Hodnotná součást knihovny

Krátce z historie

Původní literární almanachy, tedy sborníky, vznikaly ve Francii v sedmnáctém století. Od začátku byly zamýšleny jako výběry reprezentativních textů autorů, které spojoval zejména životní styl a podobný světonázor, případně šlo o skupinu lidí s konkrétním přesvědčením a cílem. Tím se liší od antologií, které jsou charakteristické výběrem příspěvků na určité téma či z určitého literárního období. Jako beletristický příklad ze současnosti může sloužit nakladatelství Listen, do jehož produkce patří antologie českých spisovatelek a spisovatelů, kteří jsou někdy přímo osloveni, aby napsali tematickou povídku.

Almanachy rovněž sdružují několik autorů, nicméně fungují spíše jako ročenky či výroční zprávy, dalo by se říct. Každé vydání měl zpravidla na starosti jeden člověk, mnohdy známý a respektovaný už za své doby. Většinou šlo o působivý celek jak po stránce obsahové, tak i grafické. Protože se jednalo o almanachy konkrétní umělecké a literární skupiny, měli se možnost zapojit i výtvarníci. Díky tomu se z publikací mohly stát bibliofilie, a tím pádem i dárkové předměty.

Za jeden z prvních almanachů u nás se považuje dvoudílná publikace Básně v řeči vázané z roku 1785, tedy z první fáze českého národního obrození, jejímž cílem bylo dokázat, že čeština je živý jazyk a má co nabídnout. O něco později vznikly v úvodu zmíněné almanachy Máj a Ruch, které byly součástí oživení veřejného života, v rámci něhož vznikaly spolky jako Sokol, Hlahol či Umělecká beseda. Rovněž se seskupili literáti, a to právě kolem almanachu Máj v roce 1858, za nímž stojí Vítězslav Hálek s Janem Nerudou. Název je pochopitelně odvozen od lyrickoepické sklady Karla Hynka Máchy, jehož májovci považovali za svůj vzor. Jejich hlavním cílem bylo podporovat moderní českou literaturu. O deset let později, u příležitosti položení základního kamene Národního divadla, vznikl almanach Ruch v čele s Josefem Václavem Sládkem. Ruchovci se orientovali na československou tradici a minulost, ale zároveň se nebránili cizím, zejména evropským vlivům. Oba almanachy obsahovaly texty celé řady přívrženců a vycházely několik let.

Nakladatelské almanachy

O něco novější jsou pak prvorepublikové almanachy, které pro sebe a své přátele vydávali nakladatelé. Jedním z nich je almanach Kmene, tedy Klubu moderních nakladatelů, vycházející v letech 1930—1948.

„Podáváme tento první almanach Kmene s přáním, aby následující ukázky z výběru naší nejnovější sezonní produkce, jednak již uskutečněné, jednak teprve připravované, získaly zájem českých čtenářů o nové knihy nakladatelství, sdružených v Kmeni,“ píše dr. Otakar Štorch-Marien, předseda Kmene, úvodem v prvním almanachu v roce 1930. Taková publikace je působivá, zvažte sami: almanach Kmene 1930—1931 redigoval F. X. Šalda, upravil Karel Teige, fotografie pocházejí od Josefa Sudka a jsou zastoupeny příspěvky Jiřího Mahena, T. G. Masaryka, Jiřího Karáska ze Lvovic, Egona Hostovského, Paula Valéryho či Rudyarda Kiplinga. Po části ukázek je k dispozici ediční program a samozřejmě seznam nakladatelů.

Neméně pozoruhodné jsou i další ročníky, které jistě ocení každý, kdo se zajímá o historii nakladatelství, české čtenářství a všeobecně o staré knihy. Například Milostný almanach Kmene z jara 1933 v grafickém zpracování Toyen. 

Ještě předtím svůj vlastní almanach vydala Družstevní práce, a to k pěti letům své existence v roce 1927. Čtenáři se můžou ponořit do textů o půvabech knihy, čtenářství, ale třeba i do kapitoly z románu nebo ze seriálu „Jak vzniká kniha“. Osobně mě zaujaly básně Benjamina Kličky, od něhož jsem si posléze pořídil několik knih. A zde cituju začátek článku „Knihy a čtenáři“ Jana Thona: „Knihy sbližují lidi. Často jediná kniha v ruce neznámého poví ti o něm více než třeba dlouhé povídání a líčení jeho života. Vytáhne-li tvá půvabná sousedka v železničním vagoně ze svého zavazadla svazek Marlittové nebo Glynové, sotva zatoužíš po rozhovoru s ní. Jak jinak by se ti naráz zjevilo její nitro, kdyby to byl např. svazek Dostojevského nebo Balzaca nebo Vančury.“ Tolik k tomu, že bychom neměli soudit člověka podle toho, co čte.

Přestože jednotlivé almanachy slouží jako výtečný přehled dobové nakladatelské činnosti, literatury i umění a jsou hodnotnou součástí knihovny, lze je dnes pořídit velmi levně, stačí se podívat do místního antikvariátu.

Při psaní článků o knižních pokladech čerpám z Literární kroniky první republiky, Encyklopedie českých nakladatelství 1949—2006, Lexikonu české literatury, Dějin české literatury, České literatury od počátku k dnešku, Panoramatu české literatury do roku 1989 a webu www.slovnikceskeliteratury.cz. Historické souvislosti konzultuju s odborníky z 1. Podzemního antikvariátu.