Konstelace: A probůh žádám tě, nehovoř o citu

Jako formát nebo žánr je antologie pro básnickou tvorbu tradičně důležitá. Umožňuje přehledovost, ustavuje určitý typ kolektivity a v neposlední řadě také představuje editorské gesto — tedy gesto výběru a více či méně také výkladu. Přístupů k tvorbě a k vymezování smyslu antologií můžeme sledovat v nedávné minulosti několik. Ohlas získala například řada Nejlepší české básně, která vycházela v nakladatelství Host v letech 2009—2019 a za jejímiž svazky stáli vždy dva editoři nebo editorky. Antologie tohoto typu staví přiznaně na osobním výběru a zároveň si nárokuje obecné přijetí na základě renomé editorských osobností. Model Nejlepších českých básní se svou velkolepou ambiciózností a recyklováním zavedených jmen byl vystaven satirické kritice v roce 2018, kdy v nakladatelství Petr Štengl vznikla parodická antologie stejného názvu.

seriál Konstelace

Dalším zajímavým příkladem může být antologie VERSschmuggel / Překladiště (Protimluv, 2019), v níž byly shromážděny texty několika dvojic českých a německých autorek a autorů ve vzájemných překladech, které vznikaly v rámci berlínského festivalu poezie v roce 2018. Antologie představuje výstup ze spolupráce několika osob z obou zemí a zároveň umožňuje zajímavý pohled na možnosti přeshraničních cest poezie.

ilustrace: Jan Wilda

Od obou zmíněných antologií, které se věnují současné tvorbě a staví na systému hierarchizace v rámci literárního provozu, lze pak odlišit antologie motivované badatelsky či odborně, případně antologie, které si dávají za cíl představit poezii určitého jazyka, regionu, období nebo žánru. Tyto i další přístupy mají samozřejmě své limity a napětí mezi editorským výběrem nebo omezeným prostorem knihy na jedné straně a tendenčností nebo vyhraněností výběru na straně druhé tvoří podstatnou složku antologie jako žánru.

Do poněkud odlišné tradice lze řadit antologii Toto je môj coming out z roku 2022, kterou v ediční přípravě Aleše Kauera a Atrina Matuštíka vydalo nakladatelství Adolescent. Jedná se o soubor textů reagujících na vraždu dvou lidí před bratislavským barem Tepláreň. Zároveň jde o snahu zviditelnit dlouhodobou systémovou diskriminaci menšinové sexuální orientace a ostré ohrazení se vůči legitimizaci projevů homofobie či transfobie v oficiálních sdělovacích prostředcích a z úst těch, kteří disponují společenskou mocí. Výběr více než třiceti textů vzešel z veřejné otevřené výzvy a představuje rozmanitý celek, v němž zní slovenština i čeština, jsou zastoupeny hlasy tzv. nastupující básnické generace či osobnosti, jež se neetablovaly primárně na scéně psaného slova.

Na stále částečně depolitizovaném poli české literatury představuje antologie Toto je môj coming out výrazný příspěvek nejen v boji proti statu quo, který reprodukuje nerovnosti a útlak konkrétních skupin obyvatelstva, ale také proti homogenizaci a hierarchizaci prostředí české poezie, které sugerovaly dřívější antologie. Toto je môj coming out může naopak být vzorem komunitnějšího a otevřenějšího pojetí tvorby a podobně jako samotný akt coming outu přispět k emancipačnímu pohybu v poezii a umění obecně.

ilustrace: Jan Wilda

S emancipačním étosem, se snahou přiblížit nebo představit přehlíženou část literárních děl a v neposlední řadě také se záměrem otevřít kritickou debatu o přehlížení žen v umění vznikla antologie editorky Zuzany Gabrišové Milá Mácho, která oficiálně vyšla v roce 2022 v nakladatelství Větrné mlýny. Diskuse kolem porušení autorských práv ze strany nakladatelství, které vyvolalo první, stažené vydání antologie v roce 2020, přinesly řadu podnětů týkajících se právní či finanční politiky malých a středně velkých nakladatelství. Avšak antologie je zajímavá a podnětná i v mnoha dalších ohledech. 

Milá Mácho stojí na pomezí odborně zaštítěné publikace se záměrem představit konkrétně definovanou oblast literární produkce a osobně laděného výběru. Limitace tkví podle mého názoru pak naopak v tom, že tři hlavní kritéria antologie — jazyk, žánr a gender (když vynechám kritérium minimálně jedné básnické publikace a časové vymezení 1857—2016) — pomeznost spíše vylučují a odsouvají do pozadí důležité diskuse o rámování a výkladu literatury, které souvisejí s jejím nacionálním či žánrovým pojetím, případně s otázkami autorství. Tento postup je nicméně srozumitelný vzhledem ke kontextu, do jakého antologie vstupuje a v němž prakticky nemá na co navazovat.

Spolu s historičkou umění Lindou Nochlin se lze ptát, proč jsou v české literatuře velké básnířky výjimkami? Proč texty psané ženami prakticky absentují ve středoškolské a často i ve vysokoškolské výuce? Z jakého důvodu jsou texty psané básnířkami předem považovány za méně kvalitní? Proč jsou z veřejné debaty vylučovány genderové, feministické a další kritické teorie, které zviditelňují nerovnosti a útlak způsobený vykořisťováním jedněch skupin obyvatel jinými?

ilustrace: Jan Wilda

Na alespoň částečné zodpovězení těchto otázek a na účinné řešení problémů, které se s nimi pojí — jako například přetrvávající přehlížení, podezřívavost nebo rovnou nenávist vůči textům psaným ženami —, by bylo potřeba, zůstaneme-li v oblasti literatury, badatelského týmu s možností věnovat se takto koncipovanému projektu dostatečně dlouhou dobu. Antologie Milá Mácho pak přinejmenším upozorňuje na to, že zde chybí například úplnější povědomí nejen o tom, kdo byly a za jakých podmínek tvořily básnířky v českém jazyce, ale také o jakém množství autorek může být řeč. I přes naznačenou problematičnost zvolených kritérií ukazuje antologie na důležitou věc: množství spisovatelek věnujících se poezii dalece přesahuje počet těch, kterým je věnována náležitá ediční, analytická, interpretační a pedagogická pozornost.

Editorkou sestavený seznam čítá téměř sedm stovek jmen. (Lze k nim některá další doplnit: víceméně namátkou sestavený soupis dvaceti autorek, které podle editorčiných kritérií do jejího seznamu patří, připojuji na konec tohoto článku.) Z výběru autorek, které jsou v antologii zastoupeny jedním či více texty (celkem se jedná o téměř dvě stě básnířek!), bych rád zmínil alespoň prakticky neznámou Karlu Erbovou (*1933), autorku tří desítek básnických knih, nebo Irmu Geisslovou (1855—1914), o které se sice mluví jako o první moderní české básnířce, ale které stále chybí například kritické vydání díla.

Milá Mácho rozhodně stojí za detailnější prostudování a kritické zhodnocení. Svým rozsahem se jedná o projekt, který v české poezii nemá obdoby. Výtky, které mu lze adresovat, jsou dle mého názoru především odborného a edičního rázu. Například podle jakého kritéria byly vybírány jednotlivé texty a proč mají autorky poskytnutý různý prostor? Má mít antologie založená na genderovém kritériu ambici být vyčerpávající? A proč v knize, která je rámována jako „Antologie českých básnířek“, absentuje alespoň stručný doprovodný text, který by dovolil vnímat postavení žen v historickém, sociálním, politickém i uměleckém kontextu?

V „Závěrečné poznámce“ editorka Zuzana Gabrišová sice píše, že „přáním přítomné antologie je představit básně, nikoli osobnosti a příběhy autorek, případně literárně teoretický kontext jejich tvorby“. Zároveň však o pár odstavců dříve přichází s vlastní interpretací skutečnosti, že počet publikujících básnířek (často jde navíc o jedinou knihu) po roce 1989 výrazně stoupl: „Tato skutečnost jasně ukazuje, že vydaná sbírka je stále považována za záležitost prestižní a touha být součástí světa literatury je mnohdy silnější než schopnost reflektovat své místo v něm.“ Může však tato reflexe, která je pro českou poezii, a především pro samotné autorky zásadní, vycházet pouze ze čtení básní?

ilustrace: Jan Wilda

Ávokčárdno Aďan (Naďa Ondráčková), 1967 — Citlivá bestie (2005)

Beránková Naďa, 1938 — Motýlí křidýlka (1996), Čas bosých nohou (1998), Jen lásku mít jen lásku dát nežebrat (1999), Přítelkyním mé duše (2003), Pršelo a (2001)

Boháčová-Žikešová Sylva — Šel Velký pátek po Čechách (1945)

Gerová Irena, 1949—2006 — Oči s křídly (2000)

Hájková Libuše — Balady zatracenců (1946)

Hálová Zlata, 1951 — Zelená, Modrá, někdy Růžová (2015), Na povrch bílý (2016)

Horalová Renata, 1910—1972 — Přes kořeny neseno (1943)

Chládková Alena — Čokoláda chilli (2010)

Kintnerová Jiřina, 1922—1996 — Dívka (1944)

Koževníková Květa, 1930—1981 — O nemocném slunci (1963)

Krasická Kateřina — Domysli si sám… (1997)

Machová Kateřina — Sladké slzy (1995)

Nováková Zdeňka, 1950 — Věčné ženství (2003), Doteky lásky aneb rozsvěcování hvězd (2003)

Osvaldová Kateřina — In vino veritas (2005)

Pařízková Eva — Čarokruh (1942)

Petirová Alena — Poesie (1995)

Preissová-Scheinerová Jarina — Třináct… (1936)

Tibitanzlová Josefa — Básně z rosy (2016)

Věrná Božena, 1901—1967 — (jedenáct tenkých sbírek v rozmezí let 1928—1947)

Vičarová Běla — Lyrika čistého srdce (1927), Erotické zrcadlo (1934)

Autor studuje komparatistiku.