Tennyson v lesích intertextuality

Dílo jednoho z nejvýznamnějších viktoriánských básníků Alfreda Tennysona zůstává pro české čtenáře spíše neznámé. S tímto monumentálním monolitem se mohou setkat jen ve skromných zlomcích, porůznu roztroušených v překladech převážně sto let starých a těžko dostupných.

A přece i současná či nedávná díla, která se dočkala ohlasu i u nás, na něj zcela vědomě odkazují a počítají s tím, že ho čtenáři a diváci znají. Dokladem toho, že se nejedná o ojedinělý případ, je skutečnost, že nebýt Temné věže od Stephena Kinga, nemohli by se čeští čtenáři seznámit s rytířem Rolandem Roberta Browninga.

Proto mi dovolte pozvat vás nikoli do více či méně zmapovaných zemí, ale na procházku literárními lesy, v nichž můžeme denně bloudit, ale nikdy bychom se v nich neměli ztratit. Ostatně do překladu dvou básní, které si zde můžete přečíst, jsem se pustil jen kvůli tomu, že na ně angloamerická kultura tak ráda odkazuje, ale v naší překladové literatuře se s nimi nesetkáme.

Povinná literatura

Alfred Tennyson (1809—1892) byl prvním umělcem, který za své umění získal šlechtický titul, což vedlo k čestnému vyznamenávání herců, zpěváků a vědců tak, jak ho známe dnes. Jeho tvorba se vyznačuje značnou mírou zvukomalby, aliterací, asonancí, vnitřními rýmy, repeticí a archaismy, a ve své úplnosti je tudíž naprosto nepřeložitelná. Tematicky Tennyson hodně čerpá z mytologie (cyklus básní Idyly královské popisuje milostné dvojice z artušovských legend), dále je pro něj typický romantický citový patetismus a namnoze obrovské napětí mezi bezčasou věčností a zlomovým osudovým okamžikem.

Alfred Tennyson, foto: Poetry Foundation

Tennyson se narodil (a dětství strávil) na britském venkově, jeho otcem byl anglikánský reverend, který si dával velmi záležet na vzdělání svých dětí. Tennysonovy popisy krás krajiny byly nepochybně ovlivněny touto šťastnou okolností. Své první básně vydal již v šestnácti letech (Poems by Two Brothers, 1827), záhy vydal další, které se dočkaly jistého ohlasu. Na svých studiích v Cambridge se seznámil s Arthurem Hallamem, jehož smrt ho později hluboce zasáhla. Posléze léta nepublikoval, ačkoli psal. Až později, roku 1850, vydal své slavné dílo In Memoriam a v témže roce získal titul Poet Laureate, který mu náležel do konce života.

Ve své tvorbě (ač čerpal z minulosti či později coby Poet Laureate i z přítomnosti) dokázal skvěle vykreslit mentalitu své doby a upozorňovat na jisté problémy a extrémy. Byl ovšem uznávaný hlavně pro úžasný zvuk svých básní a mistrovství formy.

Ve výboru dopisů jeho současníků a souputníků v umění básnickém Milý pane Browningu, přeloženém Hanou Žantovskou, se můžeme dočíst, že výše zmiňovaný Robert Browning nesouhlasí s Tennysonovým přístupem, kdy Tennyson neustále upravuje své básně podle dobového vkusu a názorů kritiky. Podobný rozpor stál za rozvázáním přátelství mezi Juliem Zeyerem a Josefem Václavem Sládkem, a tak nás snad ani nepřekvapí, že se s některými Tennysonovými básněmi můžeme setkat právě ve Sládkově překladu.

Již o něco dříve Václav Alois Jung v časopisu Ruch zveřejnil svůj překlad „Paní ze Shalott“ (Ruch 1881, číslo 36, str. 434). Ovšem nejsem si vědom toho, že by vzbudil jakkoli větší ohlas, zatímco v anglicky mluvících zemích je tato báseň dodnes zahrnuta do povinné literatury a významně se podílela na ženské emancipaci (obzvláště její feministické interpretace), ale můžeme v ní hledat i básníkovu obranu umění v rámci platonismu. Prasklé zrcadlo od Agathy Christie pak můžeme vidět jako detektivní přepracování narativu této básně. Ostatně nalézt všechny odkazy na ni by byl nadlidský úkol, dalece přesahující mé schopnosti.

Narážky v překladech

Zastavme se však na chvíli u „Paní ze Shalott“. Inspiraci pro tuto báseň, jako mnoho artušovské látky, sám Tennyson čerpal z jiných knih, obzvláště z Artušovy smrti sira Thomase Maloryho. Příběh Elain z Astolatu v odlišné podobě zpracoval i ve svých Idylách královských. Že ho tvůrčím způsobem přepracoval a jak moc v tuto chvíli není předmětem našeho zájmu. Nyní mi jde pouze o poukázání na ještě jeden intertextuální odkaz, který ovšem v překladu není zachován, a to na narážku na Shakespeara.

Česká literatura se může pochlubit něčím, čím se anglická literatura nebude moct chlubit nikdy. Zatímco anglická literatura má — a navždy bude mít — jen jednoho Shakespeara, čeština se díky usilovné práci mnoha skvělých překladatelů může pochlubit mnoha Shakespeary a můžeme očekávat, že v budoucnu jich bude jedině přibývat. O to složitější je pak literární narážky na něj zachovávat i v překladech.

Sir Lancelot si při jízdě kolem ostrova Shalott zpívá tirra-lirra, týž popěvek, který Shakespeare v Zimní pohádce klade do úst Autolykovi coby zrádné skřivánčí hvízdání. Nejenže takovouto maličkostí zvládne Tennyson vykreslit aktuální šílenství či Lancelotovu ztrátu paměti, ale zároveň dovede vylíčit jeho charakter coby sukničkáře, který svede samotnou královnu.

Kromě „Paní ze Shalott“ bych zde rád upozornil na jeho sonet „Kraken“, který prý mohl inspirovat vznik populární bájné příšery Cthulhu. A pokud tomu tak doopravdy je, nepochybně Lovecrafta inspiroval rovněž k tvorbě jeho Hub z Yuggothu. A narážky na tohoto velikána zvukomalebné anglické viktoriánské literatury samozřejmě nemohou chybět ani ve všech moderních apokalypsách spojovaných s chobotnicovými monstry.

Užijte si čtení a buďte shovívaví k neprofesionálnímu překladateli, který si ukousl příliš veliké sousto.

Paní ze Shalott (1833, upraveno autorem 1842)

Zpěv I.

               Tok řeky zdobí z obou stran
ječmene, žita pole lán,
jež šatí kraj po nebes báň
a polem pádí pěšin plán
                na stověžatý Kamelot;
jak tam tak zpět si lidé jdou,
vodních lílij’ květy zřou,
kolem ostrova co jsou,
                kol ostrova Shalott.

Vrba vrzá v osik chvění,
lehké vánky chví a cloní
všech vln spěch, jež bez skončení
při ostrově v řece pění
                odnášené v Kamelot.
Šeď čtyř zdí a šeď čtyř věží
na hladinu květnou shlíží,
tichý ostrov domov střeží
                jen Paní ze Shalott.

Podél břehu v stromů stínu
řady loděk táhnou tíhu
zvolna koně; bez pozdravu
mizí hedvábný proud šalup
                odnášený v Kamelot:
Však kdo moh’ zřít ji zdravící,
či v okně stát ji hledící,
či znát moh’ rytíř, rolníci
                tu Paní ze Shalott?

Pouze ženci žnoucí z rána
zarostlá ta zrna zralá,
slyší ozvěnou znít hnaná
slova písně řekou braná
                na věžatý Kamelot:
až při měsíci zmožen zívá
vazač snopů, hlavu zdvíhá,
tiše šeptá: „To ta víla,
                Paní ze Shalott.“

Zpěv II.

              Tam jen tká co noc, co den.
síť v pestrých barvách jako sen.
Slyšela prý klevet ten,
že bude klata, jestli jen
               shlédne dolů v Kamelot.
Však neví, jak ta kletba zní,
tak stará se jen o tkaní
a jiné nemá starání
               ta Paní ze Shalott.

Jen míhající v čistém skle
po celý čas zří v zrcadle
stíny světa povadlé.
Shlíží tam, co cesta jde
              vedoucí dál v Kamelot:
Zří tam řeky říčný proud,
i chásku lidu venkovskou,
i dívky z trhu v rudé jdou
              a míjí dál Shalott.

Tam občas dav děv veselý,
opata břich jen loudavý,
tam občas ovčák kudrnný,
či šarlat pážat odění
               jde na věžatý Kamelot;
a občas přes tvář zrcadla
rytíři jedou dva a dva;
jí žádný věrnost nevzdává,
            té Paní ze Shalott.

V svou síť si stále užívá
odrazu obraz vyšívat,
ač ticho noci rušívá
tam pohřbu světel výprava
            a s hudbou vchází v Kamelot,
neb okouzleni měsícem
dva manželé když přijdou sem;
„Již dost mám stínů,“ vzdychne jen
               ta Paní ze Shalott.

Zpěv III.

              Na šípu let od jejích střech,
jel mezi klasy ječmene,
třpyt slunce mezi listy šleh
a plál na mědi holeně,
               to smělý Lancelot;
rek s rudým křížem sloužící
paní v štítu blyštícím,
jež jiskří v poli ležícím
               tam v dáli u Shalott.

              Lesk démantů mu z uzdy hrál,
jak větev hvězd se oku zdál
co galaxie zlatem plál.
Pak zvonků zvuk se rozesmál,
               když tudy sjížděl v Kamelot.
A na šerpě mu visela
polnice celá ze stříbra
a zbroj mu v jízdě řinčela
               tam v dáli u Shalott.

              Na modři nebe bezmračného,
se lesklo šperků sedla stero,
a přilba, chochol a v něm péro
se v jednom ohni spolu skvělo,
               když tudy sjížděl v Kamelot.
Jak purpurem by noci vklouz
pod hvězdných hroznů jasnou hloub
ten meteoru zářný vous
               jen letící dál přes Shalott.

              A z čela plál mu slunce žár,
i stříbrem lesk’ se kopyt cval,
zpod přilby černých kudrn pár
mu hrálo, když jel tudy dál,
               když tudy sjížděl v Kamelot.
Z břehu tak, jak z řeky tamté
se kmitl taktéž v zrcadla skle,
„Trala lala,“ trylky jasné
               pěl sir Lancelot.

              Teď nechá síť, teď nechá stav,
teď kroky tři a v okně zrak,
teď zřela leknínů květ plát,
teď zřela helmu, chochol vlát,
               teď shlédla dolů v Kamelot.
Odlétla síť a plave v dál;
zrcadlo prasklo, prázdný rám.
„Mě dostihla má kletba,“ lál
               hlas Paní ze Shalott.

Zpěv IV.

              V vzedmutém se vichru vání
k zemi žluté klasy sklání,
v řeky březích budí lkaní
z nebe těžkých kapek tání
               na věžatý Kamelot.
Dolů sešla, našla plout
loďku proudem nesenou,
kol člunu psala rukou svou:
               jsem Paní ze Shalott.

Tmu řeka stále nabírá —
jak slepá vědma nazírá
v tranzu vše, v čem chybila —
skelně jasné zraky má
               shlížející v Kamelot.
Až na samotném sklonku dne
si lehla, jak když podetne,
proud bral ji dál v dál svobodně
               tu Paní ze Shalott.

              Ležela, šat sněžná běl
se líně vlevo, vpravo chvěl —
i listí padá zlehka jen —
nočním hlukem nastalém,
               když plula dolů v Kamelot
a jak příď razí cestu vpřed
pláň polí, vrbou vrouben břeh
teď naposled ji slyší pět
               tu Paní ze Shalott.

              Zní jak koled, pohřbů pění
v hlasném znění, v tichém znění,
jak jí krev se v ledy mění,
taktéž zrak se stále temní
               obrácený v Kamelot;
jen co už v město doplula
a první dům jen minula
v pění písně zhynula
              ta Paní ze Shalott.

              Pod věž, balkón plný krásy,
k zahradní zdi, pod terasy,
co zbledlý tvar jen vplula si
mrtvola mezi paláci,
               tichá vešla v Kamelot.
Vyšel v přístav mnohý pán,
rytíř, měšťan, zástup dam
kol člunu četli nápis psán:
               jsem Paní ze Shalott.

              Kdo to je? A co je tu?
V paláce světel blikotu
mřou zvuky zábav v klokotu
a křižuje se ve strachu
               rytířů plný Kamelot:
jen Lancelot za krátký čas
děl: „Je tak krásná její tvář,
Bůh slitovný vtisk spásy jas
               té Paní ze Shalott.“

Kraken

Pod hromným hřmotem svrchní hlubiny
hloub hlubin propastných všech mořských mas
svůj dávný spánek klidný bezesný
si Kraken spí; jas nejslabší tam zhas

kol jeho stinných míst, kryt porostem
řas věkovité výše na zádech
kde v odluce od zhoubných světel všech
jsou skryté síně, sloje bludištěm,

kde topí se to v obřích polypech,
jichž šátrají tam paže oslizlé.
Tam bude ležet, kde si kdysi leh

a v spánku spásat larvy — bezesný,
než poslední soud provře hlubiny
pak jednou zří ho lidé, andělé,

jak s rykem vyplove, by na povrchu zdech.