Pohlavně invertovaní v české literatuře

Nejdřív běžné, pak trestuhodné

Už v antické kultuře je doloženo množství homoerotických památek, především pak literárních. Blízký vztah učitele a žáka nebyl vůbec neobvyklý, bohatí muži si hýčkali hezké mladíky a Sapfó psala svým přítelkyním romantické básně z ostrova Lesbos.

Přesto se ale zdá, že se po homosexuálech v následujících stoletích v podstatě slehla zem a v západním světě se znovu objevili v povědomí veřejnosti až v devatenáctém století. Ve středověku jsou jediné zmínky o gayích ty ze zákoníků, které označují homosexuální praktiky za hodné trestu smrti (v českých zemích trest zmírnil až Josef II., který homosexuály posílal „pouze“ do žaláře).

I v českých zemích jsou první doložené zmínky o tom, že někdo tíhnul ke stejnému pohlaví, až z poloviny devatenáctého století. Nejprve šlo o drobnosti — dopisy, v nichž se vyjadřuje spalující láska spojená s vnitřním trápením, nebo výzvy slavným osobnostem, aby se zasadily přinejmenším o výzkum této oblasti lidských životů. Anonymní pisatel z Podřipska roku 1868 poslal například Janu Evangelistovi Purkyněmu dopis, v němž ho úpěnlivě prosil, aby zkoumal lidi, kteří jsou homosexuálně orientovaní, aby zjistil, v čem je příčina této „nepřirozenosti“, a aby se zasadil o dekriminalizaci lidských pocitů.

Otřesy Wildovy sodomie

Velký obrat ale nastává na samém konci devatenáctého století. Roku 1895 rezonovalo celou západní Evropou jedno jméno. Psalo se o něm téměř v každých novinách, které aspoň trochu sledovaly literární dění, psalo se o něm v lékařských vědeckých časopisech, mluvilo se o něm na ulici. Západní kulturou zahýbal soudní proces Oscara Wilda. Soudil se s markýzem Queensberrym, který ho obvinil ze sodomie, tedy ze sexuálního vztahu s jinými muži. Markýzovi se totiž nelíbilo, že pravděpodobnou „obětí“ Wilda je i Alfred Douglas, markýzův syn, s nímž Wilde udržoval dlouhodobý velmi blízký vztah.

Wildův proces a jeho odsouzení rozpoutaly debatu i v českém prostředí. Jako první se tématu chytil literární časopis Čas, který pod zástěrkou objektivního informování o situaci vyjádřil souhlasné stanovisko s rozsudkem vyneseným proti Wildovi. 

Článek vyprovokoval i reakci opačného tábora. Od tohoto okamžiku tak můžeme začít mluvit o českém boji za práva homosexuálů i ostatních sexuálních menšin. Významnou osobností tohoto boje a také jeho iniciátorem byl Jiří Karásek ze Lvovic. Karásek byl spisovatelem a literárním kritikem, ale především byl sám homosexuálně založený.

V reakci na článek Času zveřejnil v Moderní revue sloupek, v němž kritizuje přístup nejen českých médií. Jeho hlavním argumentem je, že veřejnost by se neměla zabývat soukromým životem umělců. Za ně mluví jejich dílo a případné vychýlení autora z konvenční morálky může být vnímáno jako směšné nebo nerozvážné, ale zcela jistě by nemělo být trestané.

Karásek se společně s kritikem Arnoštem Procházkou, s nímž Moderní revue vydával, rozhodl Wildovi věnovat jedno speciální číslo. Dokonce v tomto čísle poprvé vychází Wildovo dílo v českém překladu, konkrétně šlo o esej Úpadek lhaní. Sám Karásek toto číslo později ve vzpomínkách označil za „první obhajobu problému pohlavně invertovaných v české literatuře“ a měl bezpochyby pravdu. Do té doby se zde nic takového neobjevilo.

Gayové či věrní přátelé?

Karásek však nezůstal u jednoho vydání časopisu, ale rozhodl se bojovat dál. Na podzim téhož roku vydal básnickou sbírku Sodoma, kterou v podstatě ihned zabavila policie. Karásek byl zatčen a nejspíš by ho dostihl stejný osud jako Wilda, kdyby neměl velké štěstí v podobě všeobecné císařské amnestie. Na základě politických debat pak došlo ke znovuvydání sbírky Sodoma v roce 1905.

V závěru devatenáctého století figuroval na literární scéně i sexuálně nevyhraněný Julius Zeyer. Vlastní vnitřní rozpolcení a bolest z nutnosti skrývat se kompenzoval Zeyer intenzitou práce.

Nejvíce pozorovatelný je zvláštní vztah k mužům ve slavném Románu o věrném přátelství Amise a Amila z roku 1877 (vyšel časopisecky). V něm Zeyer nutí Amila obětovat život vlastních dětí pro záchranu života přítelova a dává jejich přátelství hrdinský ráz. Zeyer si ale na rozdíl od Karáska netroufal mluvit tak otevřeně, a tak se snaží o tématu sexuality mluvit a nemluvit současně. I proto jde u Amise a Amila „pouze“ o věrné přátelství.

Poslední osobností, na kterou nesmíme zapomenout, je asi nejpřekládanější autor své doby. Jaroslav Hašek napsal kromě množství povídek slavné Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Hašek byl podle mnoha svých přátel bezpochyby gay, přestože se dvakrát oženil (obě svoje ženy zakrátko opustil). Střídal ve svém životě chaos a řád a nevěděl nejspíš kudy kam. Ve Švejkovi se pak pokusil poukázat na nesmyslnost zavedených společenských norem, které jemu samotnému nedopřály šťastný život.

Tématu homosexuality se v románu dotýká opakovaně, i když pouze okrajově. Například v jednom momentě se Švejk ocitne v posteli s jiným vojákem, jakoby náhodou. „Oba leželi k sobě přitulení jako dvě koťata. Švejk měl pracku pod majorovou hlavou a major objímal Švejka za pasem, tule se k němu jako štěně k fence.“ Autor sice vzápětí vysvětluje, jak k tomu vlastně došlo, aby v tom čtenář náhodou nehledal homoerotický kontext, ale popíráním k němu naopak poutá pozornost. Hašek byl opatrný ve vyjadřování explicitních pocitů, ale přesto chtěl světu svým dílem otevřít oči tak, jak vlastním životem nemohl.

Autorka při psaní článku vycházela nejen z odborných knih Homosexualita v dějinách české kultury od Martina C. Putny a kolektivu, Od žaláře k oltáři: Emancipace homosexuality v českých zemích od roku 1867 do současnosti od Jana Seidla a kolektivu a Gay historie autora Jiřího Fanela.