Snad se nám podaří vrátit Váchala do Studeňan

Kdy a za jakých okolností vlastně nakladatelství Kodudek vzniklo? A co se ukrývá za jeho názvem?

Pokud bychom vycházeli z toho, že na počátku bylo slovo, pak nakladatelství vzniklo v roce 2005, kdy objekt Františka Skály Špion, toho času stojící před Galerií Egona Schieleho v Českém Krumlově, v jedné návštěvnici vyvolal z hlubin fantazie slovo kodudek — tresť ze sousloví „vypadá jako dudek“. A jestliže měřítkem jsou činy, pak je nutné se vrátit do roku 2010, kdy spatřil světlo světa Psovod Gerža Jana Zábrany. 

A je to tedy nakladatelská one man show, nebo máte nějaké stálé spolupracovníky? Ptám se mimo jiné proto, že v novince Tisíc Gagarínů a jedna řepařka! jste podepsán i pod grafickou úpravou knihy…

Papírově je nakladatelství podnikem Jiřího Šolce, mého velkého kamaráda, který na sebe vzal veškeré úřední oficiality — a já se starám o vše ostatní: od výběru titulů přes oslovování výtvarníků a autorů doprovodných textů až po grafickou úpravu, sazbu, zlom, produkci tisku či distribuci. Zároveň by mi přišlo nespravedlivé, kdybych mezi příležitostné spolupracovníky nezařadil přátele a blízké, s nimiž o knihách mluvím. Takže Kodudek nakladatelstvím jednoho muže je i není.

Pavel Hájek, foto: osobní archiv

Když už jsem zmínil nejnovější počin vašeho nakladatelství, kterým je svazek Váchalových dopisů-románů jeho příteli Josefu Hodkovi, musím se zeptat na váš vztah k Josefu Váchalovi a jeho tvorbě. A jak si vlastně Váchal stojí u dnešních čtenářů — neopadla už trochu vlna zájmu o jeho dílo, která se zvedla po listopadu 1989?

Váchal mne provází už od gymnaziálních let, kdy jsem od jedné spolužačky dostal hodně pirátský reprint jeho knížky Vademecum v erotiky soustech o lůze a o buržoustech aneb O Krásu zájem, o Lásku, u rozmanitých mamlásků. Nejblíže jsem se mu dostal nejspíš v létě roku 2000, kdy jsem sám s batohem na zádech prochodil Šumavu křížem krážem, od Všerub po Vyšší Brod. Díky studiu na vysoké škole se mi podařilo získat skeny tehdy ještě stále střežených vojenských map z první republiky a rozhodl jsem se podle nich hledat zaniklé osady a vsi. Za ty dva měsíce jsem jich našel víc než šedesát a dodnes mám pocit, že to byl jeden z mých nejsilnějších samotářských zážitků vůbec… Váchala tedy mám pod kůží především coby dobrého ducha Šumavy a spisovatele. A jakkoli už není tak „in“, jak býval — jeho dílo přestalo šokovat, vešlo v obecnou známost, můžeme se s ním setkat i na poštovní známce —, pořád mi přijde, že jeho vidění světa je „nevytěžené“.

Dotyčná kniha má být prvním svazkem ediční řady, na jejímž vydávání se podílí Památník národního písemnictví a Sbírka Viléma Trmala a která je zaměřena na Váchalovy rukopisy z posledního období jeho života, které strávil ve Studeňanech — proto její název Studeňany z papíru. Kdo tento projekt inicioval a jaké další plody by měl v nejbližší době přinést? 

Myšlenkou zabývat se Váchalovými rukopisy ze studeňanských let 1940—1969 jsem se zaobíral už delší čas. Nejspíš od chvíle, kdy se mi dostal do rukou první výbor z jeho korespondence: Zapáliv si cigáro Operas. Ale buď mi chyběly síly, nebo čas. Takže jsem se k přípravě prvního svazku dostal až loni. A to především díky vstřícnému přístupu Literárního archivu Památníku národního písemnictví — zosobněného panem Tomášem Pavlíčkem — a velkorysé podpoře ze strany Sbírky Viléma Trmala. V dohledné době bychom v této ediční řadě rádi vydali především torza dvou jeho krvavých románů: Tajnosti sanatoria aneb služebnice vášní, či-li Čertova babička a legionář dobrodruh a Čarodějnice holešovická aneb vězeň v bolševickém hradě, či-li román psaný za pomoci svobodných zednářů… Mimochodem edici jsme pojmenovali Studeňany z papíru také proto, že fanfarónsky sníme o tom, že se nám jednou podaří Váchala do Studeňan vrátit — upravit dům jeho družky Anny Mackové do podoby moderně pojatého muzea, kříženého s rezidencí pro umělce…

Kodudek toho ale nabízí mnohem víc, třeba několik děl literáta a přírodovědce Jiřího Sádla, průvodce Košířemi mýtickými a literárními od Martina C. Putny nebo filmovou povídku Věry Chytilové o Boženě Němcové s názvem Tvář naděje. Odráží se v tom váš osobní čtenářský vkus nebo co dalšího hraje roli při výběru titulů, které byste chtěl vydat?

Výběr titulů byl — vedle pečlivé redakční přípravy textů a pokud možno hezké grafické úpravy — jedním z hlavních důvodů, proč jsem nakladatelství zakládal. Chtěl jsem vydávat knihy, které bych si sám rád přečetl. A díky tomu, že jsem se zařekl, že Kodudka budu mít pro radost, a nikoli na obživu, se mi daří toto nepsané pravidlo dodržovat. Pevný ediční plán nemám — jsou léta, kdy nevydám nic, a jiná, kdy se mi podaří připravit i tři čtyři tituly. Letos to vypadá na ten druhý případ. Za pár týdnů spatří světlo světa básnická sbírka Jakuba Čermáka Resumé 34, která nebude mít podobu klasické knihy, ale sady kanastových karet. A do konce roku bych pak moc rád vydal herbář Jiřího Sádla a Kateřiny Piňosové Skutečná tvář rostlin, knihu esejů Arthura Koestlera Jogín a komisař a necenzurovanou podobu románu Pavla Růžka Obyčejný ráj.