Mladá generace nemá cit na totalitu

Ačkoliv je vaše nová kniha označována za součást volné trilogie, od předešlých dvou titulů — Transport za věčnost a Labyrint nedokončených setkání — se v mnoha ohledech liší. V čem tedy vidíte propojení oněch tří próz?

Všechny ty knihy jsou vlastně o tomtéž. Hrdinové jsou dospívající kluci a holky, žijící sice v různých časových rovinách, ale řešící stejné problémy — otázku vlastní identity, touhu po přijetí, hledání vlastního místa a úkolu. Důležitým tématem je ale i svoboda v nesvobodě různého typu, ať je to terezínské ghetto, nebo vojenský výcvikový tábor. Překonání strachu a vnitřních limitů, odpovědnost nebo vlastně i povinnost dělat vlastní rozhodnutí. Ale i hledání přesahu vlastní existence — určitý nenáboženský, leč přesto duchovní rozměr, který se ve všech třech knihách opakuje. A dále jsou to motivy vyrůstající z mé první knihy Transport za věčnost — i ve škole budoucnosti se učí o tvorbě dětí v Terezíně, rebelové v horách u ohně zpívají zhudebněný text Hanuše Hachenburga apod. Ale snažím se, aby to bylo nenásilné, vlastně takový bonbonek pro čtenáře, kteří předchozí knížky znají.

František Tichý, foto: Johana Činčerová

V románu využíváte prvky dvou dnes velmi populárních žánrů, sci-fi a dystopie. Patříte sám k jejich čtenářům? Nebo vás k tomu přiměla spíše oblíbenost takových děl mezi současnou mládeží, která je vaší cílovou skupinou?

Jako kluk jsem na sci-fi vyrostl a vždy si přál nějaké napsat, takže jsem si tím vlastně splnil klukovský sen. Současné dystopie moc nečtu, ale samozřejmě znám a miluji klasiku, jako je Orwell a Lowryová — k inspiraci jejím Dárcem se přiznávám nejen citátem v úvodu třetí části knihy, ale i jménem hlavního hrdiny. Velkým vzorem a výzvou je pro mne stále i Karel Čapek. Myslím, že některé jeho vize jsou v kontextu událostí posledních let neuvěřitelné. Ale samozřejmě hrálo roli i to, že žánr je blízký dnešním čtenářům.

Ve vaší knize je Evropa obklopena ostře hlídanou bariérou, na životy jejích obyvatel dohlíží všemocný Systém a za zdí podle oficiální propagandy číhají krvežízniví nepřátelé. Dokonce jste si dal tu práci a sepsal i stručné dějiny první poloviny 21. století, z nichž tento neradostný svět blízké budoucnosti povstal. Vaše předpověď bohužel působí docela realisticky…

Myslím si, že to takhle za třicet let skoro jistě nebude, je to záměrně akcentované. Na druhé straně, kdyby nám někdo před třemi lety řekl, co nás čeká, asi bychom se mu vysmáli. Nebezpečí spočívá v lidské povaze, moderní technologie z nás nechávají vybublat spíše to horší a operátoři, kteří využívají nejnovější vědecké výzkumy, aby vytvářeli závislosti a na ně navázaný zisk — který by se dle mého názoru měl danit stejně jako hazard nebo alkohol —, jsou podle mě stejným ohrožením svobody jako diktátoři dřívějších časů. Proti možné totalitě postavené na současných technologických a vědeckých možnostech bylo naše dětství v socialismu sedmdesátých a osmdesátých let naprostou idylkou. Přesto i z těchto vzpomínek v knize čerpám. Bohužel, dnešní mladá generace nemá už náš „cit v prstech“, který jsme životem v totalitě získali. Je naší odpovědností jim i toto neustále předávat. Snad se mi to přítomnou knížkou alespoň trochu podařilo.

V dotyčném světě se emoce, vzpomínky a city stávají nežádoucími atributy, které jedince vylučují z lidské společnosti. Považujete to za možný důsledek naší rostoucí závislosti na digitálních technologiích, o které vaše kniha v první řadě pojednává?

Emoce a vzpomínky jako takové ne. Pouze ty autonomní, nezávislé. Skutečný život je ve vědomém prožívání tady a teď. Technologie nám implantují vzorce myšlení, prožívání, emoční reakce, které slouží někomu jinému, děsí a lákají, aby nás zneužili, kradou nám autentický život a nahrazují ho umělými světy. Ale vždy je na nás, jak se rozhodneme. V tomto jsou ale děti a dospívající nejohroženější. Fascinují mě rodiče, kteří řeší, aby jejich děti jedly bio a nenechaly se očkovat, ale dají jim v osmi letech chytrý mobil. Přitom mentální jedy jsou mnohdy horší než ty fyzické, jak se v posledních letech ukázalo.

foto: Baobab

Značně znepokojivá je také představa, že podobně jako protagonista Jony nebudeme jednou schopni s jistotou rozlišit skutečnost a pouhou simulaci. Dnes však snahy o propojení těchto dvou světů působí spíše úsměvně — třeba když před pár dny uspořádal jeden z českých prezidentských kandidátů tiskovou konferenci současně fyzicky i ve virtuálním světě…

To je jen otázka času, než to úsměvné přestane být. Na druhou stranu jsem v tomto vlastně optimista. Lidskou podstatu s její touhou po lásce, štěstí a svobodě není možné oblafnout sebelepší technologií. V tomto smyslu také vyznívá Jonyho závěrečný střet se Systémem. Vždy je to ale něco za něco.

Výrazný prvek představuje v Rekrutovi 244 jazyk náctiletých hrdinů, hojně využívající zkratek, hovorových prvků nebo výpůjček z angličtiny, který ve výsledku působí velmi autenticky. Jak jste při jeho vymýšlení postupoval? Pomohla vám při tom nějak vaše pedagogická činnost?

Určitě, myslím, že pokud nepřijde nějaké nové „národní obrození“, budeme za těch třicet let mluvit všichni v podstatě anglicky. A technologie v tom — především u mladých — hrají zásadní roli. V knížce jsem to jenom „naťuknul“, pohrál jsem si nejen s několika před pár lety u teenagerů oblíbenými zkratkami a anglicismy — od té doby se to zase dost posunulo —, ale s kolegou Vítkem, který na naší škole učí angličtinu a v této věci mi pomáhal, jsme vytvořili pár novotvarů, které jsou možná i funkční — šůsky, spídovat ad. 

Svou novou knihou jste podle všeho završil jistou tvůrčí etapu, proto se nabízí otázka, co plánujete dál?

Myslím, že v těch třech románech jsem řekl všechno, co bych rád předal. Ale život jde dál, tak uvidíme, co mi ještě připravil a co ode mne očekává. Určitě bych se rád vrátil k pedagogické tvorbě — v hlavě mám titul Pusťte k tomu děti, který by měl shrnout naše třicetileté zkušenosti s participací dětí a dospívajících na výchovném a vzdělávacím procesu. A pak bych rád napsal dobrodružnou knihu, která by se odehrávala v osmdesátých letech a čerpala z mých vzpomínek na dětství. Ale uvidíme, jak se říká, když chceš pobavit Boha, seznam ho se svými plány.