Tři otázky pro… Doru Kaprálovou

Jste matkou dvou dospívajících dcer a postavy dívek objevujících rodinnou minulost jsou přítomné i v několika prózách z vaší nové knihy Utrpení a jiné žánry. Jak vaše psaní obecně a konkrétně pak dotyčný titul ovlivnila zkušenost s rodičovstvím?

Myslím, že rodičovství ovlivní člověka zcela, nezvratně a definitivně. Se samotným psaním to nijak zvlášť nesouvisí. Nemůžu mluvit za všechny, ale píšu nejčastěji o svých obavách, o všem, co mě skličuje, anebo naopak těší. Zkrátka o emocích, a pokud děti máte, pak se ty emoce točí kolem nich tak často, až se z toho stane téma, ale ne nijak prvoplánové. Myslím si dokonce, že bych psala, i kdybych děti neměla, a témata by nebyla zas tak vzdálená a jiná. A navíc — děti jsou napořád, a přesto odcházejí, vylítnou z hnízda, ani si nestačíte zalít čaj. Takže pokud Utrpení a jiné žánry ovlivnila nějaká zkušenost, pak spíš zkušenost dočasnosti, pomíjivosti; všeho, co se děje naposledy. Začalo to nejspíš, když mi umíral táta. Tehdy jsem byla posedlá myšlenkou zachytit to, co děláme, jako by to bylo naposledy. Kdy jsi naposledy plaval? Kdy jsem naposledy rukou zabila komára? Kdy ses naposledy vyboural na kole? Vědomá oslava všeho, co se děje jakoby naposledy, mi od té doby přináší pocit intenzivního štěstí. Anebo úlevu v případě, že ten prožitek není zrovna nejpříjemnější.

Dora Kaprálová

Z vašich textů jsem měl vždycky dojem, že patříte spíše mezi útlocitné idealisty a snílky, kterým dnešní doba příliš nepřeje. V čem nacházíte potřebnou oporu a kýženou inspiraci?  

Kdybych byla útlocitná idealistka, nejspíš bych nepsala, ale pečlivě třídila odpad a vracela se domů pravidelně vypínat plyn, abych omylem nevyhodila dům do povětří. A kdybych byla snílkem, asi bych hodiny proležela v posteli, pila víno a dojímala se nad filmy z Netflixu. Místo toho jsem víceméně imrvére v pohybu, snažím se žít střídmě i zdravě hédonisticky, a když mám volnou chvilku, pak píšu, což je samo o sobě docela krutým a vědomým aktem, přesným opakem útlocitného snění. Inspiraci nacházím mimo jiné v tom shonu a psaní je pro mě takovou pauzičkou a snahou o zachycení toho, co by se v té závratné rychlosti života nejspíš vytratilo. 

Také prý chystáte k vydání svou první knihu pro děti. Podobný krok učinilo v době pandemie hned několik českých spisovatelek, tak by mě zajímalo, jestli to s tím ve vašem případě nějak souvisí a o čem ta knížka vlastně bude?

Knihu Pan Nikdo a bílá tma jsem napsala už před dvěma lety na podzim, jen jsme dlouho čekali na ilustrace, což se nakonec vyplatilo, protože ilustrace jsou krásné, stejně jako celá ta kniha. Příběh jsem tedy dokončila v Berouně někdy v listopadu 2020, kde jsem byla na básnickém festivalu. Lockdown byl v plném proudu, ale s pandemií to téma nesouvisí. Je to dětský horor o strachu a o jeho překonání. Psala jsem ho pro svou tehdy desetiletou dcerku, protože se — hlavně v noci — bála smrti. A nejen ona, z workshopů s dětmi vím, že tenhle věk je v tomhle smyslu pro dětskou duši kritický, a nejlepší je udělat si ze strachu pořádnou legraci.

Narozena 1975 v Brně. Publicistka, prozaička, editorka, autorka divadelních her, rozhlasových a televizních dokumentů. Vystudovala rozhlasovou a televizní dramaturgii a scenáristiku na Divadelní fakultě brněnské JAMU. Od roku 2007 žije v Berlíně. Vedla knižní rozhovor s Květou Legátovou (Návraty do Želar, 2005), uspořádala knihu poezie o Brně (Kdybych vstoupil do Kauflandu, byl bych v Brně, 2009) a napsala prózy Zimní kniha o lásce (2014), Berlínský zápisník (2016), Ostrovy (2019) a Utrpení a jiné žánry (2022).