Poezie je politická

Narodila se roku 1986 v Bukurešti jako Miruna Troncota. Jak sama řekla v jednom rozhovoru, vztah k poezii u ní propukl už ve třinácti letech spolu s vážnou nemocí a v dospívání pro ni znamenala únik ze života tráveného víceméně mezi zdmi nemocnic a na kolečkovém křesle. „Poezie u mě začala zároveň s nemocí. Byla to choroba, která mi ale pomohla vyléčit se.“

Pseudonym si vybrala v šestnácti letech a už o dva roky později vydala první sbírku poezie Poemextrauterine (2004, Mimoděložní básně). Ta vyrazila do světa zaštítěna dvěma jmény, která jsou v rumunské literatuře dosti zvučná: Angela Marinescu ji opatřila úvodem a Octavian Soviany předmluvou. Sbírka také ihned obdržela řadu ocenění, její přijetí ale nebylo jednoznačné: určitou část kritiky i čtenářstva dokonce i na prahu třetího tisíciletí stále šokuje, pokud mladá žena takto upřímně odhaluje prostřednictvím poezie své nitro, svou tělesnost i sexualitu.

Miruna Vlada, foto: osobní archiv

V roce 2007 pak vyšla Pauza dintre vene (Pauza mezi žilami), sbírka doprovozená CD, na němž básně čte sama autorka. Tématem jsou opět velmi osobní zpovědi, což přesně zapadá do programu Generace 2000 s jejím důrazem na autentičnost a spontaneitu. 

Miruna Vlada je ale také vystudovaná politoložka — kromě Bukurešti studovala v Grazu, Berlíně, Lublani, Sarajevu a Prištině — a má doktorát z mezinárodních vztahů, které dnes vyučuje na univerzitě. Tématu Bosny a Hercegoviny věnovala jednak svou disertaci, jednak i třetí sbírku básní Bosnia. Partaj (2014, Bosna. Rozdělení). Rozdělování Jugoslávie se jí zde přirozeně propojilo s osobními tématy rozvodu a rozpadu milostného vztahu.

Za důležité považuje vyjít z autobiografičnosti a autoreferenčnosti současné poezie, takže první část je věnovaná osudům bosenských žen, s nimiž se setkala: „Mým záměrem byla empatie, touha dosáhnout k tomu druhému, dosáhnout na drama toho druhého. Myslím, že to je koneckonců smysl poezie: přimět lidi, aby s vámi sdíleli určité věci.“ 

Autorka si v této sbírce bere na mušku také pohled Západu na balkánské země včetně všech přidružených klišé. Jak například píše v básni „Jsme upíři“: „jsme jakési muzeum pod širým nebem / muzeum pohrom / vy jste průvodci / ukazujete nám naše pohromy na mapě“ nebo v básni „Masha“: „to pomůže Angelině Jolie zajet si do Bosny / aby shromáždila peníze proti našim slzám / a aby se vyfotila v černém šátku. / neviděli jste, jak jí to sluší?“

Osudy žen a feminismus se prolínají i básněmi, které autorka píše v současnosti, a také připravovaným románem. Bylo o ní řečeno, že do rumunské poezie po dlouhé době opět přivádí politická témata, dokonce, jak napsal její generační souputník, básník Radu Vancu, že „rehabilituje koncept politické poezie“, sama autorka ovšem soudí, že veškerá poezie je politická.

Následující básně byly vybrány z průřezu všemi třemi vydanými sbírkami, který Miruna Vlada připravila pro loňský ročník Měsíce autorského čtení, v rámci kterého je představila v několika městech.

Oko v lavoru

kapky deště skvrny bláta krve moči 
stále stejný lavor s nahnědlou vodou
kde hříchy mají stejnou barvu stejnou cenu
je ti kňouravě dovoleno se před nimi umýt 
pořádně se vydrhnout 
a pak se třást zimou v koutě abys uschla 
„tváře mi neschnou, je to marné“
jsi první u lavoru protože jsi nejčistší
pak následují oni
s hnusem třou jeden druhého
něžně se otírají oranžovými ručníky
ty se zavřenýma očima aby si nevšimli
pozoruješ vodopád planinu červencový den
jeden z nich ucítí vůni a plivne na tebe 
lavor je jejich velké trápení
nic je nemůže zastavit
nic je nemůže uspokojit
tvá zbraň jsou zavřené oči, regenerace

*

mělas 22 let mezi válkami
tví rodiče připouštěli jakýkoliv vztah
on byl voják z povolání
měl spoustu zmrzačených orgánů
byl starší mnohem mnohem starší
rodiče ho zvali na oběd
důležité bylo aby existoval aby jedl aby pil
aby tě bil aby zachoval druh
a ty aby sis zachovala ten pocit lítosti 
pohrdání zavšivené lásky
let po válce, regenerace
on se opíjel měli jste jen dva pokoje
rodiče se pokřižovali a šli se projít
běželas k oknu ale tam další zeď
chtělas vidět nebe zavíralas oči ale nicota byla černá
křivila jsi tvář i tělo aby si tě zošklivil
on zpíval o jiné ženě, jediné ženě
ty ses zapřísahala milovat ho vší svou krví
protože je tvá povinnost zachovat tento stav
protože všechno se stýká v tomto bodě
„jsi ošklivá, ale jsi má
nedokážeš milovat jiného, a jiný si tě nevezme
jsi ta nejošklivější a ta nejvíc má.“
vzal ti hlavu do dlaní
epolety měly oslňující lesk
a tvoje mohutné tělo bylo během okamžiku
jedno s prostěradlem
jedno s popraskanými péry lůžka
jedno s krysí dírou v rohu pokoje
jedno se svítiplynem
ve škole nemělas čas naučit se
že toho existuje víc
že dlouho po válce
se nerodí děti nýbrž mrtví vojáci
vina visí nad hlavami jako zámek
ty jsi s to usnout a snít
s hlavou na jeho špinavém rameni opilce
namáčet své šaty v lavoru abys mu dala obklad
modlit se k Bohu abys byla neplodná
abys mohla zachovat

tví rodiče spali na podlaze až do rána

ba i naše váhání ba i naše lhostejnost
jsou odměněny
voda v lavoru se nevyměňuje
regeneruje se

vama veche 2

filmový projekt

můžu spát vedle tebe
aniž bych věděla kde jsem kde se mé řasy dotýkají oblak
takřka tekutá červená šňůra
poutá naše sny hluboko do země

bez lásky bych neměla prsty
nýbrž šupiny

smrt v blátě za nehty
jakási fádní nevyhnutelnost

žena s nahými osamělými prsy
nevěsta vdova letící nad mořem
světlo v našich očích teď

já jsem tu abych tě sebrala ze země
já jsem tu protože mě vynalezla tvá slova

tvůj pach mi leží na kolenou
vytváří v mých čéškách
pohyblivé kroužky
jako když se vhodí kámen do vody

mohu si rvát vlasy ale
okolní realita nikdy nebude
těhotná mnou
chci velké vzduchové břicho ze kterého bys
mohl kdykoliv vypadnout do mé náruče

právě sledujete film
který zabil své režiséry:

v městské nemocnici se zrovna měnila směna
narodila se
a hodili ji do studené vody
byl srpen ale zmodrala křikem
on byl odsud asi pět šest stanic dvěstědvacetšestky nebo trolejbusu
zpocený velmi vylekaný se zakrytými spánky
cítil že vítr přináší divný pach
kůže a rtů a křiku
já jsem kňourala do umyvadla první paprsky světla
vítr přinesl krásu na tvou tvář
trochu ti tekla krev a třásl ses
nemotorně ses pokřižoval před malou ikonou v obýváku
byl jsi mladý muž kterému v několika okamžicích zbělela
všechna slova
láska se na svět vynořila v šatech čarodějnice

věděls že jsem se narodila protože jsi
ihned odnesl hodiny do opravy
před nimi se teď křižuješ
jsou to hodiny jimž už nikdo nevěří
kde minuty se spolu líbají po celou dobu
a nabývají téže tíhy jako naše těla

jsou kilometry nevinnosti mezi námi
vzpomínky pobíhají sem a tam pokojem celé uslintané
jestliže tento film přestřihneš
Bůh ho zase slepí svou zlatavou slinou

nyní chápu
mé narození ti způsobilo infarkt
neslyšel jsi mé výkřiky
jenom jsi o mně snil jako o holčičce
v šatech tu bílých tu šedivých
jak stojím na palubě parníku který nás vezl na Sibiř

ještě jsme nedorazili
ještě jsme leželi v železném lůžku v zámku Mayerling
a bez váhání čekali až se
rozední
z našich pohlaví už se stala houští kopretin
houští pouště
setkali jsme se po 20 letech
a otevřeli jsme si spolu
pohotovostní nemocnici
Bůh nám zacpal ústa papírem

ostatní mi říkají že vypadám velmi divně
že potmě je vidět jak mi v hrudi září
vzdálenost mezi námi
kterou piju z každé sklenice a jím z každého talíře
hrůza necítit tvé rameno tisknout se k tomu mému
konečně krvácím z tebe. chci se vrátit

The Bosnian Dream

přízrak chodí evropou, přízrak bosny.

Pocit že čekáš až tě dožene vlastní minulost 
nemám nic společného s realitou.
jaká je realita? taková nebo taková nebo tamta?
jaký je rozdíl?

začala jsem tě milovat i v jiném jazyce. ve třech jazycích.
začala jsem tě pohřbívat. říkají mi Mlada Vlada

U zemlji krvi i meda — Bal‑kan, jak říkali Osmané —
ta země medu a krve
spáleného plastu
žít tu je jako
lízat med z nože

Rozdělení 8. 

Děti poznají vždy už předem, že je konec pohádky.
Z chvění hlasu,
z toho jak světlo dopadá na kabátek pyžama
které se lehce chvěje
očekáváním a předtuchami.
Nebo podle zpomalených rukou vypravěče,
najednou zestárlých
když zhasínají světlo. 

Děti jsou vždy připravené na konec pohádky,
protože tam je klidná hodina uzavření kruhu, 
protože tam je spánek velká jáma plná medu 
do níž se můžeš ponořit se zavřenýma očima,
s dokořán otevřenou náručí.

Je také šustění stránky které jakoby končí,
Je bezmoc, s níž na tebe, čtoucího pohádku,
jde spánek a hrůza,
a ty nejsi nikdy připravený
na konec pohádky,
která ti vychází ze rtů
náhlý, krátký, netečný
jako ještěrka se šupinami tmy.

Děti usínají s konci pohádek v náručí. 

Vypravěč zůstane bez hnutí, víčka přilepená k nadočnicím, 
v amputovaném světě
z dob před pohádkami.

On nerozumí a neodpouští
proč konec pohádek
konečně neskončí.