Konstelace: Máme jen malou chvíli

seriál Konstelace

Ekokritický přístup k literatuře se u nás objevuje spíše v okrajových oblastech výzkumu a psaní. O to pozoruhodnější a rozmanitější impulsy nicméně může přinášet. Obrací totiž naši pozornost k prostředí a podmínkám života na Zemi, které se obvykle ocitají na periferii společenského zájmu. Mezi básnické knihy vycházející z podobné citlivosti patří také A spánek je jen ztráta času (Dauphin, 2021) Lucie Kubalíkové a Jak vrabec na šlahounu svlačce (Dobrý důvod, 2022) Anny Gažiové. Obě spisovatelky pracují se vztahem člověka k místu a krajině, s prožíváním času vázaného na vtělenou existenci či s propleteností a vzájemnou prostupností živého světa. Obě tak činí osobitým způsobem, v mnoha ohledech zdánlivě protikladným, v podstatném se nicméně doplňujícím.

zadřené ruce písku, foto: Klára Černá

Jak vrabec na šlahounu svlačce je sbírkou sevřenou, střízlivou co do množství a podmanivou co do intenzity slov. Autorka využívá zámlk, hudebnosti či konkrétních označení (rostlin, ptáků…) a vlastních jmen v názvech míst — tří krajin, tří etap sbírky — k přiblížení intimního a bezpečného prožitku světa. Vztah k místu představuje možnosti zabydlení, přiblížení, spjatosti.

„vlídná slova
mezi hrnky s kávou
hlas který sem tam šeptá na poušti“ (Otago street)

Tyto básně mají moc smiřovat a sbližovat zdánlivě protikladné a odloučené. Stávají se písněmi či modlitbami. Náboženský rozměr autorčiny poezie lze spojovat se zlidšťujícím, osobně účastným pohledem. Prosvítá pak také v prožitcích rozplynutí linearity času, zakoušení přítomnosti, v níž mizí konceptuální protiklady běžně organizující naše vnímání, ale také v tělesném prožívání změn ročních období.

„pod klenbou náhlé modře
přítomností 
prosycený vzduch“ (Ulice po dešti)

„proto mluv
než nám vosk lednového vichru
zalije uši a ústa“ (Ještě tě slyším)

„exkurze do světa“, foto: Klára Černá

A spánek je jen ztráta času přináší odlišnou perspektivu. Namísto náboženského, niterného vztahu ke světu nalézáme zápas s odosobňujícím poznáním světa z hlediska přírodních věd. Sbírka působí na první pohled rozmáchleji a rozporněji. Autorka na jednu stranu prostředkuje závratné průhledy napříč geologickým časem — vědomí stáří a dlouhého vývoje Země, evokace prastarých moří či cesty podzemními jeskyněmi však na druhou stranu umocňují pomíjivost a nepatrnost lidského života, potažmo trvání lidského rodu. Závrať a bolest ovšem působí také přehlédnutí míry, do jaké lidská činnost proměňuje podobu planety.

„řeka už dávno zmizela
pořád však slyšíš její hukot“ (exkurzní lokalita II)

Přírodní procesy jsou často využívány jako metafory pro popis lidského citového života. Nejde však o instrumentalizaci přírody. Stále obnovované vědomí spjatosti lidského života s životem Země, které se stává autorčinou obranou vůči odosobňujícímu přístupu přírodních věd, jež je jí profesně vlastní, ústí v intenzivně pociťovanou totožnost. Průmyslová těžba a další děje zasahující nejhlubší částí zemského povrchu jsou prožívané bezprostředně, tělesně. Totožnost těla a přírody přináší bolest, zoufalství, vztek, ale také nebývalý pocit vlastní moci.

„a mně přijde úžasné
že svoje srdce můžu považovat za mezisklad radioaktivního odpadu
v lokalitě s nepříliš stabilními inženýrskogeologickými poměry
narušeném dlouhou historií těžby“ (mezisklad)

V autorčině psaní lze podle mého sledovat výraznou stopu ekofeminismu, v němž je důsledně tematizována systémová souvislost vykořisťování přírody s útlakem žen. Autorčiným textům dominuje voda — od evokovaných pravěkých moří, která opět zaplaví lidmi obývanou souš, po samotné ztotožnění s ní. Důležitý je také motiv sestupu do podzemí, které je místem přechodu, liminálním prostorem (tak lze také chápat odtažité označení „exkurzní lokalita“, jež se ve sbírce objevuje opakovaně), který má obrodný potenciál. V obrazech smrti ústící v nové zrození autorka ztělesňuje nejstarší lidské mýty — tichá zaříkadla pronášená za chůze zpustošenou krajinou, která však sama v sobě ukrývá možnost nového počátku.

„pod zemí útulno
mrazový klín mezi žebry
zima nás přikryla

ledy v našich vnitřnostech se neptají

čekají“ (vodou)

oceány-vrstvy, foto: Klára Černá

Autor studuje komparatistiku.