Tři otázky pro… Davida Zábranského
„V mém případě zatím mlčí všechno, a to i z toho důvodu, že mi ta válka vlastně nijak neimponuje, ačkoli o ní poctivě čtu denně na Financial Times, Politicu a dalších svých milovaných webech,“ říká spisovatel David Zábranský, který dnes vystoupí v Divadle Husa na provázku v rámci Měsíce autorského čtení.
Patříte k nemnohým českým autorům, kteří ve svých dílech reflektují aktuální společenské či politické dění. Inspirovala vás už k něčemu ruská agrese na Ukrajině? Nebo inspirace zatím mlčí?
Především doufám, že aktuální společenské dění reflektují všichni čeští autoři i v případě, že píšou o druhé světové válce a vyhnání Němců nebo o padesátých letech na Moravě. Snad to jenom dobře maskují, ne? Určitě vidí analogie nebo zajímavé kontrapunkty se současností, a proto to dělají. Proč jinak psát o minulosti? Protože je to snazší, neboť historie napsala synopsi? Možná bych spíš mluvil o tom, jestli mlčí nebo mluví zuřivost, dojetí nebo analytické schopnosti. V mém případě zatím mlčí všechno, a to i z toho důvodu, že mi ta válka vlastně nijak neimponuje, ačkoli o ní poctivě čtu denně na Financial Times, Politicu a dalších svých milovaných webech. Čtu to ale trochu z musu, pro Čecha přece ta ruská agrese je stará vesta, známe všechny ty jejich pocity z vlastní zkušenosti, všechny ty pocity ponížení, touhu po přijetí Západem, směsici lásky a nenávisti k Západu… To přece známe, to jsme i my, naše nešťastná poloha a historie. Pokud bychom byli větší, napadneme přesně z těchto důvodů Rakousko… O válce s Čínou bych na druhé straně určitě začal psát do hodiny od jejího vypuknutí. To bude zajímavá válka.
David Zábranský, foto: Ramune Pigagaite
Než jste se stal spisovatelem z povolání, působil jste coby vystudovaný právník například v Organizaci pro pomoc uprchlíkům nebo v Lize lidských práv. Co dnes říkáte na situaci ukrajinských migrantů a způsob jejich přijetí u nás?
Spisovatel z povolání? Ale jo, v nějakém weberiánském smyslu asi v mém případě o povolání jde… Přijetí uprchlíků u nás bylo dobré, neboť Ukrajinci jsou bílí křesťané. Na tom už myslím panuje shoda, že v tomhle směru měli při příchodu velkou výhodu. I pan Babiš pro ně ztratil slzu, a kdo četl Sdílejte, jak té knížce říkají familiérně znalci, ten ví, že Babiš na uprchlíky nechtěl být moc hodný. V té knížce jsou dobré pasáže o kamarádění s Orbánem, četl jsem to s velkým zájmem… A stáhl jsem to hned ve chvíli, kdy to vyšlo, pod odkazem „Stáhni pravdu“. Ten odkaz už mimochodem zmizel. Nyní už je na webu té knížky jenom „Stáhni“. Což je dost nuda. Taková prezidentská, serióznější nuda. Ale vlastně… Pro nás, kdo víme, že tam kdysi bylo „Stáhni pravdu“… A najednou je tam „Stáhni“… Možná ta drobná úprava není důkazem až takové serióznosti!
Ve své dosud poslední, esejisticky laděné próze O jednom zachraňování života píšete o koronavirové pandemii. Co vám ony dva podivné roky přinesly kromě zmíněné knihy, a co vám naopak vzaly?
Přinesly to, že jsem krom Financial Times a Politica občas stáhl a přečetl i Nature a Lancet. Narodilo se mi další dítě. Zkoumal jsem na dálku Čínu ještě víc než před pandemií. A kousal jsem si u toho nehty víc do krve.
Narozen 1977 v Praze. Vystudoval mediální studia a právo na Univerzitě Karlově. Pracoval jako právník a šéfredaktor portálu CzechLit. Vydal prózy Slabost pro každou jinou pláž (2006), Šternův pokus milovat (2008), Kus umělce (2010), Edita Farkaš (2011), Martin Juhás čili Československo (2015), Za Alpami (2017), Logoz aneb Robert Holm, marketér dánský (2019), Republika (2020) a O jednom zachraňování života (2022). Podílel se na kolektivní detektivce Šest nevinných (2015), napsal hry pro rozhlas (Hudba! Konečně!, 2010) a divadlo (Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny, 2016).