Národ zpěvu a poezie. Estonská poezie #1

Ale zpátky do knihkupectví. Někteří knihkupci by v paměti vypátrali pět let staré Včely Meelise Friedenthala, ještě zkušenější desetiletého Muže, který rozuměl hadí řeči Andruse Kivirähka, avšak jen ti nejprotřelejší matadoři by mohli zavzpomínat na předrevoluční doby, kdy se českoslovenští čtenáři s literaturou této nejsevernější a v lecčems „nejskandinávštější“ baltské země setkávali pravidelně.

Příběh estonské poezie nelze ani ve zkratce vyprávět bez zmínky o lidové slovesnosti. Ta u Estonců — snad ještě více než u jazykově a kulturně spřízněných Finů — hraje ohromnou roli. Není proto příliš překvapivé, že za otce zakladatele estonské literatury je považován folklorista a civilním povoláním lékař Friedrich Reinhold Kreutzwald (1803—1882). Tohoto čestného titulu se mu dostalo především za to, že po vzoru svého finského kolegy Eliase Lönnrota a jeho Kalevaly na základě sesbírané folklorní poezie — po náležitých rozsáhlých úpravách včetně dopisování nových veršů — vytvořil „estonský národní epos“, který nazval Kalevipoeg (Syn Kalevův).

Básnická skladba čítající přes devatenáct tisíc veršů a podporující národní sebeuvědomění Estonců částečně vyšla i v češtině, a to v roce 1959 v překladu Miloše Lukáše. Pravidelní čtenáři poetického seriálu H7O jistě naleznou podobnosti mezi úvodními verši Kalevaly, jak je cituje ve svém článku Michal Švec, a následující ukázkou, v níž lidový pěvec vyjadřuje touhu podělit se s publikem o slovesné dědictví své země:

„Půjč mi varyto své, Vanemuine!
Luzná báj mi uchvacuje nitro;
starobylých pokolení odkaz
dychtím ve své písni vyjeviti.“

Oskar Kallis: Kalevipoeg nesoucí prkna, 1914, foto: www.europeana.eu

Pravým pramenem estonské poezie ale není dlouhá bohatýrská epika, nýbrž kratší lyrické písně, kterým se v estonštině říká regilaul. Jsou určeny především pro skupiny zpěváků, přičemž předzpěvák zanotuje relativně jednoduchou melodii, kterou pak ostatní sborem opakují. Estonci zpívali — a do jisté míry zpívají dodnes — při všech možných příležitostech (při pasení dobytka, při hře, při práci či samozřejmě k tanci).

Význam sborového zpěvu pro estonskou společnost je dodnes jasně zřetelný z faktu, že už od roku 1869 jsou co pět let v Tallinu (zpočátku v Tartu) organizovány tzv. Svátky písní (Laulupeod), kterých se aktivně účastní několik desítek tisíc zpěváků, hudebníků a tanečníků. Svátky písní měly vždy manifestační charakter a v době národního obrození, kdy bylo území Estonska součástí Ruska, podněcovaly vlasteneckou myšlenku a utužovaly národní pospolitost. Tuto funkci si dlouho držela i autorská poezie; estonská literatura se od didaktičnosti coby dědictví 18. věku a vlasteneckého obranářství oprošťuje až na prahu 20. století.

Titulní strana třetí antologie Mladého Estonska, 1909, foto: goodreads.com

Základy moderní estonské poezie položil Juhan Liiv (1864—1913), který upustil od složité metaforiky a obrozeneckého patosu a obrátil se zpět k výrazovým prostředkům lidové poezie. Za básnickou tvorbu se mu dostalo uznání až po smrti, kdy se stal důležitým inspiračním zdrojem literární skupiny Mladé Estonsko (Noor-Eesti), prvního estonského uměleckého uskupení, které programově čerpalo vlivy z uměleckého kvasu v Evropě počátku nového století a snažilo se svou zemi otevřít i jiným než do té doby dominantním německým a ruským vlivům. Přední členové Mladého Estonska, Friedebert Tuglas (1886—1971) a Gustav Suits (1883—1956; po něm je mimochodem pojmenována nejdůležitější estonská cena za poezii), rozevřeli obzory k sousednímu Finsku a bohémské Francii a dveře do Estonska tak otevřeli impresionismu, symbolismu a modernismu.

Po ruské revoluci v roce 1917 se na estonské literární scéně objevuje skupina Siuru, jejíž činnost je s Mladým Estonskem propojena osobou Friedeberta Tuglase. Zároveň zde však dochází k vývoji: Siuru se stavěla zdrženlivě k zaujetí formou, místo toho prosazovala v básních emoční a tělesný prožitek a jeho až provokující autentičnost. Jednalo se již o avantgardní skupinu, která měla blízko k futurismu a impresionismu i vitalismu a jejíž členové kladli důraz na svobodu ducha a ničím nespoutanou tvořivost.

Mezi představitele této skupiny patřila Marie Underová (1883—1980), jejíž vášnivá smyslová lyrika v debutové sbírce Sonety (Sonetid, 1917) vyvolala literární i společenský skandál. Underová byla osmkrát navržena na Nobelovu cenu, a to i díky svým mezinárodním konexím vytvořeným také pozoruhodnou překladatelskou činností: kromě Baudelaira, Ibsena, Lermontova, Maeterlincka či Schillera věnovala od konce dvacátých let pozornost i české literatuře a mezi její převody do estonštiny (pravděpodobně přes němčinu) můžeme počítat také texty Erbenovy, Nerudovy a Bezručovy. Následující sonet v překladu Vladimíra Macury pochází z její debutové sbírky.

Čas šeříků

1

Už sněhy střemchy tají před očima,
už fialová střídá tklivou běl:
praporec vůní nových rozprostřel
tém šeříků rukama modravýma.

Dnes neusnu. Mé srdce žhne a dýmá,
rzi loňské zprudka taví na ocel.
Už fialová střídá tklivou běl.
Mé horké tělo cítí, dýchá, vnímá…

Však ty tu nejsi. K čemu tedy den
nasypal kolem toho modrošeří?
A k čemu nocí štědře navršen

hebounký polštář voňavého peří?
Však ty tu nejsi. Hořím jako sláma.
Tak mnoho krásy neunesu sama.

Radostná dvacátá léta i v Estonsku vystřídalo období sílících ideologických antagonismů. V předvečer druhé světové války vystoupila se svou třísetstránkovou antologií Mágové. Výbor z nejnovější estonské lyriky (1938) skupina autorů, které spíše než jednotná poetika spojuje pohled na umění — to má být protiváhou ideologií a totality i rozpadajících se životních jistot. Mezi těmito originálními básnickými hlasy můžeme zmínit Uku Masinga (1909—1985), doktora teologie a náboženského filozofa, jenž se ve své nábožensky procítěné reflexivní poezii hledající Boha inspiroval i orientální tradicí (Masing prý znal asi 65 jazyků a ze dvaceti překládal).

A také Betti Alverovou (1906—1989). Ta ve sbírce Prach a oheň (Tolm ja tuli, 1936) žádá podle vlastních slov „psychologickou, statečnou a nepřikrášlenou pravdu“; básnířka chce prozkoumávat hlubiny duše (právě v tom spočívá pozitivní role umění) a řešit v sobě všelidské problémy (život a smrt, etiku, mravnost), ale také vztah člověk ke světu. Vladimír Macura, který kromě zdařilých bohemistických děl vyhotovil i množství překladů z estonštiny se skvělými doslovy, o poezii Alverové píše, že je až „okázale materialistická svým okouzlením tímto světem“. Alverová se snaží o vzkříšení silného básnického subjektu, který představuje moderní žena oproštěná od romantické sentimentality — je to silná, ale všední, „pozemská“ žena bez titánské perspektivy, ale s titánskými starostmi a otázkami. Pro ilustraci následuje báseň z výboru poezie Alverové Hrom je můj bratr (1980).

Popelec

Tapety čpí starou plísní,
svazeček Dantových písní,
kalíšek na vodku.
Popelec v ulicích sviští,
v srdci však řízlo už příští
tušení v zárodku.

Marná a marnivá slova.
Cožpak se kdokoliv schová
před ostnem otázky?
Leckteří zmizí jak z pěny,
druzí však na mramor změní
omleté oblázky.

Kdeže to zůstal tvůj podíl,
v časech, kdy v davu se zrodil
hymnus, jenž zahřívá?
V tak činorodé době
zůstalas věrna sobě,
volná a lenivá.

Slibný vývoj mladé literatury samostatného Estonska však v mnoha směrech zastavila druhá světová válka a stav, který následoval po ní. O tom ale až příště.

Autor působí na Ústavu jazykovědy a baltistiky FF MU. Je přesvědčen, že v české recepci estonské literatury rozhodně je na co navazovat.