Jako někdo, kdo se snaží najít cestu potmě

Ve svých předchozích knihách jste zpracovávala především životopisná témata skutečných osobností, vedle Bohumila Hrabala či Vladimira Nabokova a jeho manželky Very to byly zejména osudy výjimečných žen, třeba Boženy Němcové, Niny Berberové, Stalinovy dcery Světlany nebo žen, které přežily gulag. Ve svém novém románu Potmě jsme se viděli lépe jste se inspirovala osudy vlastními a své rodiny. Do jaké míry je román autobiografický?

Monika Zgustová: Potmě jsme se viděli lépe
Argo, Praha 2022

Ve všech knihách jsem psala o tom, co mě opravdu zajímá — o vnitřním i vnějším exilu a o ženách, ať už těch, které doopravdy žily, nebo románových postavách. Tak tomu bylo v knihách Tichá žena a Zimní zahrada. Potmě jsme se viděli lépe je román, ve kterém se inspiruji svojí rodinou a snažím se vypátrat, jaké byly vztahy mezi námi, i když zvnějšku to nejsme my. Moje matka nepsala haiku, otec byl lingvista, ne archeolog, bratr žije v Japonsku, a ne v Ázerbájdžánu a já nejsem nakladatelská redaktorka jako hlavní postava románu. V tomhle románu dělám to co většina spisovatelů — popisuju něco, co důvěrně znám, abych vypátrala a vylíčila, jaké jsou konflikty a vztahy všeobecně v mnohých rodinách.

V románu mj. píšete: „Když člověk jednou odjede ze své země, může potom už žít kdekoli.“ A ještě toto: „Když žiješ mimo svou zemi, svět se ti stane malým a můžeš žít kdekoli.“ Vedle komplikovaného vztahu matky a dcery je důležitým tématem románu exil. Jak jste snášela exil v USA jako mladá dívka a studentka?

Exil je velmi těžký pro každého, hlavně v prvním období, kdy člověk nezná dobře jazyk, kulturu a mentalitu země, která ho přijala. Je jako někdo, kdo se snaží najít cestu potmě bez jakéhokoli orientačního bodu. Kromě toho ví, že se nesmí a nemůže vrátit tam, kde to zná, kde má přátele a členy rodiny. Je jako slepec, který zabloudil a mlátí kolem sebe slepeckou holí.

Ameriku jste nakonec opustila a usadila se v Evropě, v Barceloně. Proč právě Barcelona? Co na ní milujete nejvíc?

Ameriku jsem nakonec opustila, i když jsem si tam postupně zvykla, ale nikdy jsem ji nepociťovala úplně jako domov, jako místo, kde s ostatními sdílím jejich radosti i svízele. To přišlo až později, až když už jsem tam nežila, když jsem tam jenom dojížděla za prací na univerzitě. Když jsem tam v sedmdesátých letech žila, uvědomila jsem si, že jsem Evropanka, a toužila jsem se vrátit do Evropy. Nakonec jsem objevila gotickou a secesní metropoli na břehu Středozemního moře, plnou života v každé roční době, ve dne i v noci, s vysokým procentem lidí z jiných zemí a kontinentů, přestěhovala jsem se tam a ještě mě nepřestalo bavit tam žít. Proto jsem v románu psala, že když člověk odejde ze své země, může žít téměř kdekoli.

Jak jste se dostala ke španělštině a katalánštině a jaký je mezi těmito dvěma jazyky rozdíl? Laici se často domnívají, že katalánština je dialekt, nebo mají pocit, že ty jazyky jsou si blízké asi jako čeština a slovenština…

V Barceloně jsem si uvědomila, že pokud se tohle město má stát mým domovem, musím být jako rodilí Barceloňané a naučit se oba jazyky. V mládí se to zvládne lehce. Podle lingvistů je katalánština podobnější italštině a francouzštině než španělštině, která obsahuje spoustu arabských slov. Řekla bych, že katalánština je asi tak blízká španělštině jako čeština polštině.

Monika Zgustová, foto: nakladatelství Argo

Přeložila jste mnoho titulů z české literatury do španělštiny a katalánštiny, jak jste se k překládání dostala? Není úplně zvykem překládat knihy z rodného jazyka do cizího…

Úplně na začátku mého pobytu v Barceloně mě jeden nakladatel požádal, abych přeložila z češtiny něco, co mám ráda. Pustila jsem se s vervou do Čapkových Povídek z jedné kapsy. Hned potom dostal Seifert Nobelovu cenu a mě poslali z novin El País jako mladou novinářku, abych s ním udělala rozhovor, jeden nakladatel chtěl překlad jeho básní, druhý Všecky krásy světa… Pustila jsem se do toho všeho s chutí a tím jsem se učila. Potom přišly do módy Kunderovy romány. Kundera byl v západní Evropě jako blesk z čistého nebe. Osobitý styl i způsob myšlení, tematika „druhé Evropy“…

Jako milovník jeho díla se vás nemohu nezeptat na váš vztah k Milanu Kunderovi…

S Kunderou jsem se seznámila jako jeho překladatelka do katalánštiny, jednou se mi podařilo s ním udělat i rozhovor, které on zásadně nedával. Také mě požádal, abych opravila jeho překlady do francouzštiny, což mě bavilo. Spřátelila jsem se s ním i s jeho ženou Věrou, občas jsme spolu večeřeli v Paříži i v Barceloně. Spojoval nás exil, oni měli živé vzpomínky na Prahu, ze které já jsem odjela s rodiči v sedmdesátých letech téměř jako dítě. Věře se stýskalo, Milan byl v Paříži spokojený, stejně jako já v Barceloně. Mluvili jsme o exilu jako o krásném každodenním dobrodružství. Kundera byl brilantní společník se smyslem pro humor, jako jeho knihy. Od prvního setkání jsem v něm pozorovala nadprůměrnou inteligenci a talent. Hovory s ním pro mě byly něčím, co mě ovlivnilo na celý život. Věra mi připadala jaksi ztracená, jako někdo, kdo zabloudil, a cítí se proto nejistý. První, co mi s pýchou řekla, když jsme se seznámily, bylo to, že Milan modeloval postavu Terezy z Nesnesitelné lehkosti bytí podle ní.

Svoji první knihu jste věnovala dalšímu velikánovi české literatury, Bohumilu Hrabalovi. Proč právě jemu? A jak na něj a na svá setkání s ním vzpomínáte?

Hrabala jsem už celá léta překládala do španělštiny i katalánštiny, když jsem se rozhodla napsat jeho biografii. Bylo mi jasné, že se z něj stane klasik literatury dvacátého století, někdo jako Thomas Mann nebo Stefan Zweig, přinejmenším v Evropě. Znala jsem se s ním mnoho let, zažila jsem i jeho ženu Elišku-Pipsi. Po její smrti jsem se s Hrabalem stýkala výhradně v jeho hospodách, musela jsem se kvůli tomu naučit pít pivo a zvyknout si na tu jeho převážně pánskou společnost. Říkal mi Zuzana a starci, kromě jiných přezdívek. Byl to člověk, který neustále pábí; v každé situaci si přetvářel skutečnost v něco poetického, jiného, poutavého. Kromě toho trpěl jakousi metafyzickou vinou. Když vás poslal někam, víte kam, byl to výraz přátelství. Než jsem vydala jeho životopis, přinesla jsem mu rukopis do Zlatého tygra. Měla jsem štěstí, seděl u svého stolu sám a napůl přečetl, napůl prolistoval můj tlustý sešit. Naposled jsem ho viděla dva dny před jeho smrtí na Bulovce. Vyzval mě, abych si k němu přisedla na nemocniční postel, vzal mě za ruku, chvíli ji podržel a potom mi tiše řekl, abych už šla. Nikdy předtím se tak důvěrně nechoval. Ani mě nenapadlo, že se ten den se mnou loučil…

Které z Hrabalových knih máte nejraději a proč?

Mám je ráda všechny. Ale opravdu nejvíc asi Příliš hlučnou samotu, kvůli tématu věrnosti sobě samému, že někdo radši zemře, než by se stal někým, kým se stát nechce. A kvůli básnické atmosféře a stylu, neuvěřitelným básnickým obrazům, jako když masařky létají a vytvářejí Pollockův obraz, nebo scéně setkání Krista a Lao-c’.

Jak španělští čtenáři přijímají českou literaturu a co se ve Španělsku setkalo s největším úspěchem či ohlasem?

V době, kdy žil Hrabal a kdy Kundera vydával jednu knihu za druhou, kdy Havel psal hry a kdy jsem přeložila jeho Dopisy Olze, byla česká literatura ve Španělsku známější než italská. Všichni tři mají i nadále své věrné obdivovatele. A obrovský úspěch měl a má i Švejk, prodalo se ho už přes sto tisíc výtisků.

Přeložila jste také právě Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka. Jaká největší úskalí tento překlad měl? A jaký je váš osobní vztah k tomuto dílu?

Ve španělštině i v katalánštině bylo nejtěžší přeložit humor, tu podstatu Švejka. Předčítala jsem přeložené scény lidem, a když se nesmáli, přepracovávala jsem je. Ale nejtěžší překlad mého života byla Vančurova Markéta Lazarová: co věta, to oříšek. Švejk je román, který je stále aktuální — teď za ruské války proti Ukrajině bohužel velmi silně — tím, jak zobrazuje křehkého člověka tváří v tvář nelidským institucím, nejvíc té válečné. Osobně mám Švejka ráda, to jeho vykrucování není ani tak zbabělost, jak se to někdy vykládá, jako spíš životní postoj či filozofie člověka, který nechce napomáhat zlu.

Jistě máte nějaké své „osudové“, nejmilovanější knihy nebo takové, ke kterým se jako čtenářka ráda vracíte a jsou pro vás něčím důležité. Můžete pár takových uvést?

Znovu a znovu se vracím k povídkám Čechova a Katherine Mansfieldové. Příběhy tisíce a jedné noci znám skoro nazpaměť, stejně jako Baudelairovy básně a některá japonská haiku. Jedním z mých posledních hlubokých čtenářských zážitků je dílo americké spisovatelky Marilynne Robinsonové.

Můžete prozradit, na čem teď pracujete, co chystáte, ať už jako překladatelka, nebo spisovatelka?

Překládám Hrabalovu poezii, bude z toho hrabalovská antologie. A co se týče mého psaní, právě jsem dokončila román, který má blízko k mému poslednímu, Potmě jsme se viděli lépe; ten pojednává o matce a dceři z hlediska dcery. Ten další na něj volně navazuje a je to příběh matky a dcery, kde vypravěčkou je matka.

Když jste v rodné Praze, je nějaké místo, kam vždycky zajdete?

Mám ráda podzimní a zimní Prahu, když se brzy stmívá, vzduch voní uhlím, což je vzpomínka na moje pražské dětství, listí poletuje ve vzduchu, ulice na Malé Straně se lesknou v dešti a z gotických věží vystupují zlaté ozdoby. To je ta moje Praga magica, na kterou vždycky vzpomínám.

Autor je knihovník, publicista, recenzent, editor a spisovatel.