Konstelace: Tušené místnosti

* * *

Strkám hlavu do solničky.
Na dně leží stříbrná sfinga.
Nejasně si vybavuji článek,
v němž před ní varovali.
Ale už mě zahlédla.

Oslovuje mě hlasem nasáklým solí.
Je pozdě unikat.
Tlapou mě objímá,
abych přeci nevyklouzl.
Vypráví mi o osamění mezi krystaly,
o hrůze z pepře a fatální omylnosti.

Je neškodná.

U vyprávění se jí klíží víčka.
Uondaná svými významy
usíná za dunivého předení.
Tiše se vymaňuji z jejího sevření.
Mít po ruce,
přikryl bych jí záda dekou.

Nedávno ti vyšla sbírka Měňagon, mohl bys ji krátce představit? Co je to Měňagon?

seriál Konstelace

Při čtení a psaní básní mi je, jako bych proplouval medúzou. To má samo o sobě dobrodružný potenciál. Dobrodružství se skrývá už v ohledávání takového prostředí, ve formulování žahavých chapadel a fluorescenčních nervových zakončení. Setkání s básní — ať už v pozici autora, nebo čtenáře — je honba za pokladem. Nedovedu si představit, že bych dobrodružství s nikým nesdílel, a tak zabydluji své básně rozličnými postavami. Jsou to lidé, zvířata, rostliny, ale i místa, dokonce i medúza, potažmo samotná báseň. Společně prožíváme chvíle, z nichž každá si zaslouží vlastní přístup k jazyku a vyprávění. A protože základní substancí sbírky je rozmanitost, nehasne její příběh jen u písmen a slov. Její významy se dál vyvíjejí mezi čtenáři, z nichž každý po svém osahává ten neustále se měnící tvar, který opalizuje — Měňagon!

libo-li růžový čaj / extraktem / okapem oranžový, foto: Běla Čápová a Adam Páník, haiku: Běla Čápová

Co tě při psaní inspiruje? 

Bývá to nějaký moment, náhodný obraz, který mi kdoví proč ulpěl v hlavě. Třeba pohled na králíkárnu u známých, vytapetovaná místnost s kamny, ve které jsem přespával, tyrkysový moment po vynoření nad hladinu moře, ve kterém jsem se potápěl s otevřenýma očima… To je parcela, na které se dá postavit báseň. S literární inspirací mám ten problém, že velmi snadno sklouznu k napodobování. Což je neupřímné chování a zbytečná práce. Ačkoliv mě někdy překvapí, nakolik se mé texty podobají básním, které jsem si kdysi oblíbil a dlouho se k nim nevracel.

Tvůj medailon v knize mimo jiné uvádí, že jsi mistrem světa v roofballu. O co se jedná? Nezní to trochu chvástavě?

Roofball je sport, který jsme vymysleli v rámci činnosti umělecké skupiny NaHajana. Pingpongovými pálkami se na squashové bázi střílí hakisak o středně strmou střechu, po které se pak kutálí ku odpálení soupeřem. Když míček spadne protivníkovi na zem, získáváte bod. Pokud zapadne do okapu, znovu se rozehrává, a když skončí v komíně, znamená to pro pachatele diskvalifikaci. Roku 2020 se konalo v šumavském Zimním sídle NaHajany první mistrovství světa v roofballu. A já vyhrál, což je nepochybně legitimní důvod k chvástání.

z obkružiny piva / vylétl míček / do komína a zase zpět, foto: Běla Čápová a Adam Páník, haiku: Běla Čápová

Spojuješ si nějak tyhle aktivity s psaním poezie?

NaHajana vytváří prostředí, ve kterém není nutné držet se pouze svého kopyta. Její členové, kteří se sami věnují rozmanitým profesím — kromě literátů jsou to také divadelníci, hudebníci, učitelky nebo lékařka —, vybudovali za deset let existence skupiny samostojný kulturní systém zahrnující vlastní mytologii, tradice, média, instituce, historiografii a v konečném důsledku také jazyk — jazyk kroniky. Kronika je zároveň nejrozsáhlejším NaHajanským literárním dílem, na kterém se podílíme všichni. Nejdůležitější je ale samotné setkávání, při němž NaHajané přetváří okolní prostředí podle svých potřeb a mozkových záškubů. V něm pak generují podivuhodné situace, které v lecčems připomínají světy mých básní.

Co tě v poslední době zaujalo z české poezie?

Ze soudobé se často vracím k Vríce Petry Stré, z každého jejího slova se ozývá zpěv pradávno vyhynulých božstev. Pokaždé je pro mě podnětné setkání s poezií Lukáše Tomáška, mám v sobě místnosti, které tuším, ale klíč od nich nalézám až v jeho básních. Baví mě fantazie utržená ze řetězu v epických textech Ewalda Murrera nebo poezie Libora Staňka, jejíž kouzlo žije pod širým nebem mimo slova a verše. Je toho hodně.