Soudobá témata usazena do historizujících kulis

Přítomné texty odkazují už svými podtituly k různým tradičním žánrům — arabeska, balada, legenda a jiné. Co vám to přineslo z hlediska psaní jednotlivých příběhů a jak pak máme chápat ono zastřešující označení „alegorické povídky“?

Hra s folklorními žánry mi umožnila odstínit vypravěčské polohy a měnit hlas tak, aby byla celá sbírka pestrá. Každý žánr s sebou navíc nese svá vnitřní pravidla anebo přinejmenším předpoklady, které pomohou formovat podobu textu, a obrušování prvotního nápadu tak mohou o něco zpřehlednit — aspoň já to tak vnímal. Záměrně ale používám slovo „předpoklady“, protože žánrovými pravidly jsem se nesvazoval a formy, na které Smrt staré Maši v jisté kvazi vážnosti odkazuje, jsou v první řadě autorské variace, ne pedantské nápodoby. To nakonec souvisí i s alegoričností, na kterou se ptáte. Balada, pověst nebo apokryf totiž nutně nemusejí být parabolou a nemusejí nést alegorické sdělení, ale já se pokusil každý z příběhů vystavět tak, aby mohl fungovat i jako výpověď o tématech, která byla v posledních letech přítomná ve veřejné diskusi. Například arabeska „O kupci a ševci“ tak na jednu stranu až naivním způsobem vypráví o bohatém obchodníkovi, co si nechává šít v Africe boty k výstředním karnevalovým kostýmům, současně ale může fungovat i jako jistý komentář o vztahu bohatého Severu k zemím globálního Jihu. Příběh o kouzelníku Žitovi se tváří jako staropražská pověst, tradiční fabuli ale rozšiřuje a posouvá k tématům, jako jsou populismus, dezinformační kampaně a diskuse o pravdě. To všechno je ale samozřejmě jenom možnost a autorská nabídka, protože interprety jsou nakonec vždy čtenáři — a navíc věřím, že povídky svedou zaujmout i jako prosté vyprávění, bez alegorického výkladu.

Vratislav Maňák, foto Jiří Michalec

Z vašich slov je patrné — a odráží se to i v pečlivé kompozici celého svazku —, že jste měl předem promyšlený koncept, což bývá v rámci současné české povídkové tvorby spíše výjimkou. A k tomu ještě zmíněná volba témat… Může za to vaše novinářská profese?

Do značné míry může. Jedním z úkolů novináře je reflektovat nebo zprostředkovávat veřejnou diskusi a ve Smrti staré Maši se v tomhle ohledu většinou skutečně zrcadlí témata, která v uplynulých měsících a letech rezonovala veřejným prostorem, tvořila mediální obsah, takže i moji pracovní náplň. Nerad bych ale vzbudil dojem, že jsou ty povídky jen drobky smetenými z novinářského stolu — to nejsou. Jednak jsem k vybraným tématům přistupoval už mimo novinářskou profesní roli, jednak jsem je posouval nebo zobecňoval tak, aby se mi s nimi mohlo tvůrčím způsobem dobře pracovat.

O aktuálnosti oněch témat není pochyb, ovšem díky tomu, že o nich pojednáváte skrze příběhy zasazené do historických kulis, je tu zároveň dobře ilustrován smutný fakt, že problematické jevy, jako populismus, dezinformace, fanatismus, homofobie, nacionalismus nebo genderová a sociální nerovnost, trápily už naše dávné předky, byť se jim říkalo jinak, a jsou tedy zřejmě nevykořenitelnou součástí našeho světa…

Vratislav Maňák: Smrt staré Maši
Host, Brno 2022

Jsem popravdě rád, že Mašu interpretujete zrovna tímhle způsobem. Pro minulost bychom opravdu nepoužívali výrazy jako „dezinformační kampaň“ nebo „homofobie“, byly by zkrátka ahistorické, ale neznamená to, že jimi označované skutečnosti kdykoliv před rokem 1914 nebo 1789 neexistovaly. A právě to mi přijde zajímavé. Tím, že výsostně soudobá témata — samozřejmě s výraznou autorskou licencí — usazuju do historizujících a pseudohistorických kulis, zkouším ukázat, že v této fiktivní, folklorizované, zastřené minulosti mohou naše dilemata docela harmonicky fungovat a že v ní kolikrát nepůsobí vůbec nově — naopak, že se mohou zdát odvěká nebo nevykořenitelná, jak jste řekl vy. A pak se nabízí otázka, co to říká o naší současnosti.

Když už jste nakousl téma současnosti… Někteří spisovatelé podle svých slov ztratili tváří v tvář hrůzyplným obrazům války na Ukrajině chuť psát, jiné naopak tato mezní situace, i když většinou zakoušená jen zprostředkovaně, pudí k nějaké formě literární reflexe. Jak to máte vy?

Psát o ukrajinské válce, nebo nepsat vůbec, jsou dvě krajní pozice a mě v tuhle chvíli neoslovuje ani jedna z nich — dílem i proto, že moje vztahování se k ruské válce na Ukrajině ovlivňuje novinářská práce, a protože je konflikt stále ještě hlavním mediálním tématem, zpravodajství o něm obsazuje taky většinu mé pozornosti. Válku tak nyní reflektuji spíš z pozice žurnalistiky než literatury. Americký novinář Henry Jarvis Raymond říkal: „Nechceme psát tak, jako bychom právě prožívali vášně, pokud se to zrovna opravdu nebude dít — a vynasnažíme se, aby k tomu docházelo co nejméně často.“ Pro mě ta slova fungují jako profesní motto a musím říct, že je obvykle není těžké naplňovat, protože po patnácti letech každodenního zpravodajství člověk nutně otupí. Reportovaná dramata se ho pak příliš nedotýkají a o to snáz o nich svede informovat. Když se ale Putinův režim rozhodl, že Rusko znovu promění ve výbojný chanát, překvapil jsem sám sebe, protože Raymondova poučka najednou fungovala jen těžko. Dění na Ukrajině mi zejména v prvních dnech opakovaně vhánělo slzy do očí, tragédie Mariupolu na mysl vracela Picassovu Guernicu a utvrzovala mě v tom, že se sice můžeme považovat za moderní, racionální společnosti opřené o vědeckotechnickou progresi, ale to je jenom potěmkinovská deka, pod kterou se skrývají barbaři.

A jakou roli může — nebo by měla — hrát v této nelehké době literatura? Sáhl jste třeba nyní vy sám po nějakém titulu, který byste za jiných okolností nechal založený v knihovně? 

První týdny války jsem trávil s Martinem C. Putnou, zprostředkovaně a extenzivně. Četl jsem Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity, poslouchal rozhlasovou Duchovní Evropu, ne nutně jen na rusko-ukrajinská témata, a viděno s odstupem, snažil jsem se vedle přesycených emocí dosytit i rozum a hledat interpretace, které by mi pomohly ruskou invazi racionálně pojmout, pochopit ji v dějinném kontextu. Putnova erudice k tomu dala dobré zázemí. Role literatury, na kterou se ptáte, je nicméně stále stejná a nesejde na tom, jestli a kde se válčí. Literatura — aspoň tak, jak jí rozumím — je prostor zjevování, prostor, co může sloužit k iniciaci, k zakoušení a poznávání neznámého, a nakonec tedy i k pochopení.