nějaká historická poezie. Začínalo se středověkem, a tak jsem zpočátku četla, co jsem musela.

Kterou knížku jste jako první přeložila?

Jako první knížku jsem přeložila Starý kraj od Dörte Hansenové pro Host, bylo to myslím v roce 2016, když nepočítám drobné sešitky, které jsem kdysi překládala pro Slovart. Je to na jednu stranu celkem náročná, ale zároveň i čtenářsky vstřícná četba. Hansenová má v Německu obrovský úspěch, například této knihy se tam prodalo asi milion a půl výtisků, ale u nás se pro mě nepochopitelně dostatečně neprosadila. Její druhá kniha, Polední hodina, mi přijde ještě lepší, je to analýza rozpadu venkovského života v Německu v důsledku různých agrárních opatření, což platí určitým způsobem i u nás. Děj se odehrává převážně v sedmdesátých letech, kdy se začala slučovat pole, což se u nás dělo taky. Je to bezvadná kniha, ale u nás se opět dostatečně neujala, takže Host další knihu od této autorky vydávat nebude.

Máte nějaké knihy z rané dospělosti, které vás obzvlášť silně zasáhly?

Autor, který se do mě nejvíc vepsal, byl asi Ladislav Fuks, který se mi líbí doteď. Většinu jeho knížek jsem četla v šestnácti a sedmnácti a teď bych si je chtěla přečíst znovu. Myslím, že tenkrát to bylo hodně brzo a že s věkem člověk knihy vnímá jinak. Zásadní knížka je pro mě Cizinec od Alberta Camuse, což sice po jazykové stránce není úplně přelomové dílo, které mě ale na pár let uvrhlo do deprese. S pocitem z Cizince žiju doteď. Taky se mi hodně líbila Proměna od Franze Kafky, na něm mě asi nejvíc přitahuje, že psal hodně banálním jazykem, žádné výstřelky, žádné neologismy, píše až skoro úředničinou, která v jeho podání nabere úplně jiný význam. Říká se, že je Kafka přeceňovaný autor, já si naopak myslím, že je nedoceněný.

Co vy a nakupování knih? Nakupujete na internetu, v knihkupectví? Máte představu, kolik máte knih doma?

Představu nemám, možná tisíc? Nakupuju knihy hodně a začíná to být problém, protože byt máme malý a knihy jsou stále dražší. Někdy se záměrně vyhýbám knihkupectví, protože mě to tam často popadne a pak odcházím s taškami plnými knih, které nemám kam dát, a navíc mi chybí na oběd. A když chci cíleně konkrétní knihu, často se ji snažím sehnat v antikvariátu. Taky dost knih dostávám přímo od nakladatelů a vybírám z vyřazených knih v knihovně, sem tam si omylem odnesu něco domů i z knihovny v hospodě.

Čtete knihy opakovaně?

Poslední dobou se snažím ke knihám vracet, dočítám i ty, které jsem četla na gymplu, a vnímám je často úplně jinak. Nevím, co jsem četla nejvíckrát, buď toho Káju Maříka, nebo Camusova Cizince. Cizinec se ke mně vrací tak jednou za pět let. Pokaždé mě znova zasáhne. Vracím se taky k básni Romance pro křídlovku od Františka Hrubína nebo třeba k Apollinairovi, Hrabalovi a dalším. Naopak jiné knihy mi v současnosti už moc neříkají, například ten Egypťan Sinuhet.

Měla jste někdy nějakou čtenářskou krizi?

Měla, a mívám ji opakovaně. Po koronaviru jsem měla krizi asi tři měsíce, skoro jsem nedokázala číst. Jak se někdy stává, že člověk přečte stránku a pak zjistí, že si nic nepamatuje, a musí ji číst znovu, tak to se mi stávalo třeba desetkrát. Musela jsem to porazit svědomitým čtením. Stává se mi to i během stresových období, kdy se na četbu nedokážu soustředit. Překonávám to soustavným čtením, protože můj život by bez čtení neměl smysl.

Po ukončení studia na peďáku jsem si dělala doktorát na germanistice, na filozofické fakultě. Zaměřovali jsme se na teorii literatury a tolik jsme ta díla probírali a teoretizovali, že jsem už potom nemohla číst knížku a jednoduše si ji užívat. Čtení se pro mě stalo nesnesitelným, trvalo to skoro rok. Dokázala jsem číst, ale vůbec mě to nebavilo. Občas se mi to stává i teď, protože se knížkám a překladu hodně věnuji, takže v knihách často celkem rychle odhalím záměr autora, a ten zážitek to trochu kazí.

A co máte momentálně rozečteno? Nebo co jste dočetla v poslední době?

Teď mám zrovna rozečtenou jen knihu Patrika Bangy Skutečná cesta ven. Přečetla jsem román Jeřabinový dům od Marie Hajdové, který vydává Paseka a kterému budu dělat kmotru. Pak mě čeká nová Guzel Jachina a Paměť mojí babičce, kterou jsem si nedávno odnesla z veřejné knihovny na zastávce.

Máte nějaké čtenářské návyky? Podtrháváte, zakládáte?

Dělám knihám oslí uši. Jinak nemám žádné vyložené návyky, nechci si ze čtení dělat rutinu. Běžně mám rozečteno několik knih naráz. Mám často jednu, na kterou dělám posudek nebo ji čtu kvůli překladu, další knihu, například poezii nebo knížku s krátkými kapitolami, mám záchodovou a potom jednu hlavní, kterou čtu, když je čas, kdekoli, kdykoli — například v tramvaji, venku na lavičce nebo večer v posteli. Nepíšu si deníček, nepíšu si do knihy, jen sem tam si vypíšu nějaký citát, když mě něco osloví, a chtěla bych to třeba využít jako citaci. Nedávno jsem si zapsala krásný citát z Vaculíkovy Sekyry: „… nakreslil jsem kříž, jako souřadnice. Mlhavý objev řadím na souřadnice: nikdo není sám, horizontálně vedle něho a současně s ním žije kolektiv živých. Vybral si jej? A přece všichni chtějí, aby ho poslouchal. Tento horizontální kolektiv je svisle proťat vertikálním kolektivem, o němž se nemluví, až by se opravdu zdálo, že není. Ale jak je reálný! A jak nám diktuje a jak je k nám tvrdý a nikdy a nikam se mu neuteče a nelze ho neuposlechnout. Jakou velikou svobodu nám však přitom dává, když nás dožene až ke střelbě, k sebevraždě, ke všemu, a my přesto vykřiknem: Rozhodl jsem se tak!“ Chtěla bych ho použít ve své nové knize.