Kánon 2.0: Zabíjení zombie s Rebeccou Solnit

Česká literatura diverzitou zrovna neoplývá. Na loňském Světě knihy v diskusi o světovosti místní literární produkce zaznělo, že není divu — vždyť my tu vlastně žádné menšiny nemáme a řada problémů, které řeší literatura světová a které jsou s menšinovými identitami spojené, tu vůbec není relevantní. K hnutí Black Lives Matter, k transfobním výrokům celebrit nebo k #MeToo se tu ovšem chtějí a mohou vyjadřovat všichni od politiků přes uznávané osobnosti kulturního světa až po bezejmenné diskutující na internetu — a pokud nechceme rozporovat fakt, že krásná literatura a každodenní politická a společenská realita mají cosi společného, pak jsou světové společenské problémy relevantní i zde. Ze světa se nelze jen tak vyčlenit a popírat diverzitu vlastního okolí se také dá jen dočasně.

seriál Kánon 2.0

Dnes už legendární článek Jiřího Peňáse Pavoučí ženy a ubohá tlustá moucha letos oslaví desáté výročí. Autor se v kanonickém textu české literárněkritické misogynie pokusil popsat ženskou literaturu jako něco podřadného, řízeného pohnutkami, které se s těmi mužskými nedají srovnat — spisovatelé chtějí něčeho dosáhnout, mimo jiné chtějí být sexy, spisovatelky se jen plácají ve svých pocitech a ani u toho nejsou sexy. V dekádě, která od stvoření této stupidní kombinace esencialismu, frustrovaného libida a neúnavného popírání vlastních argumentů uplynula, se určitě mnoho změnilo k lepšímu. Zároveň byla ale bohatá i na projevy dokazující pravý opak. O genderové nevyváženosti v literatuře jsme se tak mohli nedávno dočíst, že snaha ji řešit je něco jako cenzura 50. let, o diverzitě zase že jde o exotické koření, které nedokáže vyjádřit obecnou lidskou zkušenost — to dovedou jen ti, jejichž identita nijak nevybočuje z většiny.

Název seriálu, jehož úvod čtete, je nadsázkou — debat o nové podobě kánonu probíhá řada, například v A2 #18 z roku 2018 dokonce padaly první návrhy na nedávná díla, která by se kanonickými měla stát. V českém prostředí se ovšem snaha vydobýt jiné než bílé, hetero a mužské literatuře širší uznání často setkává s arogancí a necitlivostí, a to jak v lidové reflexi, tak ve vysokých kruzích literární kritiky. Považuji proto za nutné využít veškerý možný prostor k zviditelnění tvůrců a tvůrkyň, jejichž životy a dílo jsou neustále shazované z poličky obecné lidské zkušenosti.

Aroganci a ignoranci projevují jednak ti, kdo si myslí, že diverzity může v literatuře být příliš — aniž by se byť jen na chvíli zamysleli nad nepoměrem, se kterým mohou v knihách číst o zkušenostech podobných jejich vlastním životům. Ještě arogantněji ovšem působí zpochybňování úspěchů menšinových autorů a autorek. Jakmile se v nominacích na významnou cenu objeví třeba příliš mnoho spisovatelů s africkými kořeny, hned se vynoří názory, že existuje mnoho přinejmenším stejně kvalitních děl, která ale nemají šanci, protože je napsal příslušník té nejutlačovanější skupiny dneška — běloch. Ti, kdo naznačují, že došlo k pozitivní diskriminaci, se zřejmě bojí, že buď oni sami, nebo jejich oblíbenci najednou neobstojí. Jejich konkurence se totiž rozrůstá o ty, komu byl dříve upírán hlas.

Reprezentace v literatuře vede k porozumění jiným identitám a je zásadním zdrojem životních vzorů a představivosti o tom, kým se můžeme stát. Je proto zarážející, s jakým odporem se setkávají snahy o rozšíření literárního kánonu o díla, která nenapsali bílí heterosexuální muži. Právě oni totiž mají v našich literárních kruzích silný hlas. Používají ho přitom často k tomu, aby předváděli, jak moc si neuvědomují hegemonní postavení vlastní identity a jak ji zaměňují s onou tolik vyžadovanou obecnou lidskou zkušeností.

Spisovatelka, historička a aktivistka Rebecca Solnit v eseji 80 knih, které by žádná žena neměla číst poukazuje na to, že knihy, ve kterých se ženy buď nevyskytují, nebo tu jsou degradovány na pod-lidskou úroveň, jsou považované za vypovídající o celém lidstvu — ovšem knihy, ve kterých hrají ženy hlavní roli a jejich zkušenost stojí v popředí, jsou označované za literaturu pro ženy. Analyzuje tu sice starší, ale jako zombie neustále z hlubin internetu vstávající seznam knih, který všem mužům k četbě doporučil pánský časopis Esquire. Se dvěma výjimkami jsou autory doporučovaných knih heterosexuální muži.

Nejde přitom o to, že by knihy na seznamu považovala za nedostatečně literárně kvalitní. Seznam je plný textů o válce, střílení divokých zvířat, a především o tom, co literární vědkyně Erin Spampinato nazvala vyzdvihováním mužského bullshitu. Spampinato i Solnit poukazují na to, že mužská perspektiva tu ženy často degraduje, jejich potřeby a trable vidí jako individuální patologie, zatímco mužské problémy, obzvláště ty spojené s nenaplněnými touhami, jsou zásadní otázkou lidské existence a problémem společnosti jako celku.

Brát příběhy psané muži jako univerzální a ty od žen jako specificky ženské znamená vrátit se někam před druhou vlnu feminismu a spálit všechno od Simone de Beauvoir dál, a jak upozorňuje Eva Klíčová, znamená to také ignorovat společenské a mocenské souvislosti individuálních těžkostí, které dopadají hlavně na ženy. A brát příběhy příslušníků menšin jako nerelevantní pro kohokoli jiného znamená odmítat empatii, pokoru i snahu pochopit odlišnou životní situaci a s tím i snahu o větší rovnost a spravedlnost.

Rebecca Solnit popisuje pánské časopisy i jimi doporučované knihy jako velmi problematické návody jak být mužem — poukazuje na to, jak komplikované a nepřirozené se udržování genderové binarity jeví, když jsou k němu potřeba takové stohy papíru. Především chce ale po literatuře mnohem víc. Dobré knihy, „pokud už mají být návodem, pak jedině návodem na to, jak skrze představivost rozšířit vlastní identitu ven do světa, do toho lidského i do všech ostatních, jak se s velkou dávkou empatie povznést sami nad sebe — ne na to, jak se nechat svázat genderem“. Nenechme se tedy svazovat a začněme prozkoumávat co nejvíce světů.

Autorka je spolutvůrkyní podcastu Do slov spolu s Ondřejem Lipárem.