Nikdo nám neříká, co máme mít ve výloze

Knihkupectví Ostrov znám už léta, často jsem však jen proběhl kolem, když jsem mířil do některé z okolních kaváren. Přece jen sídlí v samém srdci Prahy, kde člověk může navštívit celou řadu podniků, a to i dalších knihkupectví nebo antikvariátů. Jsem ale rád, že jsme se s Vladimírem Šebkem a Martinou Hruškovou domluvili a zakončili tak moje letošní putování po dvanácti českých knihkupectvích.

Došel jsem na roh ulic Ostrovní a Mikulandská a zaklepal na skleněné dveře zpola zakryté železnými roletami, zbývala totiž hodina do otevření. Naproti mi přišel pan Šebek, vysoký muž s rouškou na tváři. Bylo mi řečeno, že kolegyně Hrušková dorazí až později. Rozhlížet jsem se nemusel, Ostrov znám, jen jsem si odložil na jednu ze židlí, které tam mají pro návštěvníky, stoupli jsme si k pultu a pustili se do rozhovoru.

Hospodu? Ne, raději knihkupectví

„S kolegyní Martinou Hruškovou jsme původně pracovali v knihkupectví Seidl ve Štěpánské ulici. Z našeho pohledu to však začalo lehce drhnout, konkrétně jsme měli pocit, že se knihkupectví nepřizpůsobuje moderní době,“ vypráví Šebek. Před odchodem proto začali přemýšlet o vlastním podnikání. 

Martina Hrušková, která bydlí v centru Prahy, si tehdy všimla, že v místě původního knihkupectví Torst je často zavřeno a jsou zatažené rolety. „Volal jsem proto majiteli Torstu a zjišťoval, co s prostorem zamýšlí. Řekl mi, že už to není jeho, ale odkázal mě na majitelku domu. Posléze jsme se domluvili, sama tam chtěla mít knihkupectví.“ Sice by asi měla větší zisk, kdyby v rohovém domě otevřela hospodu, nicméně prodej knih jí přišel daleko vhodnější a hlavně klidnější.

Knihkupectví Ostrov otevřeli v době ekonomické krize, takže obavy byly namístě. Chtěli tudíž přijít s neotřelou strategií, která by jim pomohla udržet podnik v černých číslech. A zároveň aby mohli čelit nepřehlednému českému prostředí, kde mnohdy není jednoznačně oddělený nakladatel od distributora a knihkupce. Některé společnosti si dokonce zřizují vlastní distribuci, jen aby pak mohly snadněji manipulovat s cenami knih a nabízet velké slevy, které si běžný knihkupec zkrátka nemůže dovolit.

„Oslovili jsme malé nakladatele, kteří mají stejný názor na to, jak by měl knižní trh vypadat, a domluvili jsme se, že společně obejdeme tradiční distribuci. Zároveň jsme požádali o trochu větší rabat, než je obvyklé, a navrhli jim, že vytvoříme webové stránky, kde bude nabídka titulů pouze partnerských nakladatelů,“ přibližuje knihkupec. Ze začátku museli některé z nich přemlouvat, ale časem se to překlopilo a další zájemce byli nuceni odmítat, protože už nemohli dodržet to, co slíbili.

Mimo jiné to, že spřáteleným nakladatelstvím budou prodávat i starší knihy, což je něco, co se v běžných knihkupectvích pokaždé nepodaří. Šebek s Hruškovou se zavázali k tomu, že budou mít k dispozici alespoň jeden exemplář každého titulu. Navíc mají celý regál věnovaný jen poezii, což rovněž není obvyklé. Kromě toho nabízejí také knihy ostatních nakladatelů, avšak s těmi mají nastavené běžné podmínky. Díky tomuto modelu si sice nemůžou vyskakovat — ani jeden z nich například nevlastní auto —, ale ani si nezoufají. A pokud se nebudou často opakovat „korona situace“, možná i přežijí. Naštěstí mají právě díky specifické nabídce knih věrnou klientelu, která je vždy podrží.

Začalo to v antikvariátu

Vladimír Šebek maturoval na potravinářské škole v Pardubicích. Je přesvědčený, že spousta kvalitních pedagogů kvůli tvrdé normalizaci přešla do ústraní právě do škol technického zaměření, aby nebyli tak na očích. 

„Moje škola pro mě představovala ostrůvek svobody. Na češtinu nás měla skvělá učitelka Milada Skalická, která předtím učila například Jiřího Grušu nebo Petra Kabeše — ten tvrdil, že filozofii vystudoval právě díky ní. Hodiny češtiny s ní byly opravdový zážitek,“ vzpomíná radostným hlasem. Skalická ovládala několik jazyků, mohla citovat zahraniční básníky v originále, ve studentech tak dokázala vzbuzovat zájem o literaturu.

Po maturitě nastoupil do smíchovského antikvariátu, kde zůstal dva roky. V té době — a vlastně přirozeně — se dostal až k lidem, kteří pracovali na samizdatech. Díky novému knižnímu prostředí se později seznámil s Jiřím Seidlem, se kterým v devadesátých letech zakládal knihkupectví nejdřív na Jungmannově náměstí, po roce pak ve Štěpánské, kde existovalo až do loňského roku.

Svoje knihkupecké začátky přibližuje i Martina Hrušková. „Po mateřské jsem začala pracovat v antikvariátu v Dittrichově. Fungovala jsem tam jako nákupčí, sháněla jsem knížky i pro zahraniční odběratele. Díky této práci jsem se seznámila s pražskými nakladateli.“ Několik let poté ji oslovil známý z Nakladatelství Lidové noviny, chystali se totiž otevřít Vinohradské knihkupectví. „Setrvala jsem tam deset let a po té době jsem měla pocit, že je čas na změnu. Domluvila jsem se tady s Vláďou, že bych šla k nim do Štěpánské. No a dalším logickým krokem už bylo otevření vlastního knihkupectví,“ objasňuje.

Škodlivost řetězců

Kdyby Vladimír Šebek mohl, rád by v Česku zavedl francouzský nebo německý způsob podnikání s knihami. Znamená to, že po dobu roku nebo roku a půl bychom měli pevnou cenu všech novinek a nikdo ze zúčastněných by nemohl dávat slevy, ale ani třeba dárek k nákupu. „V tu ránu by i malí knihkupci mohli konkurovat velkým řetězcům,“ doplňuje odhodlaně. Navíc v Německu mají ještě další pravidlo — když státní instituce nakupuje knihy, nejdříve se musí obrátit na místní knihkupectví.

Řetězce podle knihkupců z Ostrova zabíjejí různost knihkupectví tím, že mají ve všech svých pobočkách stejné knihy, a dokonce i na stejných místech. „Jestli máme na pultě tu či onu knihu, záleží čistě na mém nebo Martinině rozhodnutí. A nikdo nám neříká, co máme mít ve výloze. Navíc každé to knihkupectví se nachází v nějakém místě, a to místo přirozeně ovlivňuje skladbu nabízených knih,“ říká a dodává, že knižní řetězce mu připomínají McDonald’s, kde pokaždé narazíte na to stejné.

Ještě mě zajímalo, jak si vedli v letošním roce, který knihkupectvím tak úplně nepřál. „Naštěstí máme svůj malý internetový obchod, na jaře se nám tam zvýšil počet objednávek. Bylo milé, že nás zákazníci podpořili,“ vysvětluje Šebek a Hrušková se přidává: „Dokonce nám lidé psali, jestli by nás nemohli finančně podpořit.“ Po otevření na jaře se jim tržby zvýšily, téměř dohnali ztrátu, do toho potom přišlo druhé zavírání. „Pokud ale nepřijde ještě něco horšího, tak přežijeme,“ uzavírají a zároveň odemykají dveře, protože už odbila desátá hodina.