Konstelace: Místa zlomu

Jako spisovatelka i teoretička se pohybuješ mezi slovenštinou a češtinou. Jak tuhle svou pozici vnímáš?

seriál Konstelace

Oba jazyky používám v běžné komunikaci, a tím pádem i v umělecké tvorbě. Prózu již píšu pouze česky, básně z osmdesáti procent taky. Píšu v tom jazyce, ve kterém přemýšlím. Co se týče odborného psaní, zajímají mě zlomy. Místa, kde se literatury potkaly a ovlivnily na nějaké prokazatelné úrovni. Kdyby se tak nestalo, podoba textů by byla jiná. Příklad: V předválečném období měla slovenština k dispozici překlady zásadních děl z francouzštiny, angličtiny a dalších západních jazyků jen v omezené míře. Zdrojem pro slovenskou literaturu tak často byly české překlady, případně původní české texty, které navazovaly na různá hnutí. Takovým zdrojem byl pro slovenský nadrealismus český surrealismus. Ještě důležitější byl ale pro slovenskou poezii český poetismus. O něm slovenská literární věda přímo psala jako o zdroji modernizace slovenské poezie. K poetismu se vraceli slovenští autoři nejen v rámci nadrealismu, který Nezval ovlivnil více, ale především dříve než surrealismus francouzský, ale další autoři i mnohem později koncem 50. let. V tom čase se okruh mladých básníků obrátil k poetismu jako k prostředku rozšiřování možností dobové poezie. Síla toho vlivu byla tedy obrovská a vědomi si toho byli nejen autoři, ale i literární vědci, kteří tuto skutečnost opakovaně zdůrazňovali — v Čechách například F. X. Šalda. Kromě zlomů a setkání literárních mě zajímají i ty jazykové. Čeština byla po staletí jedním z oficiálních jazyků v předkodifikačním období slovenštiny, která v jistém smyslu vyrůstala na půdě jazyka českého, neboť jejím základem byla kralická bibličtina. Dodnes na moravsko-slovenském pomezí žijí nářečí, která různé skupiny jazykovědců ve 20. století zařazovaly jednou do moravských nářečí, podruhé do slovenských. Nedávno jsem byla na slovenských Kopanicích na slovensko-moravských hranicích. Jazyky tam nejsou promíchané, žijí vedle sebe a percepční bilingvismus, jehož ztráta je tématem již bezmála dvě desetiletí, tam funguje dokonale. 

V rámci doktorátu na pražské komparatistice se věnuješ současné české a slovenské poezii. Mohla bys svůj výzkum přiblížit?

Konkrétně se věnuju podobě města v české a slovenské poezii po roce 2000. Zajímá mě, jak se v poezii proměnily tradiční dichotomie periferie—centrum, jak se specifické fenomény, jako jsou panelová sídliště a umění, které tam vzniká, promítají do slovenské poezie a jak do té české. Jeden z oněch zlomů, které jsem zmiňovala, popisuji v kapitole, jejíž část v blízké době vyjde v kolektivní monografii o poezii po roce 1945. Zaobírám se v ní městskými sbírkami Kataríny Kucbelové a Víta Janoty. Pokusila jsem se srovnat, jakým způsobem se vztahují například k vizuální poezii či k Jiřímu Kolářovi, ke kterému Kucbelová přímo odkazuje. Nejzajímavějším zlomem ale v tomto případě bylo, že obě sbírky vybízí čtenáře k tvorbě městských map a bedekrů pro stálé obyvatele. Ztráta městských center, jejichž charakter se unifikuje v souvislosti s masovým turismem, a únik na periferie nejsou ničím novým. Nový je ale návod — související s Kolářovým Návodem k upotřebení — k použití města jiným způsobem. Sbírky — každá jinak — vybízí k nalézání nových vrstev prostoru, který důvěrně známe. Vít Janota to ve sbírce Uličnice (Dauphin, 2017) pojal formou vizuální poezie a koláže, Kucbelová ve své sbírce Malé veľké mesto (Ars poetica, 2008) mluví o něčem velmi podobném na konceptuální rovině.

foto: Martina Blažeková

V jakém stavu jsou podle tebe vzájemné vztahy české a slovenské poezie? Lze například mluvit o ohlasech slovenských básní v českých textech a naopak?

To si nemyslím, nebo bych to nenazývala ohlasy. Objevují se podobná témata, motivy. Ale že by se někdo přímo vztahoval k někomu, jako tomu bylo v případě Milana Rúfuse, který ve svých básních citoval Holana, vztahoval se k jeho tvorbě, filozofii, vytvářel aluze, koláže ze svých a jeho veršů atd., to se myslím neděje. Podobnost témat je samozřejmě dána určitou unifikací prostoru, ve kterém žijeme, globalizací atd. Je tomu tak v literatuře obecně a poezie na tom není jinak. Ale česká a slovenská poezie nemá k sobě blíž než třeba česká a německá jen proto, že jsou si jejich jazyky podobné. V počátcích práce na disertaci jsem se opakovaně pokoušela analyzovat nějaký typ vývojové interakce. Ta ale již ve 20. století probíhala sporadicky — více v první polovině století. Různé antologie současné české a slovenské poezie bych taky do kategorie ohlasů nepojímala. Jsou to uměle uspořádané celky, leckdy navíc přeložené.

Co tě ze slovenských básní v poslední době zaujalo? 

Všechno, co mě zaujalo, souvisí s prací, kterou píšu, s tématem města. Můj vhled je tedy velmi limitovaný. Vedoucí mé disertační práce Josef Hrdlička mi onehdy říkal, že bych měla mít pokoj vytapetovaný současnou poezií, pokud o ní chci psát. Nelze než souhlasit. Na té tapetě by byly zejména básně o městě nebo nějak s městem související. Na druhou stranu je zajímavé hledat paralely určitých motivů ve sbírkách městských a neměstských. Například motiv ztráty paměti nebo návratu domů. Takže na tapetu pak musím přilepit další sbírky, další básně. Teď jsem tam třeba lepila Dominiku Moravčíkovou, jejíž poezie s městem přímo nesouvisí. Její báseň „Návrat domov“ ale mluví o něčem, co je blízké městskému prostoru. Hned vedle ní bych nalepila text Márie Ferenčuhové, kde má krásnou metaforu: lyrický subjekt po návratu domů do rodného města na ulici potká člověka, který má na sobě „nedelný oblek tvojho starého otca“.

foto: Martina Blažeková

Na FF UK, kde studuješ, nedávno došlo ke skokovému snížení doktorandského stipendia, téměř o dvacet procent. V kontextu inflace a rostoucích cen energie je to poměrně citelná rána. Jak se s tím vyrovnáváš a jaký máš celkově dojem z kvality svého studia? 

Měla jsem studium několik let přerušeno kvůli mateřství, začínala jsem v roce 2012 a v té době byly formou stipendia hrazené pouze první tři roky studia. Vnímám to ale v souvislosti se svými mladšími spolužáky a chápu, že to je v dnešní době velký problém. Současnou situaci vidím spíše v jiných souvislostech, a sice akademických. Existuje tlak na to, aby studenti odevzdávali hotové disertace po čtyřech letech studia. Chápu, že bylo předtím problematické, pokud část studentů studovala osm let, než odevzdala disertaci, na druhou stranu však za tuto dobu zažádali o bezpočet grantů na monografie, slovníky, odborné publikace atd., mohli ve větším časovém rozpětí absolvovat i více studijních pobytů, publikovat, učit se od svých vedoucích. Nutnost za čtyři roky splnit všechna kritéria, žádosti o granty, odborné konference, stáže, jazykovou zkoušku, doktorskou státnici atd., a k tomu ještě napsat disertační práci v určité kvalitě, když většina studentů má ještě další práci, aby vůbec vyžila, se podle mého názoru negativně promítne na kvalitě odevzdaných prací.

Autor studuje komparatistiku.