Surrealismus generace Z asi přijde

Olga Wawracz a Jiří Šimčík patří k nejmladší básnické generaci, se kterou se rozhovory běžně nedělají. Nízký věk při posuzování jejich tvorby ale nehraje roli — jsou to zkrátka jen pozoruhodní autoři, kterým letos vyjdou debuty. V uplynulých měsících jsme jejich tvorbu mohli číst třeba v Psím víně, revue Prostor, Hostu nebo Tvaru.

Jak to teď vypadá s vašimi sbírkami?

Jiří: Můj debut se bude jmenovat Vězeňská strava, vyjde v redakci Bernadety Babákové v nakladatelství Dobrý důvod. Po květnovém grantu, takže někdy v létě, prostě, až nám přiklepnou prachy, tak to půjde.

Olga: Můj debut se bude jmenovat Je to jen strach a není ještě přesně jasné, kde vyjde, protože momentálně komunikuji s víc než jedním nakladatelem.

Jak náročný je vstup na básnickou scénu, když je člověku sedmnáct?

Olga: Pro mě to bylo trapně jednoduchý — s mnoha věcmi mi pomohl Jiří, dostala jsem to naservírovaný. Řekl: hele, tohle jsou ty mailing listy, tam to pošleš. Měla jsem před očima někoho, kdo už tím procesem prošel, takže to bylo hrozně easy. Chytila jsem se skoro všude, kam jsem texty poslala, a to jsem myslela, že literární scéna je strašně izolovaný, elitní prostředí.

Jiří: Mně to ale nejdřív vůbec nešlo, ti lidi mě nebrali, začalo to před dvěma třemi lety díky Kláře Goldstein. Před rokem jsem se přestěhoval do Brna a začal se s tou scénou víc stýkat a oni mě začali víc brát.

Jiří Šimčík a Olga Wawracz

Jiří Šimčík a Olga Wawracz

Ve svých textech pracujete s politickými tématy, byť — naštěstí — nejde o žádnou prvoplánovou agitku. Jak vnímáte vztah politiky a poezie?

Olga: Jako inherentně provázaný. Čtu tak poezii odjakživa, osobní postoje autora se v tvorbě vždycky promítnou. Myslím, že je potřebné vnímat literaturu a veřejnej život jako související témata.

Jiří: Angažovanost je forma vztahu s prostředím, které se do básní snažím dostat spíše než sebe sama. Taková popisnost. Taky to vnímám provázaně, ale snažím se od toho ustupovat, cítím, že mám v angažovanosti často tendenci sklouzávat k vyjádřením, které napíše každý — to se týká třeba klimatické krize.

Vzhledem k historii naší země je pro řadu spisovatelů — mě asi nevyjímaje — problém spojovat vlastní jméno s konkrétními politickými hnutími či spolky. Vy se zároveň leckde angažujete dost odvážně. Jak je pro vás zásadní politické angažmá v souvislosti s tvorbou?

Jiří: Obdobné zatěžující ohlasy jsem už zaznamenal, ale nějak mě to netrápí. Sám bych se vymezil vůči působení v pouze jedné roli. Kdybych byl postaven do pozice, že si mám vybrat, jestli jsem členem nějakého hnutí, nebo básník, tak uteču a vykašlu se na to a neudělám ani jedno. Ne, věřím tomu, že tyto světy spolu mohou koexistovat a vzájemně se podporovat.

Olga: Pro mě je publikování textů v časopisech vystoupení z komfortní zóny, a to, že publikuju kontroverzní tvorbu, je jen další vystoupení z komfortní zóny. Jestli mám strach? Ano, mám, ale pracuju na tom, aby mě neovládal. Obecně bychom se neměli bát být aktivní v boji za něco, čemu věříme. Ale lidi na internetu mě vyhlašují naprosto běžně.

Vnímáte angažovanost jako nějaký častější jev ve vaší básnické generaci?

Olga: Přijde mi, že jsem dost obklopena lidmi, kteří řadu problémů reflektují jako já, byť jiným způsobem — obviously. Přišlo by mi nelogický, kdyby současná generace nereflektovala témata jako klimatická krize.

Jiří: V české literatuře byl dlouho zakořeněný odpor třeba vůči proletářské poezii, který se nás už nedotýká. Jinak to ale vnímám jako Olga ­— nepsat angažovaně v době klimatické krize je pro mě nereálné. Baví mě ale hlavně subtilní angažovanost, kterou najdeme třeba u Radka Štěpánka.

Olga: Souhlasím, taky mě víc baví jemná angažovanost, třeba postapokalyptické texty, které píše Jan Škrob. V poezii ale taky čím dál víc hledám nějakou formu porozumění nebo útěchy. Myslím, že těch globálních krizí nás obklopuje tolik, že není třeba je hledat i v poezii.

Jiří: Surrealismus generace Z asi přijde, ti lidi před válkou, ačkoliv přirovnávat něco k válce asi není moc…

Olga: … no, ale žijeme v době války…

Jiří: … vlastně jo. Tak ti lidi tehdy před sebou měli něco, o čem věděli, že je fakt v háji. A teď se ty věci střídají tak rychle, že jeden nevnímá, co je v háji první a co následuje…

Přijde mi, že oba tvoříte poměrně velké množství textů. Jak píšete?

Jiří: Vždycky jsem psal hodně, ale snažím se brzdit. Chci být úspornější, jinak se hrozně opakuju, takže píšu čím dál míň. Píšu do Google Keep a rediguju po sobě dost.

Olga: Tak báseň týdně asi napíšu, což je hodně. Ale i prvoplánové nápady si většinou poznamenám, protože z nich pak něco vyhmátnu, udělám syntézu tří básní, když v každé je třeba jedna silná fráze. Ale moc po sobě nerediguju.

Redigujete si někdy texty navzájem?

Olga: Jiří mi brutálně zredigoval můj první rukopis. Bylo tam 42 poznámek. Já byla hrozně smutná, ale zpětně jsem ráda.

Jiří: Mám tendenci se hodně vyjadřovat. Když má někdo talent, tak všichni kolem něj přece vědí, že to může napsat i líp, a štve mě, když mu to nikdo neřekne. Olga moje texty moc nerediguje, víc rediguju já ji.

Olga: Já nedokážu říct o textu, že je špatnej a proč, nedokážu dávat konstruktivní kritiku. Vnímám jako kvalitu to, že různí lidé píší různě, a kdybych měla něco někomu redigovat, mám dojem, že mu zasahuju do jeho autonomie.

Jiří: Ale redigování je formalistní práce, práce se slovy.

A hlavně asi diskuse?

Jiří: No jasně.

Olga: Ale Jiří teď moje básně nekomentuje vůbec, to je taky feedback.

Tak to asi znamená, že je všechno v pořádku.


Rozhovor je záměrně ponechán v autentické podobě.