Není babička jako Babička
Součástí práce v Národní knihovně je i možnost prohlížet si staré a někdy opravdu vzácné tituly. Měsíčně mi pod rukama projde několik stovek knih, z nichž vždy přinejmenším desetina zastiňuje ostatní z fondu svou výjimečností. A proto vám můžu představit další tři knihy, na které běžně nenarazíte.
Bibliofilie pro vybrané
Zdařilé, ojedinělé, ale naprosto nesourodé. Tak by se daly charakterizovat knihy a bibliofilie vydávané v edici Lyra Pragensis, které vycházely od sedmdesátých let až do přelomu tisíciletí nejdříve pod národním podnikem Supraphon a po revoluci v Nadaci Lyra Pragensis. Původní komorní sdružení pro hudbu, poezii a výtvarné umění Lyra Pragensis však vzniklo už v roce 1967. Bibliofilská část produkce, která se jmenovala edice Polyhymnia, byla distribuována především mezi účastníky divadelních a hudebních akcí, proto se nedala sehnat v knihkupectvích či knihovnách.
Zdařilé, ojedinělé, ale naprosto nesourodé.
Dodnes neexistuje úplný soupis, přestože snahy o bibliografické zpracování probíhaly opakovaně. I když byly knihy nesourodé, přece jen měly něco společného — každá bibliofilie obsahovala minimálně jeden vložený a podepsaný grafický list. Dodnes lze některé z nich sehnat v antikvariátech.
Máj, báseň od Karla Hynka Máchy, vyšla v Supraphonu v roce 1982 jako dvacátý šestý svazek bibliofilské edice Polyhymnia a jako osmdesátá sedmá publikace v edici Lyra Pragensis. Pěti kombinovanými technikami ji vyzdobila Anna Khunová, knihu typograficky upravil Vladimír Viener, písmem Bodoni ručně vysázela Daniela Hanžlová a poznámku na konci napsal Jiří Kutina. Část nákladu byla vydaná v umělecké vazbě Ladislava Hodného staršího, tehdy stála 1 340 Kčs, zbytek byl vytištěn ve volných arších (690 Kčs). Celkem tedy vyšlo sto padesát číslovaných výtisků na ručním papíře z Velkých Losin.
Vzpomínky jedné babičky
Snažím se vyhýbat generalizování, ale tentokrát si to, myslím, můžu dovolit. Všichni znají Babičku, novelu Boženy Němcové z roku 1855, která popisuje tehdejší život a hodnoty prostých venkovských lidí. Kdo z vás však zná nebo četl knihu s názvem Paměti babičky Kavalírové? Šestapadesátiletá Antonie Kavalírová je sice začala sepisovat v roce 1859, tedy nedlouho po vydání nejslavnějšího díla Němcové, nicméně knižně vyšly až za první republiky.
Jde o dílo velice autentické a zajímavé obsahem i formou.
Zaznamenáním vzpomínek na pohnutý život vyhověla žádosti svých dvanácti dětí, přičemž publikovat se je rozhodl až její vnuk Josef Jan Frič. Své životní osudy Antonie Kavalírová, vdova po zakladateli sklářské hutě v Sázavě a později světoznámých skláren Kavalierglass, zapisovala prostým jazykem téměř deset let. Díky tomu jde o dílo velice autentické, a proto zajímavé obsahem i formou. Antonie Kavalírová (1804—1879) v knize vzpomíná na dětství, těžkou práci, manželství a počátky podnikání i na další osudy firmy po manželově smrti.
Paměti babičky Kavalírové poprvé vydal Spolek českých bibliofilů v roce 1929, a to s leptem Maxe Švabinského a s kresbami a obálkou Karla Svolinského ve dvou stech číslovaných exemplářích na holandském papíře Van Gelder. Dosud vyšlo deset vydání, přičemž to nejnovější vydalo po bezmála padesátileté odmlce nakladatelství Český spisovatel v roce 1993. Některá vydání lze zakoupit ve vybraných antikvariátech. Více o knize a ukázky z ní si můžete přečíst na webu Dvojky Českého rozhlasu.
Družstevní umění
Šíření nového životního stylu — funkcionalismu měla ve dvacátých letech na starosti kulturně-společenská organizace Družstevní práce. Jak už název napovídá, skutečně se jednalo o družstvo, dokonce šlo o jeden z prvních pokusů o takovouto formu vydávání knih. Od roku 1922 mělo za cíl zajistit svým členům — čtenářům, spisovatelům a umělcům — hodnotné knihy, které však byly finančně dostupné. Aby družstvo fungovalo, měli členové své povinnosti, kromě uhrazení zápisného (10 Kčs) a členského podílu (40 Kčs) museli ročně odebírat alespoň čtyři knihy. Přesto se Družstevní práce několikrát dostala do finančních potíží, členové své závazky zanedbávali.
Šlo o jeden z prvních pokusů o takovouto formu vydávání knih.
Výhodou takové organizace bylo, že se dopředu vědělo, v jakém nákladu mají knihy vyjít. Navíc si členové mohli vybírat, jestli chtějí knihu vázanou, brožovanou či v plátěné, poloplátěné, kožené nebo polokožené vazbě. Za celou její existenci vyšlo v Družstevní práci přes osm set titulů (českých i překladových). Vzhledem k politickým změnám bylo družstvo postupně omezováno, až roku 1952 přišlo o nakladatelské oprávnění. Nástupnickou organizací bylo ustaveno Státní nakladatelské krásné literatury, hudby a umění (SNKLHU).
Knižní poklady každodenního života
Knihou z Družstevní práce, kterou jsem měl k dispozici, byla Salambo od Gustava Flauberta. Ten měl 8. května sto čtyřicáté výročí narození a díky jeho profilu od Milana Valdena jsem se dozvěděl, že „Salambo je historický román, který čerpá z dějin starověkého Kartága a odehrává se po první punské válce. Flaubert na něm pracoval několik let a opíral se o důkladnou odbornou přípravu včetně cesty do místa děje“.
Vydání z roku 1926 přeložili F. V. Krejčí a Miloslav Novotný, můj oblíbený Jan Konůpek nakreslil obálku, dvacet dva ilustrací, titulní vinětu a nakladatelskou značku a taky navrhl vazbu. Vydaných bylo pět a půl tisíce výtisků, z nichž sto číslovaných a malířem podepsaných je na holandském japanu.
Při psaní článku jsem čerpal z Literární kroniky první republiky, Encyklopedie českých nakladatelství 1949—2006, Lexikonu české literatury, Dějin české literatury a webů Středočeské vědecké knihovny v Kladně a www.slovnikceskeliteratury.cz. Historické souvislosti jsem konzultoval s 1. Podzemním antikvariátem.