Různé podoby klasiky

U tří lilií

Odjakživa mě baví číst o běžných lidech a jejich každodenním životě. Vždy když na podobnou knihu narazím, přidám si ji na seznam, který se tak postupně rozšiřuje. Nejde však jen o tituly ze současné doby, občas se ke mně — z povinnosti, zájmu nebo náhodou — dostane i něco staršího.

Tak to bylo s knihou Jana Nerudy Povídky malostranské. Třináct příběhů, které zachycují každodennost obyvatel Prahy ve druhé polovině 19. století, je považováno za autorovo vrcholné dílo. Jednotlivé povídky a novely zpočátku vycházely samostatně časopisecky, až později je Neruda vydal knižně v roce 1878 u pánů Eduarda Grégra a Ferdinanda Dattela.

Povídky malostranské byly už v době svého vydání značně populární, proto v následujících letech vycházely nejen v souborném vydání, ale čas od času opět i jednotlivě. Jedním z takových případů je krátká romantická povídka U tří lilií v působivém vydání z roku 1922. Vypráví příběh dívky, která se během tance dozvídá o nečekané smrti své matky, ale ona namísto truchlení přesto dál tančí v hostinci.

Knížka kapesního formátu je vyzdobená původními lepty a dřevoryty Františka Koblihy, tištěná na ručním papíru českého původu a vyšla jako sedmdesátý svazek „Knihovny Moderní revue“ nákladem časopisu Moderní revue v počtu dvou set číslovaných výtisků, z nichž prvních padesát bylo vázáno v kůži a doplněno umělcovými podpisy.

Díky Národní knihově se můžete podívat na první vydání Povídek malostranských v digitalizované podobě, na straně 147 pak najdete povídku U tří lilií.

Ministr a anděl

Když se mi do rukou dostala rozhlasová hra Ministr a anděl spisovatele a dramatika Ivana Klímy, který příští rok oslaví 90. narozeniny, upoutalo mě originální vydání. Jde o příběh diktátora, který pochopil, že diktátorem už nechce být. Klíma svou tvorbu musel nejdřív vydávat samizdatově, protože byl v komunistickém Československu zakázaným autorem, a tak jedním z prvních vydání je i to ze samizdatové edice Krameriova expedice 78 (KE.78) psané na stroji na průklepovém papíru.

A když jsem o té edici začal hledat informace, zpozorněl jsem. Koncem osmdesátých let ji totiž založil tehdy sedmadvacetiletý nakladatel Vladimír Pistorius, s jehož ženou Marií Olšanskou jsem si letos povídal v rámci našeho seriálu o nezávislých knihkupectvích. Pistorius ještě předtím stihl opisovat básně Jana Skácela (Chyba broskví, Oříšky pro černého papouška a Tratidla) či xeroxovat hru Pavla Kohouta s názvem Ubohý vrah. Celou historii své samizdatové činnosti popisuje Pistorius ve svých vzpomínkách anebo si o ní můžete přečíst v internetovém Slovníku české literatury.

Co se týče grafické úpravy, troufám si říct, že KE.78 je jednou z nejzdařilejších samizdatových edic — Ministr a anděl totiž až na průklepák působí jako plnohodnotná kniha, opatřená v podstatě jednoduchou obálkou ve stylu mé oblíbené československé meziválečné avantgardy. A to je vlastně jeden ze dvou důvodů, proč mě zaujala. Tím druhým je jakási mystika, kterou v souvislosti s vydáváním textů vlastním nákladem v ilegalitě pociťuju dodnes.

Národní říkadla

Příští měsíc si připomeneme 150. výročí úmrtí Karla Jaromíra Erbena, který se do historie zapsal jako spisovatel, archivář města Prahy, představitel českého romantismu, autor sbírky Kytice, ale především jako velký sběratel slovanské ústní lidové slovesnosti. Jeho dlouholetý zájem o poezii běžného lidu vyústil v Písně národní v Čechách a následně v přepracované vydání s názvem Prostonárodní české písně a říkadla v roce 1864.

Kromě jiných vzniklo i půvabné vydání ilustrované malířem Josefem Ladou. Erbenova Národní říkadla vydalo pražské Ústřední dělnické knihkupectví, nakladatelství a antikvariát Antonína Svěceného v roce 1921. Krátká říkadla jsou hravá, pěkně se rýmují a určitě zaujmou děti a dospělé i po sto letech, a to i přes lehkou naivitu a infantilnost. Řekl bych, že Ladovy ilustrace se k textům perfektně hodí.

Nemůžu nezmínit, že vzácnější je první vydání knihy nejen ze své podstaty, ale především proto, že ve své ucelené podobě existuje už jen v několika exemplářích. A to z toho důvodu, že většinu chamtiví lidé kvůli barevným litografiím rozřezali (nebo by se snad hodil výraz rozervali) a následně rozprodali jednotlivě. Protože kdo by doma nechtěl mít svého Ladu za přijatelnou cenu, že?

Při psaní článku jsem čerpal z Literární kroniky první republiky, Encyklopedie českých nakladatelství 1949—2006, Lexikonu české literatury, Dějin české literatury a webu www.slovnikceskeliteratury.cz. Historické souvislosti jsem pak konzultoval s 1. Podzemním antikvariátem, ve kterém nabízejí i některé zmiňované tituly.