Zůstával i poté, kdy už jiní odešli
Návštěva antikvariátů je v posledních měsících ochuzena o jeden z podstatných aspektů — zákazníci nemůžou brouzdat mezi regály a náhodou tak narazit na tituly, o kterých ani netušili, že je chtějí. Kvůli omezením musí jít zkrátka na jistotu a dopředu si objednat konkrétní publikace. A přesně to byl i můj případ…
Dílo velmi významné
Vzhledem k aktuální společenské debatě ohledně stejnopohlavních sňatků v Česku jsem si chtěl rozšířit sbírku LGBT+ knih ve své knihovně. V nabídkách antikvariátů jsem si proto vyhledal Studnu osamění od anglické spisovatelky Radclyffe Hallové, o jejímž životě jsem nedávno četl. Nejenže jde o jeden ze stěžejních lesbických románů, ale navíc letos uplyne sto let od jeho prvního českého vydání. Anglicky román vyšel o tři roky dříve. Mně se podařilo sehnat novější vydání, které vydal Rudolf Škeřík v roce 1948 jako 47. svazek edice Symposion.
Důležitost této knihy popsal v předmluvě anglický průkopník sexuologie Havelock Ellis: „Studnu osamění jsem pročetl s velkým zájmem, neboť kromě svých vzácných hodnot jakožto román, napsaný spisovatelkou ovládající dokonale své umění, má i nemalý význam psychologický a sociologický. Je to, pokud vím, první anglický román, který předvádí, a to naprosto věrně a nekompromisně, jeden úsek pohlavního života dnešní naší společnosti. Poměr jistých lidí — lidí jiných než jejich bližní, a přitom lidí někdy nesmírně ušlechtilých a neobyčejně nadaných — k nepřátelské často společnosti, v níž je jim určeno žít, staví nás před obtížné a posud nerozřešené problémy. Mučivé situace, které pak vznikají, jsou tu podány tak živě, a přitom tak taktně, že knihu Radclyffe Hallové musíme označit za dílo velmi významné.“
Nečekané vybočení
Jednou ze stálic světové literární scény je kanadská spisovatelka Margaret Atwoodová. Vzpomínám si, jak jsem kdysi — ještě před boomem spojeným s Příběhem služebnice — od své známé dostal doporučení na tehdejší novinku Kus temnoty. Byla to moje první kniha od Atwoodové, která v tom samém roce přijela do Prahy, aby převzala mezinárodní literární Cenu Franze Kafky pro rok 2017, a od té chvíle postupně čtu další její díla. Logicky jsem se dopracoval až k tomu prvnímu, které u nás bylo vydané. Ublížení na těle vyšlo v roce 1989 v Odeonu, nakladatelství krásné literatury a umění, v překladu Hany Žantovské a s typografickou úpravou Milana Grygara.
Hlavní hrdinkou románu Ublížení na těle je Rena, mladá a úspěšná kanadská novinářka, která poté, co je zrazena vlastním tělem v podobě nemoci, uniká na malý karibský ostrov, aby tam napsala cestovní reportáž. Ostrov se však nachází na pokraji revoluce, a přestože se Rena snaží držet stranou od politiky, je do událostí vtažena svým románkem s Paulem, klíčovým hráčem povstání, a tak naprosto vybočuje z dosavadního způsobu života i svého uvažování.
Slavní štamgasti
Zřejmě nebudu jediný, kdo už s netrpělivým očekáváním vyhlíží otevření kaváren, kde byl zvyklý nejen bezděčně vysedávat a popíjet kávu, ale i trávit nespočet hodin prací, tedy něčím, co dnes mnozí nazývají kavárna office, případně kafeoffice. Káva v kelímku do ruky je sice dobrá, ale v žádném případě nenahradí tu specifickou atmosféru. Proto jsem si začal prohlížet archivní fotky v mobilu, vyhledávat filmy, ve kterých kavárny nějakým způsobem figurují, a taky jsem si pořídil publikaci se všeříkajícím názvem — Stolovníci z čítanek: kapitoly o pražských stolních společnostech a slavných štamgastech. Kniha mě však vzala ještě dál do minulosti, než jen do loňského ledna a února, kdy jsme ještě netušili, co nás čeká.
Autor Jan Doležal svůj výklad začíná už v roce 1830, kdy do kavárny U Červeného orla v Celetné ulici chodili přední čeští vlastenci jako Palacký, Čelakovský či Chmelenský. Dále popisuje celou řadu dnes už neexistujících podniků. Například hospodu U Ježíška ve Spálené pravidelně navštěvoval Jan Neruda, který tam chodíval kolem osmé, pokud nemusel být v divadle. „Býval potom u Ježíška dlouho, obvykle do jedné. Nic ho konečně domů netáhlo. Zůstával i poté, kdy už jiní odešli,“ píše se v knize. Nechybí samozřejmě ani ty neslavnější kavárny jako třeba Slavia.
Publikace je zakončena dlouhým jmenným rejstříkem, ze kterého je jasné, že kavárenské a hospodské podniky v Praze se vždy těšily oblibě. Vyšla v roce 1979, proto pokud hledáte současnější informace, budete muset sáhnout po jiné knize.
Při psaní článků o knižních pokladech čerpám z Literární kroniky první republiky, Encyklopedie českých nakladatelství 1949—2006, Lexikonu české literatury, Dějin české literatury a webu www.slovnikceskeliteratury.cz. Historické souvislosti konzultuju s odborníky v 1. Podzemním antikvariátu.