Knihkupec musí vědět, co prodává

Přesně v ten den měl začít jubilejní 30. Podzimní knižní veletrh, bohužel se však vzhledem k nemožnosti pořádání větších akcí musel bez náhrady zrušit. Přesto jsem si s ředitelkou veletrhu a překladatelkou z finštiny Markétou Hejkalovou dal alespoň rychlou schůzku na náměstí. Venku jsme na stojáka vypili kávu a pak mě doprovodila několik metrů k elegantnímu knihkupectví, nad nímž je v prvním patře kavárna. Věřím, že bychom za jiných okolností zašli právě tam.

Poslední pětistovka

Petr Novotný, vysoký knihkupec v černém, na mě čekal před svým obchodem. Bavit se venku by sice šlo, ale ne moc dlouho, přece jen už byl podzim v plném proudu. Vyřešili jsme to jednoduše, vzal mě do svého hotelu, který stojí hned vedle knihkupectví. Hotel byl sice zavřený, ale ke stolu jsme se posadit mohli. Se skleničkou oranžové limonády před sebou mi začal vyprávět svůj příběh.

„S knížkami jsem v první polovině devadesátých let začínal proto, že jsem neměl peníze na to, abych si je sám kupoval. Říkal jsem si, co budu dělat, když mám poslední pětistovku. A vzpomněl jsem si na kamaráda Lubora Maťu, který měl tenkrát distribuční firmu.“ Novotný odjel do Prahy, aby obešel nakladatele a nakoupil od nich Budína, Kafku a další své oblíbené autory. Knihy pak prodával ve svém kraji, kde se však nesetkal s kladným přijetím. Stručně řečeno: lidé chtěli číst něco jiného, jednoduššího. Kvůli tomu se rozhodl objíždět střední školy a gymnázia.

„Tehdy ještě neměly kvalitně vybavené knihovny, takže jsem se trefil, bylo to úspěšné.“ A tak se z toho stala práce. Jezdil vlakem do Prahy a cestou zpátky si pročetl knihy, aby věděl, co bude nabízet a prodávat. „Původní pětistovka se pomaličku rozmnožovala,“ říká s úsměvem.

Bohužel to mělo jednu nevýhodu. Školní nákupy končily většinou v listopadu, takže na rozdíl od knihkupců, kteří ty největší žně zažívali tradičně před Vánoci, pak už Novotný neměl komu co prodávat. Aby mohl nadále fungovat, pronajal si zhruba po roce menší stánek na havlíčkobrodském nádraží.

„Měl jsem štěstí, Havlíčkův Brod byl dopravní uzel a nádražím denně procházelo množství studentů a učitelů. Díky tomu jsem tam mohl prodávat literaturu, která mě samotného zajímala,“ vypráví. V té době mu dobrou reklamou nechtěně posloužil bulvární plátek Blesk, psal totiž o tom, že na nádraží v Havlíčkově Brodě propagují drogy. Ve skutečnosti šlo pouze o prodej tehdejší novinky — kuchařky s konopnými recepty.

Z nádraží na náměstí

Později společně s Veronikou Reynkovou otevřeli nedaleko hlavního náměstí Literární čajovnu Suzanne Renaud. „Opět šlo o literaturu, která nás bavila a zajímala a o které jsme věděli, že je dobrá. Lidé se mohli začíst do jakékoliv knihy. Potom jsme se přesunuli do volného prostoru přímo na náměstí, kde jsme chtěli udělat knihkupectví spojené s kavárnou. Lepší literaturu jsme si nechali v čajovně, ale lidé tam postupně přestali chodit,“ melancholicky vzpomíná. V nově otevřeném knihkupectví, které s dnešním názvem Vysočina sídlí na stejném místě, už nabízeli pestřejší výběr knih, nejen své oblíbené.

Kromě knihkupectví vede Novotný rovněž nakladatelství Petrkov. První kniha, kterou vydali, byl reprint Jeníkových pohádek od Jana Zrzavého, a to v roce 1996. Následovalo několik překladů syna básníka Bohuslava Reynka Jiřího a další knihy se už, slovy Petra Novotného, „nabalovaly“. Nakladatelství se daří, dosud funguje bez jakýchkoliv dotací. Nejvýraznějším autorem je Pavel Čech se svým nenapodobitelným uměleckým stylem, jehož knihy se prodávají konstantně. A jak Novotný říká, dnes už si jeho knihy kupují ti, kteří na nich sami vyrůstali, akorát teď je pořizují svým dětem. Co se týče oblíbeného autora titulů pro dospělé, je jím jednoznačně již zmíněný Bohuslav Reynek — jeho knihy čtou všechny generace.

Po několika letech hrozilo, že ve vedlejším domě vznikne prodejna konkurenčního knihkupectví, proto Novotný se svou obchodní partnerkou neváhali a raději koupili celý dům, v němž nakonec otevřeli hotel. Boj s konkurencí díky tomu (a také díky štěstí) řešit vůbec nemusejí, v Havlíčkově Brodě je pouze jedno knihkupectví — to jejich. Jednu dobu však měli ještě menší pobočku o několik ulic dál, ale posléze se ukázalo, že stačí mít jen jednu, a tak tomu je doposud. „Odjakživa se snažíme v knihkupectví držet i tituly, o nichž víme, že se tolik neprodávají, ale myslíme si, že by tam měly být. Jde většinou o klasická díla. Kromě těch nabízíme snad všechno, co vychází,“ doplňuje.

Přežijeme

V současné době Vysočina zaměstnává čtyři knihkupce. „Lidé, kteří u nás pracují, to s knížkami umí, vědí, co prodávají a co doporučit zákazníkům. Když někdy přijdu do knihkupectví některého z řetězců, tak mám pocit, že by ti prodavači mohli klidně prodávat spodní prádlo. Jsou to zkrátka jen prodavači,“ dodává upřímně. Dokonce jsou stále v kontaktu s bývalou zaměstnankyní, nyní už v důchodu, jež je pravidelně navštěvuje, pokaždé si nabere hromádku novinek, ty si přečte a následně ty dobré doporučuje svým věrným bývalým zákaznicím.

„Nejvíc jsem vždy prodal těch titulů, které jsem sám přečetl,“ vysvětluje Novotný. Ještě donedávna knihy sám prodával, dnes už se tomu nevěnuje. „Ale chybí mi to, nicméně teď se musím věnovat hotelu. Knihkupectví má na starosti hlavně Veronika,“ přiznává s tím, že si občas vzpomene na dobu, kdy sám prodával ve stánku na nádraží. Nejenže měl tehdy více času na čtení, ale taky měl v podstatě víc peněz, protože platil jenom sebe. V budoucnosti by chtěl být především nakladatelem.

V době nouzového stavu knihkupectví využívá e-shop a výdejní okénko. Knihy totiž vycházejí pořád. „Může to klidně trvat i půl roku, ale není to konec světa. Je potřeba mít nějakou vizi do budoucna, v opačném případě akorát člověk rezignuje na to, co dělá. Jaro jsme přežili, přežijeme i tentokrát.“

Dopíjíme limonádu a jdeme si prohlédnout zavřené knihkupectví.