Nebinarita v našem jazyce

Neohebná čeština

Romány s těžko genderově zařaditelnými či nebinárními postavami se do češtiny dostávají především z angličtiny. Je to způsobeno nejen tím, že anglický diskurs na toto téma je široký a probíhá déle než u nás, ale především faktem, že z angličtiny pochází většina překladové literární produkce na českém trhu. Zároveň má anglicky psaná literatura i ve své nepřekladové formě obrovské množství čtenářů, takže si autoři píšící v tomto jazyce mohou spíše dovolit zkoumat minoritní témata. 

Nadvláda angličtiny na knižním trhu má v rámci genderově nekonformního psaní jednu obrovskou výhodu — angličtina samotná totiž v zásadě gender nemá. Máme tu sice ženská a mužská osobní zájmena a některá povolání mají femininní a maskulinní variantu, ale tím rodový problém v angličtině v zásadě končí.

Zato čeština? Osobní zájmena jednotného i množného čísla. Přídavná jména. Slovesa. Názvy povolání a životních rolí. Zkusme si to ilustrovat na příkladu: On_ byl_ vesel_ učitel_. Čeština nám nabízí hned čtyři varianty, každou z nich s jasně určeným rodem. Poradit si v češtině bez zařazení do rodové škatulky je prostě téměř nemožné. Za vše snad mluví román Jeanette Wintersonové Written on the body (Napsáno na tělo) — je napsán tak, aby nebylo jasné, zda je ústřední postava muž, či žena. Toto útlé dílo, vydané už v roce 1994 a čítající pouhých 192 stran, nebylo do češtiny do dnešního dne přeloženo, ačkoli jiné autorčiny tituly v češtině vychází poměrně pravidelně.

Střední rod?

Jak už dobře popsal článek Katky Matuštík*ové Jak psát česky o nebinárních lidech?, čeština se v případě neurčeného rodu musí uchylovat k nejrůznějším kompromisům. Ovšem to, co snese krátký medailon autorky/autora, často není v rámci komplexnějšího textu použitelné. Je důležité si uvědomit, že beletrie především vypráví příběhy — a ačkoli literatura už úspěšně přijala lecjaké formální experimenty, čtení několikasetstránkového románu plného hvězdiček nebo mluvnických novotvarů typu one byle by jen těžko dosáhlo toho, o co jde textům s nebinárními postavami především — o zprostředkování jiné životní zkušenosti, rozšíření čtenářských obzorů a snad také vzbuzení jistého pocitu sounáležitosti.

Becky Chambersová — autorka sci-fi románů, v nichž gender nejsou dvě úzké škatulky, ale pestrá škála, foto: otherscribbles.com

Z pohledu překladatelské praxe je proto vhodné vybírat takové jazykové prostředky, které (stejně jako v originále) nenaruší plynulost textu. Možností se nabízí hned několik a různé situace si žádají různá řešení. Tím nejsnazším je použít trend patrný i v angličtině a o nebinární osobě mluvit v množném čísle. Ovšem čeština i v tomto případě musí použít gramatický rod, takže je na zvážení, zda text snese generické maskulinum. Toto řešení se přímo nabízelo při překladu románu Dlouhá cesta na malou, rozzlobenou planetu spisovatelky Becky Chambersové:

„Kdo sedí tady?“ zeptala se.
„No, to je záludná otázka,“ odpověděl Šéfdoktor. „Ohan, ale vlastně nikdo.“
Rosemary si vzpomněla, že to jméno už slyšela od Sissix. „Jasně, je noční, že?“ snažila se schválně zeptat neutrálně. Když neměla o genderu dané osoby žádné informace, bylo to jediné zdvořilé řešení.
Ashby se usmál a zavrtěl hlavou. „Jsou. Ohan jsou sianatský pár. Mužského rodu, ale mluvíme o nich v množném čísle.“

Další možností je střídání ženského a mužského rodu — čtenářům bude zřejmě chvíli trvat, než si na tento způsob zvyknou, ale text bude stále plynulý a srozumitelný. Takové řešení zvolila například Viktorie Hanišová při překladu románu Dívka, žena, jiné autorky Bernardine Evaristové:

„Megan se rozhodla, že bude rody střídat, jednou bude on a jindy ona, jde hlavně o mě, o to, jak se cítím já, a zbytek světa se jí možná jednou přizpůsobí, i kdyby to měla být tichá a dlouhá změna, jestli k ní vůbec dojde […] Morgan (Megan zmizela) se už šest let identifikuje jako bezgenderová osoba, naučil se být v pohodě, když ji ostatní oslovují špatně, nejdřív jim ale chtěl rozbít hubu.“

Třetí variantou je pak používání středního rodu — tento způsob se v praxi moc často nevyužívá, zřejmě opět pod vlivem angličtiny, protože ta střední rod k označení osob nepoužívá a neutrum je tedy vnímáno jako dehumanizující. Čeština ovšem tak striktní není, a ačkoli je střední rod spojován především s dětmi a mláďaty, v překladatelské praxi má rozhodně potenciál stát se vhodným prostředkem nebinárního vyjádření. Toto řešení využila například Dana Krejčová v překladu románu Krkavčí lest od Yoon Ha Leeho: „‚Je mi potěšením vás všechny poznat,‘ proneslo šaos Zehun. Hlas mělo tichý, ale ne změkčilý.“

Lucie Bregantová, foto: Lucie Kaňová

Překladové pojetí nebinarity, stejně jako vyjadřování nebinarity celkově, stojí v češtině teprve na samém začátku. Lingvisté mohou vytvářet nejrůznější teorie, rekonstruovat historickou češtinu, překladatelé mohou sahat po více či méně ortodoxních řešeních, nakonec to ale budou samotní mluvčí češtiny, kdo rozhodnou o tom, jakou podobu bude nebinarita v našem jazyce mít. Rozhodnou-li se nebinární lidé, například po vzoru mluvčích tzv. černé angličtiny, vzít si za svou již existující část jazyka a přizpůsobit ji svým potřebám, nestojí plně nebinárnímu vyjadřování v češtině nic v cestě.

V překladu je koneckonců nejdůležitější promlouvat ke čtenářům pro ně srozumitelným jazykem a tak, jako překladatelé slouží autorovi a jeho vizi, budou rádi sloužit i těm, jichž se překládané dílo týká.

Autorka je nakladatelská redaktorka a překladatelka.