Ženy přehlížené nadvakrát

Román Studna osamění končí modlitbou protagonistky Stephen: „Přiznej se k nám, ó, Bože, před celým světem. Dej i nám právo na život!“ (přel. Vladimír Vendyš). Text, který bývá označován za „první lesbický román“, oslaví za šest let stovku. Jak jsou na tom LGBT+ lidé před bohem dnes, když se znovu projednává návrh ústavy ukotvující manželství jako svazek muže a ženy?

Záleží, jestli mluvíme o institucionálním náboženství, anebo o víře. Queer lidé s bohem žádný problém nemají. Problém máme s lidmi, kteří si myslí, že pravdu vlastní. V mém okolí se přitom pohybuje dost gayů, kteří se označují za katolíky, což zase já označuji za masochismus. A spousta z nich svoje vyoutování odkládala právě proto, že jsou věřící. Před pár lety navíc českou společností rezonoval případ synovce Ester Janečkové, Filipa, který ve 14 letech spáchal sebevraždu v reakci na homofobní postoje společnosti. To ale bylo patrné až z toho, že měl na rakvi duhovou vlajku. I proto vznikla iniciativa S barvou ven. Přitom nedávno jsme byly s dcerou v Hamburku, kde duhová vlajka visela na každém kostele pro námořníky.

Sylva Ficová, foto: Anna Štičková

Jako překladatelka se pohybuješ mezi českým a anglosaským prostředím. Jak vnímáš rozdíly mezi LGBT+ literaturou v Česku a jinde?

V Británii LGBT+ není téma obzvlášť od doby, kdy bylo schváleno manželství pro všechny. Patrný rozdíl je třeba už mezi průměrně velkým českým a britským knihkupectvím — v tom britském často najdeme polici s LGBT+ literaturou, která zpravidla obsahuje komiksy, vzdělávací a historické publikace. Beletrie tam ale nebývá, protože to už je „mainstream“. Nicméně, kdyby mi bylo teď čtrnáct a chtěla bych se v průměrném českém knihkupectví k LGBT+ literatuře dostat, aniž bych se musela někoho ptát, protože bych se styděla, měla bych celkem problém. Naštěstí už je dnes možné najít informace na internetu, před třiceti lety tu ale taková informovanost vůbec nebyla.

Vedle toho máme v anglosaském prostředí dost výrazné a hlavně všeobecně uznávané queer osobnosti…

Britská Poetry Society uvádí na svých stránkách doporučenou literaturu pro výuku na středních školách, najdeme tam i průřezovou rubriku LGBT+ témat, kde je zařazen nejen Oscar Wilde, ale i současné autorky a autoři.

Takže rozdíl spočívá v tom, jak k LGBT+ publikujícím přistupují instituce?

Nejuznávanější britskou básnickou cenu, Cenu T. S. Eliota, získala v letošním roce Joelle Taylor. Začínala se slam poetry, ale píše také silně politickou a levicově orientovanou poezii. V oceněné sbírce C+nto: & Othered Poems tematizuje také uprchlictví anebo problémy žen na pracovním trhu. V laudatiu se mimo jiné píše, že svou tvorbou mapuje dosud nepříliš zviditelňovaný život a situaci „butch“ leseb („maskulinních“ leseb, tedy takových, které nejlépe splňují stereotypní představu většinové společnosti, pozn. red.). Nedovedu si představit, že by v Česku s takovým odůvodněním takto uznávanou cenu obdobná kniha získala.  

Přesto v dějinách české literatury queer autorky a autory najdeme. Jen o nich v souvislosti s queer tematikou třeba nemluvíme. Napadají tě nějaká zavedená jména, která bychom mohly zmínit?

Na úrovni Joelle Taylor je u nás pro mě osobně Svatava Antošová. Mají podobný naturel i způsob psaní. Obě se navíc nevěnují výlučně poezii. Máme-li hovořit o próze, pak rozhodně Zuzana Brabcová. Obecný problém ale vidím v tom, že je složité najít dílo, které tematiku uchopuje, a nadto jej lze ještě označit za kvalitní.

Není ale možné, že české queer literatury vzniká více, než kolik si uvědomujeme?

V zahraničí se autorky a autoři hodně sdružují v rámci spolků, v Česku ne. Generace lidí, kterým je zhruba třicet pět a více let, nežije oproti mladší generaci příliš komunitně. Někteří jako by si pletli slova „komunitní“ a „komunistický“. Další faktor je ten, že se v Česku rádi tváříme, že jsme tolerantní, jinakost ale tolerujeme jen ve chvíli, kdy není vidět. Člověk po vyoutování automaticky dostane kontroverzní duhovou nálepku a málokdo má energii snášet případné komentáře. Dílo se pak neposuzuje na základě kvalit, ale na základě tématu. Píše-li muž milostnou poezii ženě, odborná veřejnost řeší v jeho básních metafory, píše-li muž milostnou poezii muži, řeší se to, že je gay.

Láska mezi dvěma ženami se ale v české společnosti zdá být snad ještě větší tabu než láska mezi dvěma muži.

Hodně žen takto chrání svůj rodinný život, jako matka neoutuješ jenom sebe, ale taky celou rodinu.

To znamená, že hodně osob nechce vyjít „s barvou ven“?

I proto jsou některé texty psané neproniknutelným stylem, aby například nebyl rozeznatelný rod. V rámci queer čtení tuto rovinu rozeznáme, běžný čtenář ji ale nepostřehne. O skotském básníkovi Edwinu Morganovi se vědělo, že je gay, on nicméně veškerou svou milostnou poezii komponoval způsobem, aby nebylo poznat, kdo ji komu věnuje a v jakém rodě. Vyoutoval se až v sedmdesáti, v roce 1990, ale nestalo se nic – queer kruhy už o něm dávno věděly.

V roce 2010 vyšly ve tvém překladu komiksové stripy od Alison Bechdel. Výbor nese název Lesby k pohledání a vydalo ho menšinové nakladatelství. V té době v Praze ještě ani neproběhl první pride. Jak ses k Bechdel tehdy dostala?

O dva roky dříve vyšel v Argu Rodinný ústav: rodinný tragikomiks, takže Bechdel v Česku nebyla úplně neznámá. Ty stripy mi nicméně poskytla kamarádka žijící v Americe. V té době shodou okolností zakládala nakladatelství LePress Markéta Navrátilová z Prahy, kde výběr stripů vyšel. Chtěly jsme dokonce pokračovat druhým dílem, problém byl ale s distribucí a ostatně už jenom s tím, že se v názvu titulu objevuje slovo lesba. Bizarní bylo, že když v Čechách překlad vycházel, připomínala tuzemská situace to, co Bechdel popisovala v Americe v osmdesátých letech. A nemůžeme říct, že by to u nás dnes v některých směrech bylo o moc lepší.

Sleduješ i autorky z jiné strany politického spektra? Co třeba Fran Lebowitz?

Sleduju. Je na tom skvěle vidět, že jsou queer osoby rozprostřené napříč celým politickým spektrem.

V současné době s básnířkou Annou Štičkovou překládáte v tandemu Carol Ann Duffy, která v České republice zatím není příliš známá…

Na Carol Ann Duffy je zajímavé, že v historii dvorních britských básníků byla první jmenovanou ženou, navíc dvakrát po sobě — jednou ji navrhl labouristický premiér, podruhé konzervativní. Je to vyoutovaná lesba a pochází ze Skotska, takže došlo hned k několika společenským posunům zároveň. Její nerýmované milostné básně jsem si původně překládala pro sebe a pro časopisy, teď jsme se s Annou pustily do těch rýmovaných.

Mezi vrstevnice a vrstevníky Carol Ann Duffy patří v Česku třeba už zmíněná Svatava Antošová nebo Mike Perry, který v románu Klec pro majáky popisuje svou tranzici. O queer literatuře se ale mluví především v souvislosti s těmi mladšími…

To je dáno právě tím, že ti autoři dřív nebyli moc vidět. V Británii natočila BBC už v roce 1990 podle románu Na světě nejsou jen pomeranče celou minisérii. Carol Ann Duffy je uznávaná autorka, o které se vyučuje na středních školách. Queer lidé tam žijí otevřeně, o jejich tématech se mluví otevřeně, generace na sebe mohou i díky tomu navazovat. V českém školství se queer téma v literatuře prakticky neotvírá. Sice se učíme třeba o tom, že Vrchlický měl vztah i s matkou své ženy, ale gay a lesbická literatura bývá tabu. Ani náznakem se neobjeví zmínka o „prvním moderním lesbickém českém románu“, i když o Zuzaně Brabcové by se klidně učit mohlo, její dílo je završené. Ze současné poezie se čte ve školách Krchovský, už ale ne Svatava Antošová.

Spojení „lesbická literatura“ je asi stejně nešťastné jako „ženská literatura“. Přesto — je třeba o lesbách hovořit a nějaké lexikum si pro to najít musíme. Už dřív jsi v rozhovorech zmiňovala triádu lesbička-krabička-žehlička a narážela na nevhodné užívání zdrobnělin.

Jsou ženy, kterým slovo „lesbička“ nutně nevadí, jde ale zpravidla o ty, které se za svoji orientaci stydí. Říká se taky „jsem na holky“ anebo „jsem queer“. Je otázkou, jestli je slovo „queer“ víc sexy, anebo jestli je slovo „lesba“ pořád vnímáno jako nadávka.

Přijde mi, že slovo „lesba“ je vnímané méně patřičně než „gay“.

Gayové se začali jako gayové označovat sami, a tak to slovo přišlo o tu hanlivost. V Česku se stále píše o homosexuálech, v zahraničí se už od tohoto pejorativního označení ustoupilo. V angličtině o sobě nicméně i žena může říct, že je „gay“, a je to srozumitelné, v češtině to označení pro ženy zatím není zažité, ačkoliv některé už ho v souvislosti se svou orientací používají.

Proč jsou lesby v české společnosti tak málo vidět?

Ženy jsou českou společností přehlížené obecně, a když je žena lesba, platí to pro ni dvojnásob. I v novinových titulcích většinou čteme o gayích. Jindřich Šídlo nedávno tvrdil, že svatby pro gaye budou, a já se ho musela vzápětí ironicky ptát, jestli pro lesby taky. I proto je téma leseb stále vnímáno kontroverzně. Nejsme vidět, a proto se o nás nemluví. Podíl na tom ale nenese jenom společnost, nesou ho i samotní queer lidé, protože dokud se ke své orientaci nebudeme otevřeně hlásit, nebudeme nikoho zajímat.