Konstelace: V půli cesty

* * *

My psi my kynikové
zůstaneme stočeni na místě kvetoucím sluncem
nic není vyhráno nic není ztraceno
v naší hře mrtvých stínů
My psi my kynikové
nepotřebujeme nic
žijeme z vůně deště
My psi my kynikové
bez sudu bez lucerny
a bez boha
sežrali jsme své pány

Žiješ už skoro dvacet let v Praze, jsi vystudovaný bohemista a překladatel. Dlouhodobě se ale věnuješ také vlastní tvorbě. Kam ses jako básník v posledních letech ubíral? 

seriál Konstelace

Píšu od 90. let různé texty, především krátké prózy a básně. Než jsem se v roce 2004 přestěhoval do Česka, stihl jsem publikovat v několika malých časopisech ve Francii, pak jsem ale s francouzským literárním životem trochu ztratil kontakt a soustředil jsem se na práci literárního překladatele, která podle mě s psaním souvisí — nemyslím si, že by bylo možné překládat, aniž by člověk rád psal. Dál jsem ale plnil šuplíky. Na básně, které jsem napsal během prvních překladatelských let své tvorby, se dnes dívám poměrně kriticky, ale myslím, že některé prozaické texty jsou stále celkem „čitelné“. Teprve s překladem básnického výboru Dům bosého od Patrika Ouředníka (Allia, 2012), poté Podzimních motýlů Bohuslava Reynka (Romarin, 2018) a několika současných českých básníků — Typlt, Hrdlička, Borkovec, Rudčenková nebo Olšovský — jsem se vrátil k psaní veršů, tentokrát ovšem poněkud odlišným způsobem.

Jak je to s vydáváním tvých textů?

Moje první kniha vyjde letos v červnu: Désertiques (Pouštní) v nakladatelství Ab Irato. Jde o soubor tří experimentálních a symbolistických textů z roku 2013, které celkem nic nevyprávějí, ale říkají spoustu věcí: lze je číst jako básně v próze o exilu, inflaci významu, svěrací kazajce zvyků či estetickém vztahu ke světu, mimo jiné. Současně v tomto nebo příštím roce očekávám vydání své sbírky Monodie napsané mezi lety 2017 a 2019. Přijalo ji nakladatelství Atelier du Hanneton.

Mohl bys Monodie krátce představit? Na jakou tradici v nich navazuješ?

Monodie jsou různorodá sbírka, v níž forma každé básně odpovídá jejímu obsahu: jsou v ní verše různě dlouhé, více či méně pravidelné a rytmické, jde však vždy o verše. Dají se zde najít tendence, ze kterých jsem dlouhodobě nejvíce čerpal: pohyb směrem k vnějšku, k objektu — Francis Ponge —, a směrem do nitra, k subjektu — Henri Michaux. Ale ať už mluvíme o sobě, o druhých, nebo o světě, zdá se mi, že říkáme víceméně totéž. Jako v Désertiques jsou častými tématy exil, jazyk a jeho limity, vzpomínky, nostalgie či pozorování světa. Pro mě je to zvláštní kniha — na půl cesty mezi lyričností, která se pojí s určitou francouzskou tradicí, a stručností, kterou vnímám ve spojitosti s určitou tradicí české poezie. Ale nejsem ten pravý, kdo by o tom měl mluvit, jelikož vidím sebe sama za každým slovem. Pro mě je důležité především to, že jsem se vrátil k veršům, což lze číst jako vliv českých básníků, které jsem překládal.

foto: B. Meunier

Naznačil jsi, že je tvoje básnická tvorba blízká české poezii. Jaké jsou tady tvoje zdroje?

Nemyslím si, že by moje poezie byla blízká nějaké konkrétní tradici české poezie, příliš dlouho jsem četl francouzské básníky a stále je čtu, přímo z nich čerpám. Na druhou stranu, jak jsem zmiňoval, objev české poezie obecně a konkrétně pak trapné poezie, třebaže mi tahle tradice zrovna nesedí, mě zjevně přiměl k odstupu od lyrického podloží celé jedné francouzské tradice směřující od Apollinaira přes Reného Chara až k Jeanu-Michelu Maulpoixovi. Jinak řečeno, mám nyní sklon brát poezii méně vážně. Nicméně tento odstup, tato ironie se dá zaznamenat také u některých francouzských básníků, kteří mě velmi ovlivnili, ať už to byl Michaux, nebo Guillevic. Je mi každopádně blízká například poetika Jaromíra Typlta — třebaže vzešla ze vzdáleného světa a prošla odlišným vývojem —, pro témata, jimiž se zabývá, a také pro důležitost, již přikládá zvukovosti.

Nedávno vyšly v nakladatelství Fra české texty Cédrica Demangeota. Jak na tebe působily? Není časté, že by se básník pouštěl do psaní v jazyce země, kde třeba i dlouhodobě žije, ale který není jeho mateřštinou. Jak to máš se psaním v češtině?

Texty, které Cédric Demangeot napsal v češtině, mě příliš neoslovily, abych pravdu řekl. Jsem a priori velmi skeptický vůči možnosti přisvojit si cizí jazyk tak, abychom v něm mohli psát, tím spíš psát poezii, neboť je vzácné, aby člověk slyšel ve více jazycích všechny alikvotní tóny doprovázející slova — mám na mysli zvukové podobnosti, ale také skryté slovní hříčky, etymologické kořeny a především mnohočetné konotace —, nemluvě o stylistických finesách a subtilitách. I když stále častěji píšu každý den krátké texty v češtině, mám ještě daleko k tomu, abych si češtinu úplně osvojil. Nevládnu v ní takovou hravostí a lehkostí. Ale abych se vrátil k Cédricu Demangeotovi — jeho francouzsky psanou poezii čtu s úžasem. Jeho sbírka Promenade et Guerre [Promenáda a válka], kterou jsem objevil díky Jaromíru Typltovi, pro mě byla zjevením, takže jsem si pak obstaral další jeho knihy: Une Inquiétude [Neklid], Un Enfer [Peklo]… Pro mě je Demangeot — se kterým jsme se těsně minuli, před jeho smrtí v roce 2021 jsme spolu teprve navazovali písemný kontakt, takže jsme ani nestihli dokončit publikaci Typltových básní — určitě jedním z největších současných francouzských básníků. Jeho poezie promlouvá s absolutní naléhavostí, která dodává každému slovu obrovskou hutnost. Zdá se mi, že z formálního hlediska dospěl k velmi zdařilé syntéze mimořádně propracovaného a současného jazyka s velmi starými vlivy a tématy — v jeho díle má důležité místo například dialog s Baudelairem. Krátce, nacházím u něj rockovou energii a mallarméovskou intelektuální náročnost zároveň.

foto: B. Meunier

Mluvil jsi už o své překladatelské zkušenosti. Mohl bys ještě konkrétně rozvést, v jakém ohledu je pro tvoje psaní podstatná? 

Jak jsem už řekl, literární překlad si nedovedu představit bez psaní, tyto dvě praxe se doplňují. Zvlášť překlad poezie vyžaduje kreativitu a autorský přístup. Od počátku jsou pro mě vzory básníci-překladatelé, jako André Markowicz nebo Philippe Jaccottet na francouzské straně, Jan Zábrana nebo Patrik Ouředník na straně české. I v běžném životě se neustále pohybuji mezi dvěma jazyky, takže jsem konfrontován s významovými přenosy a posuny. Texty, které překládám, pokud jsou pro mě důležité a ztotožňuji se s nimi, mě vždy trochu ovlivňují, ať už z hlediska témat, nebo stylistiky. I dlouho poté, co jsem přeložil Druhé město od Ajvaze, se mi vracely jeho metafory a situace. To samé u Reynka — začal jsem vnímat jinak některé jevy v krajině a hudebnost jeho veršů mě vrátila k mým prvním poetickým zkušenostem s poezií Paula Verlaina. O překladu jakožto procesu „stěhování“ významu ostatně píšu, trochu metaforicky a ironicky, v Désertiques.

Autor studuje komparatistiku.