Nakladatelství s názorem

Hosty virtuálního večera — moderovaného Jánem Púčkem z nakladatelství Absynt — byli překladatelka Aňa Ostrihoňová, která vede slovenské nakladatelství Inaque (čtěte inak), dokumentaristka Barbora Baronová z českého nakladatelství wo-men a Slavo Sochor z banskobystrického občanského sdružení Literárna bašta, vydávajícího i vlastní knihy. Organizátorem online setkání bylo kulturní centrum a specializované knihkupectví Diera do sveta, které vzniklo v roce 2014 za účelem vytvoření zázemí pro nezávislou, alternativní a menšinovou kulturu.

Nezávislost v první řadě

Tři malá a nezávislá nakladatelství mají tři osobité přístupy k vydávání knih. Jsou to nakladatelství s názorem, jak je nazval moderátor. Barbora Baronová se jako nakladatelka sama rozhoduje, co, jak a s kým bude vydávat. A taky kde bude knihy prodávat. Kromě toho se snaží zajistit příjem ještě někde jinde, aby měla jistotu, že nečekané situace jako současná krize její nakladatelství nepoloží. Navíc jako nezávislá nakladatelka nepotřebuje, aby se její nový titul vyprodal během měsíce, klidně se může vyprodat za tři roky, stále totiž bude mít relevanci, zkrátka dlouhodobou kvalitu.

Aňa Ostrihoňová popisuje: „Skutečně nad sebou nikoho nemám, nikdo za mě nerozhoduje, kolik titulů musím ročně vydat, ani nejsem závislá na grantových podporách. Přece jen jsou granty omezující — termíny, smlouvy, nejrůznější požadavky, do toho se můžou objevit nečekané změny či dokonce rozhodnutí o nevydání, a to způsobuje problémy. Dále jde i o vnitřní nezávislost, dělám, co mám rada. A co se týče rychlosti prodeje našich titulů, souhlasím s Barborou, je mi jedno, jestli se titul prodá dnes anebo za rok či dva.“

Slavo Sochor souhlasí s tím, že granty do určité míry představují časovou a realizační zátěž, přestože jejich knihy jsou podporované různými fondy, některé z nich by dokonce bez podpory ani nemohly vyjít. Jde totiž o autorské knihy, které by na sebe nedokázaly vydělat. Granty, dotace a sponzorské dary jsou tedy jistým způsobem omezující, avšak jejich projekty neztrácejí na osobitosti a nezávislosti.

„My se často se svými knihami nedostaneme do grantového řízení, protože se v nich zapomíná na sekci literatury faktu. Nejnovějším příkladem je vypsání autorského stipendia Českého literárního centra, které nezohledňuje další žánry, pouze ty masovější, jako je umělecká próza, poezie, komiks a tvorba pro děti a mládež,“ vysvětluje Baronová.

Síla čtenářů

Velké české distribuční společnosti zkraje nouzového stavu oznámily, že nebudou platit nakladatelům. To samozřejmě vyvolalo vlnu nevole. A když se to dozvěděla čtenářská komunita, mnoha nakladatelům se zvýšily prodeje v e-shopech.

„Ukazuje se, že když si my, malí nakladatelé, vytváříme svou rodinu, může nám v podobných situacích suplovat partnera, který selhal. V Česku začala aktivizace nezávislých nakladatelství. Nejen v takových chvílích je zásadní si vybrat dobrého partnera — třeba zrovna pro distribuci,“ tvrdí Baronová. A zároveň si chválí, že tato situace otevřela řadu témat, a má radost z toho, že se najednou malí nakladatelé dostávají i do médií.

Současná situace poskytuje mnohem větší šance malým nakladatelstvím a knihkupectvím. „Za poslední měsíc jsme byli nuceni mnohem víc komunikovat s našimi zákazníky, jinak se to ani nedalo — museli jsme jim telefonovat, psát e-maily či přes sociální sítě a ta komunikace byla intenzivnější než kdy předtím. Naopak velcí hráči museli omezit své kapacity jak personálně, tak edičně, byli paralyzovaní,“ říká Sochor.

A Ostrihoňová doplňuje: „To, co provedla v Česku skupina Euromedia, je důsledkem monopolizovaného trhu, a neděje se to jen tam. V Evropě i ve Spojených státech to dělá Amazon, chová se víc jako finanční skupina než jako knižní. Věřím, že po návratu do normálního provozu bude podobné žraločí chování minulostí.“

Urychlení změn

Barbora Baronová vydává knihy pomalu, připravuje si je rok i dva dopředu, takže má práci i financování rozložené. A jelikož má jako nakladatelka zodpovědnost za své kolegy, rozhodla se jim nyní vyplatit zálohy mnohem dřív, než by to udělala normálně. Dělá tzv. slow publishing — je pro ni důležitá udržitelnost, takže když přijde krize, až tak ji to nerozloží, spíš to pocítí až s větším odstupem, ale do té doby se situace snad vrátí do starých kolejí.

Aňa Ostrihoňová už před dvěma lety přešla na ekologičtější a udržitelnější produkci — omezila velikost nákladu, aby se nestalo, že některé její knihy zůstanou ležet na skladě, a postupně chtěla snížit i počet vydaných titulů. K tomu se však kvůli nečekaným krizovým omezením dostala o rok dříve, než původně zamýšlela. „Nyní mám šest kompletně připravených titulů, které stačí jen odeslat do tiskárny, to se nestává běžně. Doufám, že nefunkční věci, které se díky setrvačnosti propagovaly dál a dál, odpadnou nadobro a že zůstane jakýsi komunitní duch. Skutečně jsem dosud tolik nekomunikovala s knihkupectvími, kolegy nakladateli a čtenáři,“ doplňuje.

Pomoc od státu

Posledním bodem diskuse bylo zapojení knihoven. „Stát by se měl postarat o to, aby knihy nezůstaly ležet u nakladatele na skladě, ale aby se dostaly do rukou čtenářů,“ říká Ostrihoňová. Například v Norsku místní knihovny od nakladatelů odkupují část nákladu, díky čemuž má nakladatelství pokryté výrobní náklady a může tedy zaplatit za práci všem zúčastněným. V Česku existuje nabídková povinnost, ale málokterá knihovna si koupí knihy přímo od nakladatele, spíše se obrátí na „překupníka“ ve formě distributora či knihkupectví, který jim nabídne slevu. „Je to pro ně zřejmě systémově přívětivější,“ přibližuje Baronová. Nabídková povinnost tedy funguje, ale už není povinností knihovny obracet se na nakladatele. A to je chyba.

Vedle toho však už několikátým rokem funguje Česká knihovna, projekt ministerstva kultury podporující nákup nekomerčních uměleckých děl české literatury, titulů české ilustrované beletrie pro děti a mládež a vědy o literatuře pro veřejné profesionální a vybrané vysokoškolské knihovny. Nicméně v rámci projektu funguje komise, která jednotlivé knihy vybírá. Hosté se však pozastavili nad otázkou, co se stane s knihkupci, když je přeskočíme.

Na závěr Ján Púček své hosty vyzval k doporučení oblíbených knih. Barbora Baronová jich vybrala hned několik – na Magnesii Literu nominované Hornické vdovy a Jako v nebi, jenže jinak, dále pak Baletky, Dědinu, Kdo chytá v síti a Matematiku zločinu. Aňa Ostrihoňová se po letech vrací k Hledání ztraceného času a k tomu přidává islandský Príbeh o Áste. Slavo Sochor doporučuje Østrov slovenského spisovatele Petera Balka a ze zahraniční tvorby zase Tři ženy od Lisy Taddeo, které česky vyšly loni a slovensky letos. Nakonec se připojil i sám Púček — a to knihami Jeseň a Zima skotské spisovatelky Ali Smith.