Pomáhat bez morálního kýče

Jak ses k aktivitám na Hlaváku dostala?

V Iniciativě Hlavák (dále IH) jsem aktivní od roku 2015, a to i v rámci průběžných aktivit, které během těch sedmi let nikdy neustaly. Mimochodem, stále vedle ukrajinské agendy paralelně pracujeme s lidmi, kteří přišli po tzv. balkánské cestě a jsou propouštěni z detenčních zařízení. V posledních letech jsem měla na starosti koordinaci a nábory dobrovolníků kvůli válce v Afghánistánu. Po začátku invaze na Ukrajinu se ale utvořil početný tým, jehož fungování bylo nutné řešit systematicky. Propojili jsme se proto s Organizací pro pomoc uprchlíkům (dále OPU). IH působila směrem dolů — zaškolovala dobrovolníky, řešila práci v terénu. OPU pak jednala třeba s drážními hasiči, s magistrátem a podobně.

Situace na hlavním nádraží se ale od letošního února značně změnila…

IH měla původně především informovat a navigovat klienty, aby se třeba nestali obětmi zprostředkovatelů. Postupně se nám začali vracet lidé, kteří byli z různých důvodů odmítáni, ať už proto, že spadali do právní šedé zóny, anebo velmi často proto, že se stali obětí rasové diskriminace, ať individuální, nebo systémové. Stali jsme se tak jedinou nízkoprahovou službou až provizorním uprchlickým táborem. Starali jsme se o víc než 500 lidí, kteří na nádraží spali. Prvního června help point skončil, část dobrovolníků se přesouvá do uprchlického tábora v Malešicích, který si klade za cíl připravit uprchlíky pro jejich budoucí fungování. Přesto je ale na Hlaváku potřeba naší intenzivní pomoci.

Veronika Dvorská, foto: Lada Marková

Je vůbec takové dobrovolničení „udržitelné“? Pokud vím, povedlo se vám vyjednat podporu od Červeného kříže, ta už ale zase skončila…

První měsíc a půl jsme fungovali čistě dobrovolnicky, pokrytí ale bylo potřeba 24 hodin denně, což není zvládnutelné. Obdrželi jsme emergentní grant přes Červený kříž, ale i tak šlo o symbolické odměny, zejména s ohledem na to, že se jedná o náročnou terénní práci s lidmi s traumatem. V rámci grantu jsme pak řešili, jak nastavit systém odměn tak, aby byl srovnatelný se mzdami profesionálních pracovníků z OPU. Zjistili jsme, že musíme naše platová očekávání srazit. I to je zajímavý fenomén — stát suplují nejen dobrovolníci, ale i neziskové organizace. A ještě bych dodala — spousta dobrovolníků, kteří tráví na Hlaváku více času, než je zdrávo, mluvila o tom, že odměny odmítnou. Měli pocit, že by je to kompromitovalo. My jsme na ně naléhali, aby nic neodmítali, vždyť šlo o grant na konkrétní věc, a ty peníze by nikdo potřebnější nedostal.

Tohle souvisí s mylnou představou, že smysluplná — a pro společnost esenciální — práce nemusí být dobře placená, protože částečnou odměnou má být člověku smysl.

Otázka čistoty dobrovolnictví je problematická, dobrovolničit si může dovolit jen úzká skupina lidí. Osobně nebudu tajit to, že v tuto chvíli mě do značné míry živí přítel, což je velká výzva pro náš vztah. Ale i to je luxus, který si může dovolit málokdo. Je přitom legitimní říct nahlas, že spousta lidí na toto nemá čas ani kapacity a že jde o velký společenský problém, který se zrcadlí v tom, jak přikládáme morální hodnotu určitým činnostem.

Je to tak, a týká se to i školství, akademické dráhy nebo umění. Nesmíme ostatně opomenout, že ty sama jsi básnířka, scenáristka, hudebnice. Ovlivnila zkušenost z Hlaváku tvoji tvorbu? Myslíš, že dokážeš zpracovat některé z příběhů, které jsi viděla, anebo to považuješ za zbytečný voyerismus?

Rozhodně nemám v plánu zpracovávat ty příběhy. Mnohem zajímavější by bylo dávat prostor lidem, kteří je sami prožili. Když už, moje reflexe by se týkala specifického jazyka, který vůči uprchlíkům používají instituce. Věty jako: „Nejste tu na výletě. Bude to těžký. Tohle není hotel.“ Fascinuje mě jazyk, kterým je doprovázená rasová diskriminace, různé dehumanizační procesy. V tomto případě jsem svědek já a z pozice Češky, která nezažila válku, vůči Čechům, kteří nezažili válku, literárně vystupovat chci. Nebudu ale zastírat, že to, co jsem viděla, je traumatické. Trávila jsem hodně času s několikaměsíčními dětmi spícími na podlaze, s vyhladovělými lidmi, zažili jsme řadu zhroucení… Potřebuju určitě odstup.

Přitom „uprchlická literatura“ už v Česku vznikala a vzniká.

Problematicky vnímám, když literární scéna zpracovává bezprostřední pohnutí či dojetí z novin či fotografií, což čtu jako terapeutický proces, ale pokládám si otázku, zda to do veřejného prostoru vůbec patří.

Asi první „uprchlický román“ byla Šindelkova Únava materiálu (2016). Co o něm soudíš?

Na ten jsem psala svoji první kritiku, která vyšla v A2. V té době jsem už pracovala v IH s lidmi, kteří absolvovali balkánskou cestu, a cítila jsem silné nutkání se k tomu vyjádřit. Považuji za velké téma dojetí nad cizím fyzickým utrpením. Člověk si navodí silné emoce, které suplují aktivismus. Vypůjčuje si ale intenzitu jen povrchně. Marek Šindelka, jehož zbylou tvorbu mám ráda, tento román veřejně srovnával s literaturou o holokaustu, což vnímám jako kontroverzní exploataci. Byla bych nerada, kdyby se současné situace podobně zneužívalo.

Když jsem žila v Británii, pomáhala jsem nově příchozím negramotným Somálcům pochopit jazyk nebo počty. Byly to silné zážitky, ale představa, že se do nich vciťuju a píšu o tom, jak někde plují na lodi, mi taky přijde absurdní, třebaže mi to líčili dost podrobně.

Jsem taky na rozpacích z toho, když čas od času zahlídnu báseň, která je věnovaná obětem války. Třeba lidi z Mariupolu vídám často, ale cítila bych se nepatřičně, kdybych jim měla nějaký text věnovat.

Zároveň současná situace vyplavuje i témata, jimž je legitimní až záhodné se věnovat. Zmiňovala jsi jazyk, napadá mě propaganda, zkrátka způsoby, jak se vyhnout kýči. Napadne tě ještě něco?

Informační přesycení, fenomén doomscrollingu nebo ta propaganda… Vytvořit nějaký protiproud k tomuto otupění. A také naše role v celém příběhu. Nemusíme posílat vzkazy do Ukrajiny, když budeme dopady vnímat dnes a denně, což je velká výzva.

Zmiňovala jsi dehumanizaci jazyka vůči uprchlíkům. Ráda bych se tě zeptala ještě na „flastence“ či „vysokou školu života“. Vnímám to jako termíny, které polarizují společnost ještě víc, vyznívají nadřazeně a výsměšně vůči lidem, co žijí ve hmotné nouzi, případně v obavách z ní. Jak na to pohlížíš ty?

Souhlasím. Oslavujeme solidaritu a pomoc, kterou si ale může dovolit nabídnout jen úzká skupina lidí disponující časem a prostředky. Vše se navíc odehrává ve chvíli, kdy jsme bezprecedentně ohrožení energetickou chudobou, v době inflace, doznívání covidových krizí… Tito lidé se také cítí ohrožení, ale nikdo jim nepomáhá. Je to recept na strašné sociální sváry, jimž by bylo snadné uniknout, kdybychom zvládli pomáhat bez morálního kýče.