Konstelace: Polyfonie lesa
Koncem minulého roku vyšlo několik pozoruhodných sbírek. Čtyři z nich artikulují odlišné zkušenosti, aktualizují jinou literární tradici a vyhovují jim různé způsoby čtení. Lze však nalézt i stezky, které jsou jim společné: citlivost vůči živému světu, zkušenost vzájemnosti, důležitá role oslovení či emancipační moc imaginace.
Předkové kostí (Opus) jsou třetí básnickou knihou Josefa Hrdličky. Působí v mnoha ohledech vstřícněji a otevřeněji než autorovy předchozí knihy. Texty to nejsou jednoduché, naopak, vybízejí k opakovanému čtení. Autor si uchovává smysl pro zámlku, náznak, fragment; v nové sbírce jich možná užívá ještě odvážněji než dříve. Pozoruhodně pracuje také s mnohohlasem, polyfoničností slova a básně. V knize Předkové kostí třeba nabízí provázanou a mnohovrstevnatou představu láskyplného atomismu, který spojuje všechno se vším, aniž by sklouzával k filozofujícímu či gnomickému psaní. Střízlivost a mnohostrannost této sbírky dovede být velmi osvěžující a zároveň otevřená vzácným objevům.
Foto: Klára Krásenská
Podstatným tématem Hrdličkovy sbírky je citátová povaha literatury a psaní a z toho plynoucí existenciální reflexe ztracenosti v řeči a zároveň splynutí s ní jako s něčím nadosobním. Druhá sbírka Richarda L. Kramára Úchopový inštinkt (Brak) otevírá tuto problematiku z odlišné strany. Slovenský básník klade důraz na gesto či šířeji performativitu psaní/čtení. Přechází od niterné koncentrace a komentovaného naslouchání světu ke zcizující racionalizaci, parodii a zároveň určující tělesnosti jednání a vztahu k živým tvorům. Autor se nevyhýbá patosu ani trapnosti. Angažuje je ovšem ve výrazu menšinové a hraniční transgenderové zkušenosti, v níž nalézá oporu nejen vlastního hlasu, ale i fyzické přítomnosti: „nemá byť reč / o príkorí / len: / vedľa jak tá jedľa!“
V některých textech své básnické prvotiny Sdílení polohy bylo ukončeno (Dobrý důvod) ohledává Bernadeta Babáková něco podobného jako Kramár, když vytváří možnosti úniku a osvobodivě převráceného vnímání společenských rituálů a norem. Nahlíží sebe jako postavu ženy, jejíž jednání formuje pohled a očekávání druhých. Pracuje formou vtipných či ironických, jindy intimních či sociálně kritických glos vlastní situace. Volně přechází od sociálně citlivých komentářů ke zpřítomnění stavů vnímání, od rozvádění detailu k evokaci vzpomínek. Její řeč tak působí uvolněně a plyne bez citelnějších mezer a pomlk. Dotýká se soužití mezi lidmi v prostředí kapitalistické Evropy i toho, co ji přesahuje.
Foto: Klára Krásenská
Země slunce (Viriditas) Jana Škroba odkrývá vizi světa za zdí. Splétají se v něm prvky snu, žánrové literatury, filmů, počítačových her, revoluční praxe a křesťanského příběhu. Škrobova osobitá básnická tvorba je často spojována s možnostmi angažovanosti a také s environmentální citlivostí. Země slunce nicméně nepředstavuje prostý (a žel také zneužitelný) apel ve jménu odvrácení hrozící katastrofy. Škrob je důmyslnější, radikálnější a možná i pravdivější. Jeho sbírka je imaginací světa po katastrofě, kterou lze zároveň chápat jako burcující vědomí situace světa současného. Snad proto zní hlas, který tento svět formuje a otevírá, snad až smrtelně vážně. Zakládá nicméně uchvacující a pozoruhodně evokativní přítomnost prostoru, v němž je každodennost bojem proti odlidštění, v němž se racionalismus rozpouští v rituálech s pamětí přesahující lidskou historii a v němž se báseň podobá heslu či vzkazu zanechanému ve správné konstelaci druhé bytosti.
Autor studuje komparatistiku.