Slova a zvuky: Pionýrka slepých uliček

Většina lidí totiž audioknihy poslouchá v rámci multitaskingu a poslouchá je v mobilních aplikacích. Vyplývá to ze zahraničních i lokálních průzkumů. Nejčastěji si knihy do uší pouštíme při řízení, při uklízení nebo při sportu. Aplikace umožňují koupit audioknihu na jedno nebo dvě kliknutí. Když se tedy pokouším vybrat něco k poslechu v půlce dlouhé cesty autem, stírání podlahy nebo cyklostezky, sotva si přečtu anotaci. O poslechu ukázky nebo zjišťování, jak je audiokniha dlouhá, často ani nemluvě. A vzhledem ke zmíněným výzkumům si dovoluji extrapolovat a předjímat, že se to stává i vám. Proto tentokrát zkombinuji doporučení konkrétních děl se spíše odstrašujícími příklady konkrétních situací.

Jedním z úskalí při výběru audioknih je rozhodně délka. Sedmnáct a půl hodiny dlouhý a výborný Shuggie Bain, se kterým právě běhám, je snad nejdelší audioknihou, k níž jsem se odhodlala s vědomím, že to znamená přinejmenším dvacet výběhů. Většinou mě taková stopáž vyděsí, což by se nejspíš u tištěné knihy nestalo, už proto, že nakladatelé často kamuflují objemná díla šikovnou sazbou a papírem. Naprosto exaktně vyjádřený čas, který mi poslech zabere, ve mně ale vyvolává zvláštní úzkost. Svá úskalí ovšem mají i knihy krátké.

Před několika lety jsem se ocitla na osamělé cestě do Norimberku v narychlo půjčeném autě, byla jsem ráda, že jsem sehnala něco pojízdného, a po další výbavě jsem moc nepátrala. Rádio nefungovalo a přítomná cédéčka zahrnovala jakýsi německý euro-trance a jednu jedinou audioknihu — Eda McBaina. Řekla jsem si, že cesta není zas tak dlouhá, a nesháněla se po další zábavě. Podle zpětného pátrání šlo tenkrát o povídku „Brokovnice“. Vydal ji kdysi Radioservis a její největší slabinou, tedy přinejmenším tou, kterou si pamatuji i po letech, je její stopáž — 55 minut. Už před Berounem totiž provoz zhoustnul natolik, že jsem audioknihu, zábavnou a nenáročnou detektivku, pouštěla podruhé. Před příjezdem na norimberské letiště jsem některé pasáže spolu s Pavlem Soukupem v roli Stevea Carella už recitovala zpaměti. Být to dnes, v době audioknižních aplikací a předplatných, rychle bych vybrala nějakou další knihu k poslechu a možná bych se i trefila do něčeho, co bude nejen delší, ale také vhodné na poslech bez přípravy.

Občas se mi totiž stane, že se pustím do titulu, jehož název je mi povědomý, ale nic o něm nevím — a často to znamená, že poslech buď vzdám, nebo mu musí předcházet rešerše. Stalo se mi to třeba s Lincolnem v bardu George Saunderse. V překřikujících se hlasech duchů jsem při kroužení ve Stromovce nedokázala najít smysl a knihu si radši opatřila ke čtení, k audiopodobě jsem se vrátila až poté. I v případě Maxe Portera a Lannyho by mi jistě pomohlo se alespoň dočíst, kdo zhruba je ona tajemná postava, kterou se straší místní děti a která komentuje počínání dalších hrdinů. Ovšem nevzdala jsem to a byla jsem nadšená, musela jsem ale několik prvních minut poslouchat opakovaně.

Když jsem se pak vrhla na Žal je to s křídly, byl mi koncept strašidelných a moudrých bytostí v Porterových knihách jasnější a oba příběhy teď všem doporučuji. Ani Slepý vrah Margaret Atwoodové, příběh v příběhu v příběhu, navíc v několika časových rovinách, není bez přípravy zrovna snadný na poslech. Všechny knihy, u kterých oceníte rodokmen na předsádce nebo možnost listovat tam a zpátky, jsou v audiu trochu oříšek. Listování zpátky, respektive dohledávání pasáže, která už zazněla, není až takový problém, pokud při poslechu běžíte — u řízení nebo procházky to, hádám, funguje podobně. Vždycky si přesně pamatuji, v jakém místě, na jakém rohu jsem slyšela zajímavou pasáž nebo myšlenku, kterou bych si ráda zapsala, takže pak stačí odhadnout, jak dlouho jsem odtamtud běžela domů, a vrátit stopáž.

Pohyb v prostoru může tedy vyvážit jednu z nejčastěji zmiňovaných nevýhod, které v průzkumech zaznívají ve spojení s audioknižním multitaskingem — nemožnost zapisovat, podtrhávat a zakládat. Prostředí, ve kterém se při poslechu pohybujete, ovšem také dovede hodit do výběru titulu příslovečné vidle. Mám přímo kýčovitě krásné zážitky z poslechu Nultého čísla při běhání Itálií, mnohem častěji se mi ale povede podobně sladěná, ovšem méně žádoucí kombinace toho, co a kde poslouchám.

Asi nejstrašidelnější audiočetbou pro mě už navždycky zůstane Lovecraft, konkrétně v předchozích dílech zmiňovaná Věc na prahu. Její poslech po setmění při běhání po zimních, opuštěných březích Vltavy mohu vřele nedoporučit. Musím však přiznat, že když jsem následně audioknihu vnutila přátelům za bílého dne, povídka na ně příliš nezapůsobila. Hádám, že ani Praha noir nebo Sedmikostelí nejsou na papíře tak děsivé, jak se zdají při běhání noční Prahou. Audiopodoba knihy Má sestra je sériový vrah mě zase parádně vyděsila, když jsem s prázdnou nádrží a poslední stovkou málem uvízla u neosvětlené samoobslužné pumpy v Dobrušce. Za každým keřem jsem očekávala mrtvolu nebo zkorumpovanou nigerijskou policii, která naopak krvavé tělo najde u mě v autě.

Audioknihy, které na mě působí nejsilněji, jsou zároveň ty, které mi kazí tempo. Ať už je to proto, že mi krk svírá žal a vztek při poslechu Not that bad, knihy esejů o sexuálním násilí, kterou editovala Roxane Gayová. Nebo proto, že se prostě musím zastavit a udělat si poznámku, když zazní věta, kterou nechci zapomenout, což se při poslechu Rebeccy Solnitové nebo Ibrama X. Kendiho děje každou chvíli. Nebo když se v Shuggie Bainovi snažím porozumět všem odstínům skotského přízvuku. Vůbec mi to ale nevadí. Olympionička, dokonce ani okresní přebornice už ze mě stejně nebude, ale být — jak říkal profesor společenské výchovy ve Světácích — přehnaně informovaná o kultuře a ve slušné společnosti proto nepříliš oblíbená, to ještě možná stihnu.

Autorka je spolutvůrkyní podcastu Do slov spolu s Ondřejem Lipárem.