Co je to „žambrejz“?

Jak podle tebe zapůsobí tvůj debut na lidi, kteří tě neznají?

Asi úplně hrozně. Já osobně s tím mám docela problém. Teda mně se to samozřejmě líbí… Z mých textů se dle mého nedá udělat knížka, na někoho, kdo mě nezná, to musí působit jako blbosti, nesmysly. Ostatně to vidíme, když to někdo sdílí ve facebookové skupině Poezii pro každý den. Báseň má sice přes tisíc lajků, ale vždycky přijde někdo, kdo napíše: „Tak tohleto jako ne, prosim vás, dneska už můžete napsat hovno, prdel, sračka a někdo to vydá, a ještě vám za to zaplatí.“

Filip Klega: Andrstán
Větrné mlýny, Brno 2022

Máš představu, jak může vypadat běžný čtenář nebo čtenářka Filipa Klegy?

Moje fanbase je samozřejmě tzv. literární scéna, která čte moje texty, tvoje texty, vaše texty, naše texty. Já jsem tu knížku nedávno dal tátovi a ten mi předevčírem napsal esemesku: „Co to je žambrejz?“ Řekl jsem mu, že je to slovo, u kterého se my právě ptáme, co vlastně znamená.

Ve sbírce máš celý soubor o cestování. Jak je pro tebe důležité? V psaní i v životě obecně? Jsi undergroundový Konstantin Biebl současné poezie? 

Na cestách se píše vždycky dobře, dostaneš se do nových, nevídaných situací, už jenom tím, že všichni okolo mluví německy a já německy nemluvím vůbec. Takže oni na mě mluví německy, já nic neříkám a oni mluví dál. Ale to není jenom cestování za hranice, to je celkově výletování: jet někam na výlet, a může to být klidně bílovický les, něco tě potká nebo ty potkáš někoho. Dá se jít i z jednoho konce Brna na ten druhý.

Vnímáš taky politický aspekt své knížky?

Samozřejmě. Není to vždycky záměr, ale je to tak. Už to tak bývá, když píšeš texty o tom, co vidíš. Je to třeba ta — já tomu říkám „novinová poezie“ —, když čteš články a dáš si pod sebe jenom titulky těch článků, díváš se na to a říkáš si: „Ty vole, vždyť to je úplný nesmysl! Co se to tady kurva děje?“ Ale ta báseň může být dobrá. 

A co přímo sociálně-kritický aspekt tvého psaní? Zapůsobily na nás třeba postavy z oddílu nazvaného „Když seš blbej, musíš pracovat“. Mají reálný základ, dáš jim knížku přečíst?

Vědomě jsem to určitě nedělal, spíš mi šlo o ty postavy, lidi, ale nakonec tam ten aspekt je, a pokud na někoho ty básně působí jako popis jisté společenské vrstvy, tím lépe. Knížku bych jim rád dal, Felixe a Vacka už vůbec nepotkávám, ale Ivoše a Duba ještě potkávám a plánuju to.

Báseň „Peklo“ pojednává o rádiu Impuls. Jak vnímáš český střední proud? Glosuješ ho spíše z láskyplné pozice, nebo je ti protivný?

Spíš je mi to protivné. Zmiňované rádio jsem vždycky poslouchal, když jsme jeli v šest ráno dodávkou dělat nějakou další hoknu, řidič to zapínal. Jeli jsme, seděl jsem s ním a celou cestu jsem musel poslouchat rádio Impuls. Zamyslel jsem se nad tím, proč to někdo poslouchá a jak to může poslouchat. Po dnech a dnech jsem došel k tomu, že on to vlastně neposlouchá. On jenom něco pustí a je mu to jedno, což nás přivádí k odpovědi na druhou otázku. Mainstreamu moc nerozumím, nevím, proč jsou populární věci tak moc populární. Třeba nedávno Tučková vydala knihu, která má sedm set stran. Já si to samozřejmě nepřečtu, ani si to nekoupím, protože stojí asi sedm set padesát korun, které nemám. Ale moje máma si to koupila a já se jí ptám: „Čteš to, baví tě to?“ Ona říká: „Jsem v půlce a už mě to nebaví.“ Ale až z toho bude nějaká zajímavá divadelní hra, půjdu na to, ale věnovat tomu ten čas a číst to…

Jaká je tvoje pozice v edici Mlat?

Šedá eminence. 

S básníkem a editorem edice Mlat Dominikem Bártem tvoříte dramaturgickou dvojici. Kdy a jak jste se dali dohromady? A jak vám šla spolupráce na knize?

Dominik začal hrát v kapele Šamanovo zboží, což byla moje oblíbená kapela. To bylo v Ostravě, v době, kdy Dominikovi bylo asi čtrnáct let, psal sonety, a ještě nehrál jazz. Tak jsme se potkali a dali dohromady. Přišel mi tehdy velice nesympatický a vůbec jsem se s ním nechtěl bavit. Pak se něco stalo, vůbec teda nevím, co to bylo, ale víc jsme se začali potkávat až v Brně, a nakonec jsme nejlepší přátelé. Docela nás to baví. Spory spolu samozřejmě máme, nefungovalo by to, kdybychom si jen kývali. My si teda dost kýveme, ale když už spolu něco děláme, já mu buď řeknu: „Je to skvělé, ale…,“ nebo mi on řekne: „Je to skvělé, ale…“ Co se týče knihy, když jsem Dominikovi posílal věci, poslal jsem mu úplně všechno. Byl jsem v hrozných depresích, řekl jsem mu, že to stojí za hovno a že z toho nikdy nemůže nic být. A on z toho něco udělal. Dělali jsme na tom asi půl roku. A za tu knihu jsem docela rád, protože to za mě nakonec dává smysl, i když jsem si myslel, že to žádný nikdy dávat nemůže.

Filip Klega, foto: David Konečný

Jak jsi prožíval, když ti některé básně z rukopisu škrtl?

Vím, že s tím spoustu básníků a básnířek má problém, já mám s texty také osobní vztah. Ale pokud si někoho vyberu za editora, stoprocentně mu věřím, chci vidět jeho verzi, a pokud se mi to vyloženě nelíbí, samozřejmě mám poslední slovo. Editorovi ale věřím, vždy jsme se nějak domluvili.

S Dominikem často říkáte, že se Mlatem mimo jiné snažíte tvořit generaci. Jak ti ta generace zatím přijde, jaký je tvůj pocit z mladých autorů?

Takhle zeširoka? Nevím. Na Mlat zatím dostáváme veskrze kladné ohlasy. Víc bych na to neodpovídal, ať posoudí literární vědci a kritika.

Působíš také v uskupení Vítrholc. Jak ses k nim dostal a co pro tebe znamená? 

Tak zaprvé, je to kapela, ale není to úplně kapela, nemáme písničky. Nicméně jsem se tam dostal náhodou, prostě jsem chodil na koncerty té kapely, každý festival, kdesi za Prahou, kdekoliv. Už to byl asi třetí koncert, kdy si mě všimli, že znám jejich texty i muziku nazpaměť. Zrovna jim chyběli lidi a Karel Škrabal mi říká: „Nechceš si s námi dát zkoušku?“ Já říkám: „Jasně, ale mám jednu podmínku: budu hrát v šatech a budeme hrát Harleye,“ což je jejich největší hit. Dopadlo to tak, že sice hraju v šatech, ale největší hit nehrajem. 

Vítrholc je pro mě zásadní. Ještě než jsem se o něm dozvěděl, jsem si vymyslel, že bych chtěl tu kapelu, která nebude úplně kapela, budeme dělat opravdu rokenrol, a protože neumím na nic hrát ani zpívat, říkal bych do toho nějaké texty. Už jsem měl všechno vymyšlené, a pak mi Cyril Motýl pustil Vítrholc a já si říkám: „Kurva, to už zas někdo vymyslel, vole, já se na to všechno vyseru.“ A tak jsem skončil i začal s Vítrholcem. 

A jak v kapele probíhá tvůrčí proces?

Zkoušky moc nemíváme, spíš koncerty. Je to složité, je nás hrozně moc, všichni něco furt dělají, nemají čas… Já bych to chtěl dělat jako Black Sabbath, zavřít se na týden na nějakém hradě a hrát, pak udělat album — a takhle to dělat každý rok. Mluvíme o tom, že chceme nahrát desku a vydat další almanach, tak snad to vyjde.

Ještě třeba rok zpět jsi, myslím, v medailoncích uváděl, že jsi fanoušek vojenské historie. Je to pravda?

Ano, byl to konkrétně jeden medailonek. Abych to uvedl do kontextu. My se ty medailonky vždy snažíme dělat na míru konkrétnímu čtení. To bylo období, kdy si ze mě Karel Škrabal dělal furt legraci: „Ty miluješ tu vojenskou historii!“ Jezdili jsme totiž na výlety po československém opevnění, po bunkrech a já jsem tam měl vždy nějaký výklad. Karel dál pokračoval: „Tak co, měli jsme se bránit, že?“ Já na to: „Samozřejmě!“ To jsou ty naše vtípky, ale zároveň mě to fakt zajímá, historii mám moc rád, i tu vojenskou. Když jdeme do expozice Jana Žižky v Poličce, samozřejmě si na sebe navlečeme brnění a hrozně si užíváme ten dotyk s minulostí, ať už je to brnění, nebo že si sáhneš na ten bunkr a vidíš to a chápeš, proč to postavili na tom místě. A zamyslíš se nad tím. Mám to rád.

Z čeho jsi nám připravil svůj „básnický čaj“?

To vám rád řeknu. Do mého básnického čaje patří spousta meduňky, dost máty, trochu šalvěje, pár kousků bezu černého a — aby to dobře chutnalo — sušená jablíčka a hrušky. Chybí nám tady jedna zásadní věc, samozřejmě heřmánek.

Filip Klega (*1992) pochází z Ostravy, žije v Brně. Je členem undergroundového uskupení Vítrholc. Spolupořádá autorská čtení Omlatina (Větrné mlýny). Knižně publikoval v básnické antologii Pandezie (2021) a v mezinárodní básnické antologii Lines from Visegrad (2022). Debutoval sbírkou Andrstán (2022, Větrné mlýny).