Přepínám z knížky do knížky bez problémů

Jelikož se dost často stěhuješ a měníš bydliště, kolikátou knihovnu už si tady v Brně zakládáš?

Vždycky to vzniklo nějak samo od sebe, knihovna vždycky vznikne tak nějak sama od sebe, což si všimne každej milovník knih, že knihy se samy rozmnožují. Jakmile jsou někde dvě, tak vždycky za nějakou dobu je jich tam třeba deset. A nikdo neví, kde se vzaly. Mám takový zážitky třeba z blázinců, kam přijíždím se dvěma knížkama, a odjíždím za půl roku třeba se třiceti.

seriál Domácí knihovna

První knihovna byla mezibořská, u maminky, to tady mám část, co z ní zbylo, druhá byla v Litvínově, tam toho moc nebylo, potom v Mostě, kde jsem bydlel, když mi bylo dvacet až dvaadvacet, ale v tom bytě byla tak obrovská knihovna, už když jsem přišel, že jsem do ní už další knížky nepřidával. Hlavně jsem nechal knihovnu v archeologickým ústavu. Tam měli všichni kolegové knihovnu, říkali jsme tomu tzv. plovoucí knihovny, kde ty knihy volně pluly mezi knihovnama, takže co bylo koho, nikdo neví. 

Nejvýznamnější část mojí knihovny, knížky, který jsem si střádal a stěhoval se s nima, uvízla v Ústí nad Labem, u mojí výborný kámošky na půdě. Jsou to fakt jenom tři banánovky, ale vybraných kousků. Tam mám jen českou poezii a filosofii. A to sem za mnou dorazí, až ta moje kamarádka bude něco převážet do Domu umění, tak se to s tím sveze. Takže se ani nedá říct, že bych si nějakou zakládal. Knihovny se zakládají samy z vlastní vůle, proti tomu se nedá nic dělat.

Daniel Hradecký, foto: Václav Maxmilián

A je nějaká knížka, které ses nikdy nevzdal, kterou máš celou dobu, v tom stejném výtisku? 

Ty nejvzácnější kousky, který mám fakt celej život, tak jsou v tom Ústí, takže sem dorazí. Tam je jedna knížka, která má příznačně počesku svinskou historii. Je to Chrlení krve Ivana Diviše. Mám ji od jedné kamarádky, která se tenkrát jmenovala Voláková, jako rodný jméno, a její otec, Volák, taky spisovatel s velkejma uvozovkama a kurzívou, tak byl kamarád Josefa Jedličky. Týden po vstupu vojsk v šedesátým osmým byl Jedlička už v Německu, ale nechal tam celou svou knihovnu a archiv rukopisů. A tady ten Volák, ten báječnej kamarád, že se mu o to postará. Postaral se mu o to nejrůznějšími způsoby, namnoze svinskými; každopádně z tý jeho knihovny měla ta moje kamarádka ve svý knihovně spoustu věcí. A já přijdu a říkám: „Jé, ty tady máš Diviše!“ Já jsem tehdy na tom Divišovi visel jak na jeřábu. Otevřu to a tam Divišův autograf — věnování Josefu Jedličkovi krásným Divišovým rukopisem. To je kniha, kterou fakt miluju. Putovala se mnou po všech těch bydlištích a uvízla v Ústí. Doufám, že se s ní zase brzy shledám. 

Jsou nějaké knihy, které si kupuješ nebo pořizuješ neustále znovu?

Spíš je nacházím, kupodivu. Pár příkladů, který tady okolo vidím: Dino Buzzati, toho občas prostě někde najdu, Dürrenmatt, Green, tyhle věci. Ono to vycházelo ve velkých nákladech, tak je toho všude plno. Ale co si dokupuju neustále? Protože jsem byl vždycky chudej, tak asi nic. Teorie spolehlivosti, ano, tu jsem si dokoupil teďka, protože jsem ji měl nejednou a zmizela mi. Nevím, kdo ty předešlý kousky má, ale snad si je užívá jako my všichni. 

Já netrpím nijakou přemrštěnou úctou ke knihám jako k artefaktům. Tady mi roste hromádka přebalů, protože to vždycky sundám. Já nad tím svačím, mám rád obečtený knížky, vůbec mi nevadí, když do toho ukápne sopel z nosu, tak to tam nechám, ve vlastní knížce. Je to DNA, takže něco jako ex libris, když si plivneš do vlastní knížky. 

Co bych si asi vždycky koupil, tak je kniha poezie, a to opět od Ivana Diviše, a to Žalmy. V tom modrým kapesním vydání z BB artu, která je taky v Ústí v těch banánovkách. Tu jsem si s sebou brával i na psychiatrii, na pár dnů, když jsem věděl, že jdu třeba jen na detox, a vždycky jsem si ji tam pomaloučku na kuřárně prožil znovu. Jestli znám nějakou knížku poezie dobře, jsou to Divišovy Žalmy. 

Které knihy si vybavuješ z dětství?

Zaprvé já jsem nečetl. Mě k tomu nikdo nevedl. Mamka měla knihovnu, pravda, taková ta klasická česká úřednice-čtenářka, která prostě má nějakou knihovnu. Otec nevím, jestli někdy něco četl. Když se ucházel o mamku, tak asi něco jo, aby ukázal, že je jí hoden. V rodině se nečetlo, u prarodičů žádný knihovny nebyly. Takže jsem nečetl, možná tak Čtyřlístek, Ferdu Mravence a Brouka Pytlíka. Žádný geniální dítě, konvenční klučina z hor. Potom už verneovky. Já jsem ten, kdo vyrostl na verneovkách, nikoliv na foglarovkách. Tak je potom rozdělenej národ, mezi ty, co četli Foglara a co četli Verna. Foglara jsem nečetl vůbec nic, ani ty komiksy. Asi bych si je přečetl, ale nedostaly se ke mně. 

Pak se mi dostala do ruky knížka od Geralda Durrella Mluvící balík, ilustroval to Adolf Born. Ta knížka mě tak chytla, že máma dokonce uvažovala o tom, že mě zavede k nějakýmu dětskýmu psychologovi, protože já ji četl tak půl roku pořád dokolečka. Já se toho příběhu nemohl nabažit. 

Potom se objevila knížka, kterou od té doby dost málo vídám, a ta je Marka Twaina Yankee z Connecticutu na dvoře krále Artuše. To mě tak fascinovalo, že jsem si dokonce z jednoho spolužáka, bylo to v sedmý třídě na základce, udělal sluhu Clarence podle té knížky. 

Které si pamatuješ ze školních let a z rané dospělosti? 

Průlomová věc, která mě navnadila k četbě, to bylo až v prváku na gymplu, když jsme začali chodit do tanečních. Já se do těch tanečních bál a instinktivně jsem šel ke knihovně a hledal něco, co mě bude chránit, nějakej fetiš nebo amulet, a vzal jsem si s sebou Raye Bradburyho Marťanskou kroniku a 451° Fahrenheita v jednom svazku, což se mi do kapsy vešlo. Samozřejmě ze mě všichni měli srandu, že si beru na taneční knížku, ale od té doby jsem byl v očích vrstevníků intelektuál. 

Já jsem do dneška hlavně böllovec, protože v šedesátých letech co vyšlo od Heinricha Bölla, to mamka měla v knihovničce. Jsem si říkal, co budu číst, přišel jsem ke knihovně, a to bylo už v pozdním gymplu a člověk by už měl číst něco asi jiného, náročnějšího a závažného, ale já ne, já si vzal Heinricha Bölla Klaunovy názory. Teď jsem si je dokoupil a přesně tohleto vydání jsem tehdy zhltal. Už to není prvoplánová a dětská četba. Ale já jsem zjistil, a to jsem zjistil až po několikátým přečtení, že všechno, co si myslím o Německu, jakou mám představu o tom, co je vlastně Německo zač, tak mám od Heinricha Bölla. Je to pro mě zásadní autor a všechny jeho knihy mám přečtený mnohokrát.

Daniel Hradecký, foto: Václav Maxmilián

Postihla tě někdy nějaká čtenářská krize? 

Musím říct, že tím nijak netrpím. Párkrát se mi to v životě stalo, že jsem nemohl číst, ale nikdy to nebylo dlouhodobý, že bych měl období třeba půl roku a zoufal bych si, že otevřu knížku a nebaví mě, mlčí ke mně. Z toho bych byl zničenej, to jo. Já se přiznám, že bez čtení si nedovedu život představit. Třebaže nejsem žádnej rychločtenář, čtu pomalu a důkladně. Viktor Šlajchr kdysi utrousil cosi o „Hradeckého impozantní sečtělosti“, a tohle spojení se tak zalíbilo, že to má efekt do dneška a každej, kdo píše cokoliv o Hradeckým, tak píše něco o impozantní sečtělosti. A já se musím smát, protože já kdybych si to spočítal, kolik jsem opravdu přečet knížek, zjistil bych nejspíš, že míň než tisíc. Spoustu jsem jich rozečetl, spoustu jsem jich viděl, prolistoval, ale opravdu jsem přečetl spíš nižší stovky knih, což jsou ale knihy, který na mě měly zásadní a vysledovatelnej vliv. 

Čteš knihy opakovaně? A kterou jsi četl nejvíckrát?

To je naprosto zásadní. Tím udržuješ kontinuitu svý duše. Nějakých zásadních knih, kam počítám ty, který jsem četl víc než třikrát, tak těch je pár desítek. Já vůbec nečtu současné autory. Třeba jen když se mi něco doporučí nebo mi je někdo donese. 

Nejvíckrát jsem četl Thomase Manna Kouzelný vrch. Jedna z mých alternativních bytostí, který ve mně žijou, tak je rozhodně Hans Castorp. Jsem Hans Schnier z Klaunových názorů a pak jsem Hans Castorp, a ten je mi myslím fenotypálně ještě bližší. Kouzelný vrch jsem četl asi desetkrát. 

Co máš teď rozečteno a co se třeba chystáš číst?

Rozečtených mám stabilně takových deset knížek. Celej život to tak mám. A neplete se mi to. Když se mě na to lidi ptají, říkaj: A to nemáš v hlavě chaos, když máš rozečtených deset knížek? A já říkám: Kolik máš ty kanálů na televizi? Nemáš z toho chaos, když to neustále přepínáš? Já taky nemám chaos, přepínám z knížky do knížky bez problémů. Teď jich tady mám okolo sebe osm a ještě jsou nějaké vedle a pochopitelně na záchodě. Ale tak namátkou: Guy Viarre — Bílé předání. Naprosté překvapení, fantastická, ultimativní poezie. Ten člověk se plánoval zabít, už když se narodil, a všude o sobě roztrušoval, že bude žít maximálně třicet let, a v těch třiceti se teda zabil. Je to taky knížka na celý život a možná by mi stačila i na opuštěný ostrov. Potom Dodatky z Hampsteadu a Kniha proti smrti od Eliase Canettiho. To je taky kniha na celej život, protože jsou to jednotlivý aforismy a můžeš se k nim vracet. Nečtu to popořádku, jenom to někde otevřu a žasnu. Tohle bych byl rád, kdyby něco takového zůstalo po mně v literární pozůstalosti, jen hromádka hermetickejch textů. 

Kde a jak často nakupuješ knihy?

Celej život jsem byl fakt chudej, tož jsem knihy nekupoval, jenom někdy zřídka. Třeba k Vánocům nebo k narozeninám jsem si koupil, dvě tři za rok. Nebo jsem si nechal dát jako dárek knížky. Devadesátý léta jsem si nekupoval knížky, protože rum byl přednější. Ale ony se ke mně vždycky nějak dostaly. Teď v týhle krizi, v kompozitní krizi, která je složená ze všech možnejch krizí, tomu svýmu nukleárnímu stresu čelím tak, že utrácím za knihy, protože poprvý a naposled mám peníze. Týdně koupím třeba deset knih. Chtěl bych mít kompletní ΟΙΚΟΥΜΕΝΗ například, neboť se po dvaceti pěti letech vracím k čisté filosofii, chtěl bych mít kompletní Torst, protože Viktor Stoilov dělá skoro neuvěřitelný knížky a přijde za to určitě do nebe. Jo, ještě něco, právě vyšla kniha próz mýho nejlepšího mrtvýho přítele Pavla Růžka Bez tebe. Spolu s předešlejma dvěma — Bez kůže, Bez růže — tvoří fantastickou trilogii. Zkrátka povinná četba, amigos.