Hlavně neprovokovat společnost

V minulém, úvodním dílu seriálu o české LGBT literatuře jsme zmiňovali především její počátky. Dnes se zaměříme na první polovinu dvacátého století. O dějinné události v této době není nouze — jak je to ale s homoeroticky tematizovanou literaturou?

V období válek vychází sice textů, v nichž se objevuje stejnopohlavní láska, relativně málo, ale prvorepublikové uvolnění všech smyslů nahrává i této oblasti. Ve třicátých letech dokonce vzniká časopis zaměřený na sexuální menšiny. Nejprve funguje pod názvem Hlas sexuální menšiny, na něj potom navazuje Nový hlas.

Kolem časopisu se shlukují autoři různého ražení. Jedním z nich je v předešlém dílu zmiňovaný Jiří Karásek ze Lvovic. On a několik dalších se v časopisu kromě osvěty také snaží o detabuizaci a především dekriminalizaci homosexuality. Je nutné brát v potaz, že v českém prostředí byla homosexualita (respektive její fyzické projevy) trestná až do 60. let dvacátého století.

Literární narážky

Množství autorů, kteří vkládali do svého díla homoerotický podtext, se proto bálo činit tak veřejně. K časopisu se nehlásili a vlastně i v textech samotných byli spíše tajnůstkáři.

Takovým autorem je například proslulý, ve středoškolských čítankách stále opakovaný Otokar Březina. V jeho lyrických básních nacházíme množství narážek na lásku dvou mužů, přestože nikdy nejsou explicitní. 

Březina je jedním z autorů, podobně jako například Zeyer, kteří se snaží vyjádřit své emoce či názory tak, aby zároveň příliš neprovokovali společnost. Tedy o tématu sice mluví, ale zároveň nemluví. Pokud však budeme básně interpretovat se znalostí Březinova osobního života, náznaky dostanou konkrétní rysy.

Jindřich Chalupecký: Expresionisté<br>Torst, Praha 2013<br>foto: ArtMap

Jindřich Chalupecký: Expresionisté
Torst, Praha 2013
foto: ArtMap

Kritik Jindřich Chalupecký ve svých Expresionistech uvádí různé výpovědi Březinových přátel a všichni se shodují na tomtéž. Březina byl gay. Už v mládí si všímal, že mu chybí ten mládenecký zájem o ženy, a přátelství s muži byla stále bližší. Ostatně v básních, které psal Březina nejspíše ještě na škole svým dvěma spolužákům a které posmrtně vyšly jako Prvotiny (1933), se skryté city, jimž spolužáci nerozumí, objevují například v následujících verších:

Už půjdete a naposled
stiskáte ruku moji — 
ó vy nemáte tušení
o tajném duše boji.

Ó Vy to jistě neznáte
co jesti štěstí lásky
sic jinak byste netrhal
marně hle její pásky.

Chalupecký také popisuje vztahy Březiny s dalšími muži. Vztah s Jakubem Demlem zcela bez servítků označuje jako „milostný“. Zmiňuje se také o Emanuelu Chalupném, jehož orientace byla nesporná. Tento přední český sociolog a aktivista za práva gayů si byl s Březinou také velmi blízký. Chalupecký tentokrát není tak přímý v posuzování jejich vztahu. Uvádí ale, že Březina byl samotářský typ, který většinu času trávil v milovaných jižních Čechách — a Chalupný byl jediným člověkem, se kterým se Březina rád rozjel na Slovensko, kde spolu trávili množství času. 

Otokar Březina

Otokar Březina

Chalupný sice neprosluje jako prozaik, přesto je třeba jeho beletristické dílo zmínit. Přestože se proslavil především jako sociolog, napsal i dvě prózy: Vltavu (1914) a na ni navazující Vody (1929). Obě jsou provázány příběhem Otíka a Vilíka, kteří spolu jedou po Vltavě. 

Martin C. Putna označuje kombinaci „chlapci a voda“ za homoerotickou konstelaci. Tedy uspořádání, které nahrává homosexuálnímu podtextu a které se v jiných dílech právě v tomto spojení objevuje. Chalupný také ve své knize obhajuje jihočeské adamity, sektu známou mimo jiné sexuální volností a přírodností. Hrdiny příběhu také nechává dopřát si „opravdového adamitského žití“. 

Vyhnanci lásky

Další autor je dnes známější jako filmový režisér, který působil především mezi roky 1940 a 1968. Václav Krška se ovšem mezi světovými válkami věnoval také literatuře. Ve 30. letech patřil k okruhu spisovatelů sdružených okolo časopisu Hlas. Jeho prózy jsou inspirované antikou, v níž byla homosexualita běžná. Ve svém literárním díle nejvíce využívá motivu fauna, mytického stvoření s napůl lidskou a napůl kozlí podobou.

Faun má ztělesňovat především přírodní, morálkou a konvencemi nespoutanou sexualitu. V některých textech je faun přímo homosexuální (například Chlapec a kozlonoh z roku 1929), avšak často je prezentován jako symbol pansexuality. V romanetu Dionýsos s růží (1932) Krška píše, že „u kozla na tom záleží, našel-li Echionos zdráhavou Nisu, spala-li Erginia s Arethusou a miluje-li Kodros venkovského pastýře!“. Jmenuje tedy všechny možné vztahy a dává mezi ně rovnítko, pro něj nejsou některé „méně“ než jiné. Dodává pak ještě: „Nikdy nebloudíš, máš-li v srdci lásku!“ Jak je vidět, pansexualita není navzdory současným názorům výmyslem moderní doby. Krška ji znal už ve dvacátých letech.

<em>Chlapec a kozlonoh, foto: Aukční síň Vltavín</em>

Chlapec a kozlonoh, foto: Aukční síň Vltavín

Abychom měli alespoň jednu zástupkyni z řad spisovatelek, zmíním Lídu Merlínovou, která též patřila ke skupině kolem Hlasu. Ta v roce 1929 vydala román Vyhnanci lásky. V této knize a později i v článcích pro Hlas se Merlínová jako jedna z prvních u nás věnuje především lesbické lásce mladých dívek. 

Z počátku dvacátého století jsou tedy nejplodnější dekádou léta třicátá. Pro homoeroticky laděnou literaturu je to období rozkvětu, vzniká větší množství děl, i když jsou stále všechna plná „nenápadných“ narážek. V období válek vzniká děl s LGBT tématem méně, většinou se týkají samoty vojáků na frontě a hledání útěchy v náruči druhých.


Autorka při psaní článku vycházela nejen z odborných knih Homosexualita v dějinách české kultury od Martina C. Putny a kolektivu, Od žaláře k oltáři: Emancipace homosexuality v českých zemích od roku 1867 do současnosti od Jana Seidla a kolektivu a Gay historie autora Jiřího Fanela.