S touto knihovnou až do smrti

Velký prostor v jeho knihovně dostává nejen česká a světová próza, ale i současná poezie, v regálech jsou umístěny publikace věnované výtvarnému umění a také časopisy, jako například Host, Revolver Revue nebo Analogon. Podle básníkova vyjádření knihovna nikdy neustrnula, stále roste, v poslední době je především doplňována o kompletní vydání literárních děl vybraných autorů, například Bernharda, Borgese, Célina, Coetzeeho, Houellebecqa, McCarthyho, Grasse, Ishigura, Pamuka, Fabera, z českých zejména Bohumila Hrabala a Milana Kundery, Wernische, Krále, Hakla, Martínka, Ouředníka.

Radek Fridrich, foto: Ondřej Lipár

seriál Domácí knihovna

Když se řekne kniha, co vás napadne jako první?

Vybaví se mi nějaký román, nic konkrétního.

Preferujete tištěné knihy, audioknihy, nebo e-knihy? 

Preferuji tištěné knihy. Čtení e-knih se ale nebráním, zejména aktuálně jde o povinnou četbu k maturitě studentů, které učím. Z posledních audioverzí bych zmínil například Grassův Plechový bubínek.

Tištěné knihy soustřeďujete v bohaté domácí knihovně — co pro vás znamená?

Stav k začátku loňského listopadu byl 2 355 knih, řady svazků budou průběžně doplňovány. V současné době sháním zejména básnické sbírky, které jsem v předchozích letech nekoupil, kompletuji tak například šedou řadu nakladatelství Petrov nebo Edici současné české poezie. A jedno je jisté — s touto knihovnou již budu až do smrti.

Která je první kniha vašich vzpomínek?

Myslím si, že to byla kniha Z deníku kocoura Modroočka. Vím, že jsem ji přečetl, když jsem byl s rodiči v Krkonoších, to bylo tak ve druhé třídě základní školy.

Vybavíte si knihu, která vás v dětství zasáhla? 

To byli Setonovi Dva divoši, kniha o dobrodružství dvou chlapců, pro mě naprostá iniciace.

Kdo podnítil vaše čtení v dětství?

Zásadní roli měla zprvu moje maminka, její knihovna obsahovala kromě českých klasiků také překlady románů z Odeonu. Už v dětství byla vášnivou čtenářkou, četla snad každý den, zejména beletrii. Často mi o knihách vyprávěla, ale ke čtení mě vést nemusela. Četl jsem od třetí třídy skoro neustále, ráno před odchodem do školy, odpoledne i večer. Dokonce jsem si nařizoval budíka na šestou ranní, abych mohl číst. Velmi mě tehdy inspiroval jeden spolužák, ten četl neustále, pamatuji si, že si každý týden odnášel z děčínské knihovny tašku plnou knih, které vzápětí přečetl. Chtěl jsem být jako on. A tak jsem také hodně četl a jako jedináček si prostřednictvím literatury vytvářel svůj svět. V době dospívání na mě potom měl velký vliv přítel Tomáš Řezníček, s nímž jsme objevovali poezii. Zejména pak prokleté básníky, dále Apollinaira, Préverta, Eluarda, Heineho, z českých dekadenty a buřiče, dále jsme četli i soudobou českou poezii, na konci osmdesátých let Sylvu Fischerovou nebo Svatavu Antošovou.

Vzpomenete si na některé oblíbené autory beletristických knih staršího školního věku?

Ve starším školním věku mezi oblíbenými převažovaly dobrodružné knihy, hlavně mayovky, zmíněný Seton, také foglarovky. Na střední škole mě pak hodně zaujal Remarque, přečetl jsem všechny jeho prózy přeložené do češtiny, a takzvaná severočeská literární škola, hlavně Páralovy a Švejdovy prózy. Vysokoškolská studia se překrývala s lety 1989 až 1994, takže jsem četl nesouvisle, mnohé, co tehdy přesycený trh nabídl, nejen literaturu nutnou ke studiu bohemistiky, ale hlavně dříve zakázané autory, samozřejmě další a další překlady, vzpomenu Obratník raka od Millera.

Uvědomujete si výraznější vliv některého spisovatele či některých knih na vlastní literární tvorbu?

Řada autorů měla v určitých obdobích iniciační úlohu, zejména básníci, namátkou Trakl, Benn, surrealisté, dadaisté, beat generation, z našich Reynek, Václav Vokolek, Wernisch, ti všichni na vysoké škole, a pak také Rakušané — Bernhard, Jandl, Wiener Gruppe — a velkou měrou Francouzi Michaux, Perec a další.

Jak často a co nyní čtete? Postihla vás někdy čtenářská krize?

Snažím se číst každý den, čtenářskou krizi jsem nikdy nepocítil. Přečtu zhruba sto knih za rok, v takzvané době covidové více. Čtu beletrii překladovou, českou, básnické sbírky jak na běžícím páse, i několik týdně.

Jaké jsou vaše čtenářské návyky?

Snažím se číst při denním světle, málo čtu večer. Čtu téměř všude. Miluji čtení ve vlaku, v autobuse, na lavičce v parku a ve svém žlutém ušáku. Občas čtu na záchodě, také ve školním kabinetu, to zejména literární časopisy.

Poezii nejen píšete a čtete, ale také o ní učíte na střední škole. Co je podle vašeho mínění zásadní při výuce věnované poezii? 

Osvědčilo se mi, že přes všechny mediální a sociální platformy platí ve výuce to, že člověk musí nějak zaujmout. Nebát se recitovat, mluvit o spisovatelích jako o živých lidech, dávat je do souvislosti se současnou dobou a brát je jako součást své existence. Uvědomme si, že moji studenti třeba nikdy takového člověka neviděli, takže je to pro ně dost neobvyklé. Co nejjednodušeji řečeno — je třeba být autentický a nebát se toho.

Autor je odborný asistent na katedře bohemistiky a slavistiky Pedagogické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem.