Modelový text, autor ani čtenář neexistuje

Co můžeme považovat za dějiny knihy?

Dějiny knihy — velmi zjednodušeně řečeno — zahrnují proměny, jimiž v minulosti prošlo zkoumání knižní kultury ve smyslu analýzy komplexních vztahů mezi společenskou existencí tištěného textu, jeho materiální podobou a významy, jichž je nositelem. K mezinárodní legitimizaci tohoto interdisciplinárního oboru přispěla i činnost naší odborné společnosti SHARP (The Society for the History of Authorship, Reading and Publishing), kterou jsme založili v roce 1992 v New Yorku a jejíž členská základna se rozrůstá doslova po celém světě, mimo jiné i díky zvyšujícímu se badatelskému zájmu o — co nejobecněji řečeno — nesamozřejmost nosiče informací. Obor v zásadě rozpracovává jednotlivé aspekty modelu „knižního komunikačního okruhu“, který uvedl americký historik Robert Darnton ve své klíčové stati, již jsme také zařadily do naší antologie a jejíž název jsme si vypůjčily i do titulu. Náš obor nabourává představy o „osamoceném geniálním autorovi“ a spojuje jej prostřednictvím sítí nakladatelů, knihařů, tiskařů, knihkupců, distributorů, agentů, knihovníků i kupříkladu pašeráků zakázaných svazků se čtenáři. 

Pořízková, Šmejkalová (eds.): Co jsou dějiny knihy? Antologie textů k dějinám a teorii knižní kultury
Academia, Praha 2021

Proč je podle vás důležité věnovat se zkoumání dějin knih?

Odpovím otázkou — kde se většina z nás během svého vzdělání setkala s knihou jako předmětem zkoumání? Pravděpodobně v dějinách literatury. Že si Mácha financoval první vydání svého Máje, si pamatuje asi každý, ovšem co další kanonizované texty? Lvové bijící o mříže si asi také vybavíte, ale v jakém nákladu vyšly Písně kosmické, kdo je vydal, kdo a jakým písmem je sázel a graficky upravoval, kdo je prodával a kupoval, jaký za ně dostal Neruda honorář, kdo, jak, proč a v jakých historických kontextech vyjednával reedice… Všichni tito aktéři se podíleli na formování pozice a ikony Nerudy v jeho době i těch následujících. Jinými slovy, dějiny knih poukazují na zdánlivě samozřejmou skutečnost, že neexistuje žádný ideální modelový text, autor ani čtenář, ale vždy jde o konkrétní soubor vztahů — materiálních, ekonomických, politických, etických atd. —, které je vytvářejí. Sama ráda označuji náš obor za „myth-breaker“, tedy nástroj prolomení stereotypů ve zkoumání komunikace, včetně té literární, soustředěném především na jazyková a interpretační kritéria. S otázkou „co tím chtěl básník říct?“ si prostě v dějinách tištené komunikace nevystačíme.

Jak probíhalo vytváření antologie? Zapojily jste totiž i texty už nežijících autorů.

Prvotním záměrem byla skromnější publikace, která by sloužila studujícím bohemistiky na Palackého univerzitě jako uvedení do mezinárodních směrů v historiografii knižní kultury, reprezentovaných víceméně nejčastěji citovanými texty v oboru, které však dosud nebyly přeloženy do češtiny. A bez klasiků, jako byli a jsou například Henri-Jean Martin a Lucien Febvre, Donald F. McKenzie či Elizabeth Eisenstein, by se publikace neobešla. Nechaly jsme se částečně inspirovat obdobnými antologiemi vydanými v angličtině a němčině, ale velkou roli hrálo mé letité působení v dané oblasti, neboť se všemi žijícími přispěvovateli jsem v pravidelném kontaktu a já i kolegyně Pořízková využíváme jejich texty ve své pedagogické i vědecké praxi. V průběhu příprav ovšem vznikla nejen myšlenka rozsáhlejší antologie, ale přímo ediční řady, jíž se — mimo jiné i díky podpoře odborníků z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR (ÚČL AV ČR) a pana ředitele Padevěta — ujalo nakladatelství Academia. Úspěšné dokončení naší téměř tříleté práce s českými překlady textů analyzujících několik století vývoje tištěné kultury by bylo nemyslitelné bez přispění kolegů Petra Voita a Jindřicha Marka z Ústavu informačních studií a knihovnictví.

A jak je na tom české badatelství?

Knihovědné bádání má zde jistě dlouhou tradici, jakkoli vycházelo z jiných premis než přispěvovatelé do naší antologie a zřídka kdy se světovým vývojem komunikovalo. Na odpověď se však necítím být dostatečně kompetentní, neboť jsem větší část své kariéry strávila v mezinárodním akademickém kontextu. Nicméně mohu odkázat na monumentální dílo zmíněného kolegy Voita a jeho týmu Encyklopedie knihy i na významné mezinárodní projekty realizované například při ÚČL AV ČR (READ IT — Reading Europe Advanced Data Investigation Tool), Národním muzeu, Národním památkovém ústavu a Národní knihovně ČR. I místní financování vědy je, zdá se, našemu oboru v posledních letech více nakloněno. Ovšem jistě neřeknu nic nového, když zmíním, že by nám prospěl bohatší příliv badatelů a badatelek nejmladší generace a také aktivnější zapojení do mezinárodních debat. Jsem přesvědčena, že specifická témata a materiály, které vycházejí ze středoevropského prostoru, mají převážně anglofonnímu mainstreamu co nabídnout.