Hrdinka nemusí mít jen pozitivní význam

Jaká byla geneze vašeho nového románu? Podle anotace jste při jeho psaní vycházel z blíže nespecifikované městské pověsti?

Představte si klasický rodinný oběd. Při něm zničehonic padne zmínka o muži ukrývaném ženou desítky let. S tím, že v Příbrami se o tom všeobecně ví, a hostitelé znají majitele toho domu, kde se dotyčný muž ukrýval. Ti ho začátkem devadesátých let ještě viděli. Samozřejmě jsem zbystřil, protože do Příbrami jezdím roky a specifická atmosféra i podoba toho města mě vždycky fascinovala. S jeho razantní proměnou v padesátých letech, kdy tam přišly desetitisíce lidí přilákaných uranovou zlatou horečkou… A s kulturní i faktickou válkou, kterou tehdejší režim rozpoutal proti kultu Svaté Hory s tamní zázračnou mariánskou soškou. Se snahou o vznik nového, ideálního člověka. Najednou jsem měl příběh… a moji hostitelé navrhli, že mi s těmi majiteli domu domluví schůzku. „Pijou šampaňské.“ Tak jsme s cinkající taškou vyrazili. Vstoupil jsem do toho domu na příbramských Březových Horách, většího než okolní domky. Se zahradou obehnanou kolem dokola zdí. K ukrývání ideální místo. Majitelé mi do detailu popsali, co se tehdy začátkem devadesátých let stalo. A já se pustil do pátrání a začal oslovovat lidi, kteří mi mohli říct něco k historickému kontextu. Takže jsem se zajímal o příbramské svatohorské zázraky, o proměnu Příbrami od konce války, o stavbu tamního sídliště politickými vězni, o místní revoltu proti srpnové okupaci vojsky Varšavské smlouvy… A při tom jsem uvažoval o vztahové lince toho příběhu. Co prožijí žena a muž, kteří jsou desítky let odkázáni jen na sebe? Vlastně jsem se na to připravoval mnoho let.

Marek Toman, foto: David Konečný

Přiznám se, že právě se zmiňovanou zápletkou jsem měl při četbě románu největší, respektive jediný větší problém. I když se tedy opírá o skutečnost, neobával jste se přece jen, že příběh podobného ražení papír zkrátka neunese?

Pokud by „papír něco neunesl“, znamenalo by to, že některé příběhy se nedají zpracovat literárně. Že nemají dostatečný dramatický oblouk nebo se neprotínají s nějakou sdílenou zkušeností čtenářů. Takovou úvahu si dovedu představit — ale mě ten příběh prostě fascinoval. Až později jsem se dozvěděl o osudu Jaroslava Maršíka, příslušníka SNB, který převáděl poúnorové emigranty. Před zatčením uprchl z Prahy vlakem, pak ho tři měsíce skrývali hostinští v Bratkovicích u Příbrami, s nimiž se náhodně seznámil… a pak žil deset let ukrytý u své sestry. Existuje také španělský film La trinchera infinita, jehož název se u nás překládá jako Nekonečné zákopy, který vypráví skutečný příběh Manuela Cortése Quera. To byl republikánský starosta za španělské občanské války, který se v dobách frankismu díky své ženě ukrýval celých třicet let. Ani tento příběh jsem v době psaní románu neznal. Ale šlo mi hodně o to, aby ten můj příběh o ukrývání byl příběhem vztahovým — co se stane se dvěma lidmi, kteří jsou si zároveň milenci, partnery, ale i vězni a vězniteli? Takže jde o rozvinutí a vyostření partnerského příběhu — z něhož jsem znal jen ten konec. Stará paní opouští svůj byt, řekne „postarejte se o něj“, a noví majitelé uvnitř najdou starého pána bez dokladů, který nemluví česky. Napadl mě ještě jeden příklad: kniha Přežila jsem Hitlera. To jsou vzpomínky Marie Jalowicz Simon, která se jako židovka ukrývala několik let v nacistickém Berlíně. Naprosto neiluzivní vyprávění o tom, jak a čím člověk za takové ukrývání platí. A vidíte, tento příběh vlastně „papír nesnesl“. Jeho „autorka“ jej namluvila na desítky pásků teprve jako seniorka, na naléhání svého syna. Ten pak věnoval spoustu času tomu, aby ověřil detaily matčina vyprávění, protože i jemu připadalo neuvěřitelné. Titul českého vydání je poněkud dryáčnický, čtenářům podsouvá, že tam jde o jakési vítězství. Samotný text to přitom pojímá spíš opačně. Co se týká literatury o ukrývání se, skvělá je i kniha Jiřího Weila Život s hvězdou. Prý si ji lidé v roce 1949 kupovali s očekáváním, že půjde o život s nějakou filmovou hvězdou. Nikoli, je to autobiografický příběh muže ukrývajícího se za druhé světové války, kdy se kvůli svému židovskému původu nachází ve smrtelném ohrožení. Notnou duševní vzpruhou pro něj v jeho úkrytu není druhý člověk — ale kocour Tomáš. Tady žádný patologický vztah nevznikne… Když hlavnímu hrdinovi nakonec nabídne pomoc odbojář, je to snad jediný slabší moment knihy, která je pro mě důležitou součástí mého literárního světa — i světa zkušenosti.

foto: nakladatelství Akropolis

Je pravda, že nevšední vztah dotyčné dvojice je v knize vylíčen poměrně barvitě, a to včetně jejich intimního soužití, vykresleného s velkou jemností — a přitom ty obrazy působí velmi smyslně. Dala by se Panna do jisté míry označit i za román erotický?

Bezpochyby. Vlastně mi šlo o vykreslení ideální situace, kdy by dvojice měla na sebe dost času a mohla se věnovat naplno svému intimnímu životu. Myslím, že takhle se to dělo v obdobích represivních režimů. Sféra intimity byla útočištěm, místem důvěry a svobody. Trochu jako v Rothových Pražských orgiích, ale bez toho intelektuálního nátěru. Navíc moji dva hlavní hrdinové si jazykově a kulturně úplně nerozumějí. Tělesná intimita tu funguje jako univerzální jazyk, i ten se ale musejí naučit. Příslušné scény jsou jako jednotlivé lekce. Lákalo mě popsat počáteční fáze zamilovanosti, to vyostření smyslů a tělesné porozumění i něco tak nehmotného, jako jsou doteky. 

Stejně důležitou roli ovšem v příběhu hraje i křesťanská víra, ztělesněná nejen příbramskou Svatou Horou. Pokud však jde o komunikaci hlavní hrdinky s Pannou Marií Svatohorskou, tam alespoň z mého pohledu zůstává prostor k pochybnostem o jejím duševním zdraví. Nebo to už příliš zlehčuji mystickou rovinu vaší knihy?

Myslím si, že k příběhům o ukrývání se patří i to, jaký má daná situace vliv na psychiku — ukrývaných i ukrývajících. Většinou destruktivní. U dialogů hlavní hrdinky se svatohorskou Pannou Marií si čtenář může vybrat, jestli jde o rozhovor, anebo jestli hlavní hrdinka chce slyšet příslušné odpovědi a ty zaznívají jen v její hlavě. Jedná se o lidovou zbožnost, však jsem se kvůli ní také na Svatou Horu vícekrát vypravil — a vše konzultoval s jedním z tamních kněží. A také jde o specificky ženské téma. Panna Maria Svatohorská by měla mít z podstaty pochopení pro ženy v nesnázích, a právě to u ní hlavní hrdinka hledá. Zároveň si uvědomuje, že její vlastní případ je zvláštní, a je otázkou, nakolik zapadá do náboženského rámce: jestli pro ni náboženství bude mít nějakou radu. Takže pokud mystika, pak praktická. Má hlavní hrdinka potřebuje mít někoho, komu by se mohla vyzpovídat a koho může požádat o radu. Vzhledem k okolnostem může někoho takového najít opravdu asi jen na Svaté Hoře. Jako tisíce lidí před ní i po ní… Nepochybuji, že podobné otázky jako ona tam ženy chodí klást dosud.

Ovšem aby si čtenáři neudělali mylnou představu a neviděli v protagonistce Panny nějakou mučednici — její činy z velké míry naopak motivuje ryzí materialismus, bytostné přesvědčení, že si zaslouží víc, a je kvůli tomu schopna jednat bez skrupulí…

Ano, Ema se rozhodla, že se bude ke světu chovat stejně jako svět k ní. Vlastně se ani nerozhodovala — je to prostě jediná taktika, která jí připadá funkční. Nevyrostla v rodině, která by ji naučila něčemu jinému. Vede sourozenecký souboj s bratrem, a aby se vyrovnala s tím, co jí udělal, je stejně tvrdá jako on. Myslím, že příkladů podobného chování vidíme všichni kolem sebe spoustu. Takže hlavní hrdinka má množství obdivuhodných vlastností — a pak nějaké ty další. Nechávám na čtenářce nebo na čtenáři, jak se k ní postaví. „Hrdinka“ nemusí mít jen pozitivní význam. Rozhodně to není tuctová osoba.

Téma židovství a hlavně českého antisemitismu, který nevymizel ani po druhé světové válce, je přítomno i v Panně. A neobjevuje se ve vaší tvorbě poprvé, stačí vzpomenout prózy Můj Golem (2009) nebo Veliká novina o hrozném mordu Šimona Abelese (2014). K paradoxům doby, o které pojednává váš nový román, patří i to, že katolická církev se po roce 1948 ocitla takříkajíc na stejné straně barikády jako Židé, tedy mezi perzekvovanými nepřáteli režimu. S následky dlouholetého duchovního vakua, v němž se kvůli tomu většina naší společnosti ocitla, se potýkáme dodnes…  

V tom s vámi souhlasím. Ještě bych dodal, že téma židovství se objevuje i v dalších mých knihách, také v těch pro děti — například Nožička a Wohryzek. V Panně mi šlo o vykreslení venkovských Židů, kteří byli od svých nežidovských sousedů prakticky k nerozeznání — stačí se podívat na fotky na náhrobcích venkovských židovských hřbitovů anebo si přečíst Vojtěcha Rakouse či Šimona Wellse. Navíc hráli velkou roli v udržování venkovské infrastruktury. V jednom z podbrdských historických sborníků jsem se dočetl, že byli pověstní svou diskrétností, se kterou si nechávali informace o dluzích svých zákazníků pro sebe. Odtud název jedné kapitoly — Židé se zašitou pusou —, což je vlastně citace rčení. Emu přitáhne k rodině Velemínových jejich obchodnický úspěch a jiná kvalita života, než na jakou je zvyklá doma. Hledá vlastně funkční rodinu. U svých zaměstnavatelů ji pozná, ale její vlastní postoje to už neovlivní. Spíš naopak. Zároveň se od nich naučí obchodnické profesionalitě. Antisemitismus ji míjí, ale když se Židé ocitnou na straně pronásledovaných, využije toho. Ema chce být vždy na straně silnějších. Svou náboženskou víru si uchová v jakési soukromé podobě. Jako něco mezi ní a Pannou Marií Svatohorskou.