Jsou hlasy volnosti

Znalcům španělské literatury vytanou na mysli jména dvou velkých básníků, rodáků z Malagy a členů slavné Generace 27. Emilio Prados a Manuel Altolaguirre jsou bezesporu jedněmi z nejslavnějších malažských básníků, ale tamní klima svědčí poezii i dnes a možná dokonce více než kdy jindy. Španělé používají trefný výraz „la tradición manda“, tedy tradice velí. A platí to i tady, kde každý z mladé generace malažských básníků vyrostl z půdy, ve které stále ještě spočívají kořeny jeho předchůdců. Dalo by se říct, že se tak prolínají, dotýkají se, komunikují. Existence básnické tradice v Malaze však není nijak svazující. Naopak. Je jen základem, živnou půdou, ze které vyrůstají noví a noví básníci.

Nic není bez konce,
avšak jsou těla.
Jsou hlasy volnosti
a jsou hlasy v řetězech.

(Emilio Prados, báseň „Jsou hlasy volnosti“, přeložil Pavel Šrut)

Lehkost a jemnost

Když jsem se ptala malažské básnířky Isabel Bono, co spojuje současnou generaci tamních básníků, odpověděla, že je to volnost a přátelství. Ona sama sebe neřadí k mladé generaci básníků, protože, jak tvrdí, ročník narození 1964 to vylučuje. Zároveň však zdůrazňuje, že věk je to poslední, co v Malaze hraje roli. Sama vzešla ze stejného podhoubí jako její o generaci mladší přátelé. Rozumí jim a oni jí, mají se rádi a podporují se.

Isabel Bono se narodila roku 1964 v Malaze, kde žije a tvoří dodnes. Vydala pět prozaických knih a dvacet šest básnických sbírek, mezi poslední patří například Me muero (Umírám) z roku 2021, Después (Potom) z roku 2019, De otra vida (Z jiného života) z roku 2017 nebo Hielo seco (Suchý led) z roku 2015.

Její tvorba se vyznačuje lehkostí a jemností použitých jazykových i stylistických prostředků, jejichž pomocí vykresluje obrazy běžných dnů, své niterné prožitky, strachy, radosti a vzpomínky, které by však mohly být kohokoliv z nás. Je až zarážející, jak snadno nás dokáže slovy vtáhnout do své mysli, duše i do svého srdce, až se nám může zdát, že bychom to klidně mohli být my, kdo ta slova napsal a okamžiky prožil.

podzimní přání

Přeji si mít zahradu, kde by rostly cibule a růže.
Přeji si pít po nocích kávu, žít a nemuset nic vysvětlovat.
Přeji si, aby bylo slyšet jen ptáky.
Přeji si mít kočku, která by chodila domů, jen když má hlad.
Přeji si, aby má matka nikdy nezemřela a aby se tobě nikdy nestalo nic zlého.
A pak už nemám další přání.

(Báseň „Deseos para el otoño“ ze sbírky Hojas secas mojadas, 2013)

Uvedená ukázka pochází ze sbírky Hojas secas mojadas (Suché mokré listí). Jedná se o soubor sta deníkových mikrozápisků, které publikuje pravidelně na svém blogu, aby zachytila pocit, obraz či vzpomínku na každý prožitý den.

Obrázek k básním Isabel Bono od ilustrátorky Karolíny Žitné

Vlastní vzpoura

Stejný ročník narození je i básnířka Isabel Pérez Montalbán, rodačka z andaluské Córdoby, držitelka několika významných literárních cen a autorka sedmnácti básnických sbírek. Za poslední z nich, která se jmenuje Vikinga, získala v roce 2020 prestižní mezinárodní cenu Premio internacional de Poesía Ciudad de Melilla, která se každoročně uděluje zatím nevydanému básnickému dílu napsanému ve španělském jazyce. Isabel Pérez Montalbán píše poezii sociálně angažovanou, dle jejích slov chce „stanout v čele své vlastní vzpoury, hnát k zodpovědnosti viníky, vinit ty, kteří jsou pasivní, uzurpují si moc, vysávají společnost“.

Z jejích sbírek zmiňme ještě Pueblo Nómada (Národ nomádů, 1995), Puente levadizo (Padací most, 1996) nebo El frío proletario (Proletářská zima, 2002).

Náhodně bez vidiny

A tím se dostáváme k další výrazné malažské básnířce, která patří k nastupující mladé generaci tamních umělců. Už její jméno zní poeticky, ač se nejedná o žádný pseudonym.

Violeta Niebla (violeta = fialka, niebla = mlha) se narodila 1981 v Malaze, kde vystudovala anglickou filologii. Stejně jako většina členů současné básnické generace je Niebla renesanční umělkyní a nevěnuje se pouze psaní poezie. Je nadanou fotografkou a autorkou divadelních her. Podílí se na organizaci mezinárodního básnického festivalu s názvem Irreconciliables, který se koná každoročně právě v Malaze, a vede semináře psaní poezie na místní univerzitě. Vydala dvě básnické sbírky. První se jmenuje No serás mi baby (Nebudeš moje baby) a vyšla v roce 2015, druhá se jmenuje Compro oro (Vykupuji zlato) a vyšla v loňském roce.

V první jmenované sbírce se věnuje milostné tematice a milostnému rozčarování. Jak sama říká, básně v ní obsažené jsou krátké a vznikaly náhodně bez vidiny, že by někdy mohly být vydány. Druhá sbírka je naopak více uvědomělá a mnohem vyzrálejší. Zpracovává v ní tematiku etiky a peněz, vše viděno prizmatem osobních zážitků a rodinných vzpomínek.

A_

Vyťukávám kód, abych otevřela trezor:
schovávám uvnitř své mléčné zuby,
zlatý špičák po mojí babičce,
pupeční šňůru a taky cop
z prvního přijímání.

(Báseň „A_“ ze sbírky Vykupuji zlato, 2020)

Rodokmen

Jsme opakovaným Bohem:
z opice k lidoopu, pak lidé u laptopu.
Orogeneze krutosti.

(Báseň „Rodokmen“ ze sbírky Vykupuji zlato, 2020)

Další mladou básnířkou a multižánrovou umělkyní je Beatriz Ros. Narodila se v Malaze v roce 1984 a svou první sbírku vydala v roce 2008 pod názvem De cómo descubrí que seguía viva (Jak mi došlo, že ještě žiju). Od té doby vydala ještě další dvě sbírky Ameteur (2015) a Algo se ha movido (Něco se pohnulo, 2018), navíc své verše publikuje pravidelně časopisecky nebo v četných antologiích. V roce 2019 získala prestižní literární cenu Premio de Poesía Manuel Alcántara, kdy je básník za jedinou svou báseň, kterou přihlásí do soutěže, oceněn šesti tisíci eur. Kromě poezie se věnuje videu a fotografii a na svém kontě má řadu výstav.

Mám lano upletené ze slov,
morfologickou past,
knedlík v krku.
Jak Ti to jen říct?
V mých ústech není
dost místa.
Moje slova ze mě chtěla udělat
únikový východ,
spustit alarm
a proběhnout k tvým uším,
zatímco mi slzí oči.
Každý den se odhodlávám je sníst,
až je ulovím.
Je to kanibalský pokus, jak zabránit,
abys je zaslechl.
Protože toho už bylo
dost.

(Jak mi došlo, že ještě žiju, 2008)

Když mluvíme o výrazných ženách malažského kulturního života, nesmíme zapomenout na Bárbaru Zagoru Cumpián, dceru básníka, nakladatele a tiskaře Francisca Cumpiána. Bárbara se narodila v roce 1991 v Madridu, ale brzy se s rodinou přestěhovala do Malagy, kde žila až do roku 2013. Nyní přebývá v Barceloně, kde se věnuje literární a fotografické tvorbě a performancím.

Je autorkou dvou básnických sbírek: Ultravioleta, která vyšla v nakladatelství Monosabio (Malaga), a Teherán, kterou vydalo nakladatelství Árbol de Poe (Malaga). Její verše navíc vyšly v několika antologiích mladých andaluských básníků, jako je například Poetas en el cielo (Básníci v nebi, 2009).

Bizarní kontrasty

S Malagou je rovněž spjato hned několik nadaných a uznávaných básníků. Jedním z nich je Diego Medina Poveda, rodák z Malagy (1985) nyní žijící ve Francii, kde působí jako vyučující na univerzitě v Rennes. Jeho otec Diego Medina Martín byl taktéž básník a do značné míry ovlivnil vztah svého syna k literatuře. Diego Medina Poveda je znalec klasické španělské poezie, jejíž prvky umně zapojuje do své vlastní tvorby.

Je držitelem mnoha literárních cen, mezi nimiž je nejcennější Premio de Adonaís pro mladé básníky do 35 let, kde získal čestné uznání za svou poslední sbírku Todo cuanto es verdad (Nic než pravda), jež vyšla v roce 2020. Získal však i další prestižní ceny: například v roce 2018 Premio de Poesía Manuel Alcántara za svou báseň Contrapicado (Podhled), v roce 2014 cenu Cero de Poesía za básně, které o rok později vydal ve sbírce He visto la vida más humana (Viděl jsem ten nejlidštější život), v roce 2017 vyhrál se svou sbírkou A pesar del frío (Navzdory zimě) básnickou soutěž María Zambrano (UNED y Fundación Unicaja). Celkem vydal pět básnických sbírek, kromě již zmíněných ještě Mar de Iroise (Iroise, 2018) a Urbana Babel (Městský babylon, 2009).

Jeho verše byly přeloženy do francouzštiny, italštiny, katalánštiny, bretonštiny, angličtiny a skotštiny. Ve své poslední sbírce se věnuje tematice změny, vnější i té vnitřní. Popisuje v ní proces stěhovaní a s tím spojenou životní změnu, pocity osamění a pomíjivosti, vzpomínky na stará místa. Ve druhé části sbírky se věnuje odlidštění naší společnosti. Jsou to zdánlivě prosté obrazy, ale jazykové ztvárnění je vskutku neobvyklé. S oblibou cituje velké španělské básníky, jako byl Luis de León nebo Mario Benedetti, naráží na Baudelairovy verše, cituje bibli, využívá své filologické a literární vzdělání, díky němuž dokáže současný španělský jazyk prokládat jazykem barokních básníků, a vytvářet tak bizarní kontrasty.

Zde krátká ukázka básně „El aroma del tiempo“ (Vůně času) ze sbírky Todo cuanto es verdad (Nic než pravda):

Vůně času

...Vrať se do svého pokoje a dovol si zemřít
aspoň na chvíli
a na cestách
si pak nes tuto vzpomínku na bedrech,
pozoruj z hloubi svého bytí,
plného zrození a smrti,
absurdní krajinu života
a nikdy nezapomeň,
nechat otevřené aspoň jedny dveře.

Autorka je překladatelka a tlumočnice ze španělského a německého jazyka. Vystudovala Ústav translatologie na FF UK v Praze a nyní zde působí jako vyučující španělských a německých seminářů tlumočení. V loňském roce vydala spolu s kolegou Janem Janulou nový překlad šibeničních básní Christiana Morgensterna pod názvem 77 šibenic (vydalo nakladatelství Vyšehrad) a na podzim tohoto roku vyjde u téhož nakladatelství druhý díl s titulem BUbásně. Překlady básní pro tento článek jsou dílem autorky.